Víc dětí už na planetě nebude. Jednoduchá vysvětlení proč už na to nestačí

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Více dětí na světě nikdy najednou nebylo. A v dohledné době ani nebude, podle současných prognóz se celkový počet dětí na planetě už bude s největší pravděpodobností jen snižovat.

Počet potomků narozených jedné ženě se za posledních 60 let snížil na méně než polovinu. Ještě na začátku 60. let minulého století připadalo na každou ženu na planetě v průměru více než pět dětí!

Dnes je toto číslo – celosvětově – jen mírně nad dvěma dětmi na ženu. V Evropě je pak úhrnná plodnost ještě mnohem nižší. Pod hodnotu 2,1 – které se přezdívá míra obnovy populace – jsme se dostali už před padesáti lety.

Soukromá revoluce, odehrávající se primárně v soukromí našich ložnic, přepisuje demografickou mapu planety. A zdaleka se netýká jen bohatého Západu. Jistě, rozdíly mezi regiony stále existují, ale základní směr je téměř všude stejný: méně dětí. I v Česku vedeme debaty o „vymírání národa“ a nízké porodnosti. Při takových diskuzích se může zdát, že jde o náš specifický problém, ovlivněný lokální politikou či náladou ve společnosti. Pohled za hranice však ukazuje, že jsme součástí mnohem většího, globálního příběhu.

Proč se lidé napříč tak odlišnými kulturami a ekonomikami rozhodují mít méně dětí než jejich rodiče a prarodiče? Vědci a demografové nabízejí několik klíčových vysvětlení – teorií – které nám pomáhají tuto spletitou síť příčin rozplétat.

Globální křivka porodnosti mluví naprosto jasnou řečí: od vrcholu v 60. letech minulého století jsme svědky setrvalého poklesu. Ačkoliv se tempo v různých částech světa liší, celkový trend je nepopiratelný.

Zatímco v některých afrických zemích je porodnost stále relativně vysoká (i když i tam klesá), jinde – typicky ve východní Asii, jižní a nyní i velké části Evropy – spadla hluboko pod úroveň nutnou k prosté náhradě generací. Dokonce i Spojené státy, dlouho považované za demografickou výjimku mezi bohatými zeměmi, v posledních letech hlásí rekordně nízká čísla.

Klíčovým ukazatelem, který demografové pro sledování tohoto vývoje používají, je takzvaná úhrnná plodnost. Zjednodušeně řečeno nám toto číslo říká, kolik dětí by se v průměru narodilo jedné ženě během jejího života, pokud by po celou dobu rodila přesně tak, jak rodí ženy v různých věkových skupinách v daném konkrétním roce. Je to tedy jakýsi snímek toho, jaké je „reprodukční chování“.

Aby se populace dlouhodobě udržela a nevymírala (bez započtení migrace), potřebuje každá žena porodit v průměru přibližně 2,1 dítěte. Proč ne přesně dvě děti na pár? Protože ne všechny narozené dívky se dožijí dospělosti a věku, kdy samy mohou mít děti, a také proto, že se přirozeně rodí o trochu více chlapců než dívek.

Když úhrnná plodnost klesne pod tuto hranici 2,1 a zůstane tam delší dobu, nevyhnutelně to vede ke stárnutí populace – roste podíl seniorů na úkor mladších ročníků. Pokud je pokles výrazný a trvalý, může se populace dané země či regionu začít i absolutně zmenšovat.

Při hledání možných příčin začneme u té, kolem které není velkého sporu a debat: zlepšení v medicíně. V dobách, kdy byla dětská úmrtnost vysoká a lékařská péče omezená, bylo více dětí i jakousi pojistkou – pro práci na hospodářství i pro zajištění ve stáří. Jenže pak přišel pokrok: lepší hygiena, očkování, kvalitnější zdravotnictví a výživa. Děti přestaly umírat v takové míře. A najednou se tradiční model velké rodiny začal měnit.

Právě tento přechod popisuje teorie demografického přechodu. Je to jedna z nejstarších a nejvlivnějších teorií, vznikla v polovině 20. století a říká zhruba: jak společnost modernizuje, úmrtnost klesá (a to zejména dětská). Lidé žijí déle. Porodnost ale zpočátku zůstává vysoká, což vede k rychlému růstu populace.

Teprve s určitým zpožděním začnou lidé reagovat na nové podmínky i poklesem porodnosti. Děti už nejsou potřeba jako pracovní síla (v zemědělství téměř nepostradatelná), jejich výchova a vzdělání se stávají nákladnějšími a důraz se přesouvá jinam. Nakonec se porodnost i úmrtnost ustálí na nízké úrovni a růst populace se výrazně zpomalí nebo zastaví.

Tato teorie skvěle vysvětluje historický vývoj v Evropě a Severní Americe od průmyslové revoluce dál. Přesně zachycuje onu sekvenci: nejdřív pokles úmrtnosti, pak pokles porodnosti.

Řada lidí se domnívá, že se v tomto ohledu výrazně liší bohaté vyspělé země od zemí, kterým se tradičně říkalo „rozvojové“. Data ale jasně ukazují, že tento proces se postupně dotkl všech zemí na světě. Ve všech částech světa stoupá očekávaná délka dožití a souběžně s tím klesá počet narozených dětí připadající na jednu ženu. Rozdíl mezi „bohatými“ a „chudými“ zeměmi je mnohem menší, než byl před padesáti lety.

Klasická teorie také popisuje základní dynamiku v mnoha rozvojových zemích, které touto tranzicí procházely nebo stále procházejí později. Jak shrnul jeden z průkopníků teorie, Frank Notestein, už v roce 1953: „Anonymita života ve městech zbavila rodinu mnoha jejích dřívějších funkcí.“ Modernizace v tohoto ohledu zkrátka zásadně změnila pravidla hry.

Jenže teorie demografické tranzice má své limity. Předpokládala, že se porodnost po poklesu ustálí zhruba na úrovni prosté reprodukce (tedy kolem oněch 2,1 dítěte na ženu).

To se ale ve většině vyspělých zemí nestalo. Místo toho porodnost pokračovala v pádu hluboko pod tuto hranici – třeba i na 1,24 dítěte na ženu, jak vidíme třeba v Itálii, nebo dokonce pod jedno dítě na ženu, jako v Jižní Koreji. Tento fenomén „ultranízké“ plodnosti už tato klasická teorie „přechodu“ nedokáže.

Přechod od vysoké porodnosti k nízké tedy máme vysvětlený – ale co její pokles hluboko pod úroveň zachování populace v bohatých zemích od 60. a 70. let minulého století? A proč zároveň vidíme takové změny v partnerském a rodinném životě?

Odpověď se pokouší nabídnout teorie „druhého demografické přechodu“ (více o ní a její historie například v této práci). Její hlavní myšlenka? Už nejde jen o ekonomický rozvoj a lepší přežití dětí. Klíčovou roli hraje zásadní změna hodnot ve společnosti. Důraz se přesouvá od tradičních povinností a kolektivních norem k individualismu, osobní autonomii a seberealizaci.

V takové společnosti už manželství a rodičovství nejsou vnímány jako samozřejmé či povinné. Stávají se jednou z možností, jak naplnit život, vedle kariéry, cestování, koníčků a osobního rozvoje. Lidé více zvažují, zda a kdy chtějí mít děti, a jak to zapadá do jejich životních plánů.

Dobře to odpovídá vývoji v mnoha západoevropských a severských zemích. Vysvětluje, proč porodnost zůstává nízká i v bohatých společnostech s dobrou životní úrovní. Popisuje také nárůst alternativních forem soužití a fakt, že děti se stále častěji rodí i nesezdaným párům.

Ale vše také nevysvětlí. Především se zdá, že její platnost je omezená hlavně na (západní) Evropu a možná další západní země. Východoasijské státy jako Japonsko nebo Jižní Korea zažívají extrémně nízkou porodnost: Ale třeba nesezdaných soužití nebo dětí narozených mimo manželství tam nepřibývá. Tradiční model „nejprve svatba, potom děti“ stále přetrvává, i když se rodí dětí velmi málo.

Nabízí se tedy otázka, obrazně řečeno, zda byla dříve slepice, nebo vejce. Není totiž jasné, zda proměna hodnot je skutečně příčinou nižší porodnosti, nebo spíše důsledek toho, že lidé mají méně dětí a více času a prostředků a mohou tedy žít jinak, než bylo dříve možné.

Proč se lidé rozhodují mít méně dětí, když jejich životní úroveň roste? Nemělo by to být naopak? Ekonomové nabízejí pohled, který se může zdát chladný, ale má svou logiku: rodičovství jako ekonomické rozhodnutí.

Základy vytyčil nositel Nobelovy ceny Gary Becker už v 60. a 70. letech. Jeho myšlenka, zjednodušeně řečeno, zní: Děti „stojí“ především čas. A čas jsou v moderní ekonomice také peníze. Zejména pro ženy platí, že čas věnovaný péči o děti je časem, který nemohou věnovat vzdělání nebo placené práci. Čím jsou ženy vzdělanější a čím lepší mají pracovní příležitosti, tím vyšší je „cena“ (ekonomové mluví o nákladech obětované příležitosti) každého dalšího dítěte. „Děti jsou ‚dražší‘, když jsou mzdy žen vysoké, protože výchova dětí a práce si konkurují v čase ženy,“ vysvětlují ekonomové Doepke a kol.

Becker a jeho následovníci také přišli s konceptem volby mezi „kvantitou a kvalitou“ dětí. Rodiče se podle nich nerozhodují jen kolik dětí mít, ale také jak moc do každého z nich investovat (do vzdělání, zdraví, kroužků…). V moderní společnosti, kde je kvalitní vzdělání klíčem k úspěchu, dávají rodiče často přednost tomu mít méně dětí, zato jim zajistit co nejlepší start do života. Pohled dobře vysvětluje, proč v zemích, kde se zlepšují příležitosti pro ženy, porodnost typicky klesá.

Má to ovšem háček. V posledních desetiletích se v některých nejvyspělejších zemích (zejména v případě Skandinávie) začal objevovat opačný trend: Země s nejvyšší zaměstnaností žen a nejvyšší úrovní jejich vzdělání mají často i relativně vyšší porodnost než země, kde je zapojení žen do práce nižší.

Zdá se tedy, že od určité úrovně rozvoje a při určitém nastavení společnosti (například s dobrou podporou pro rodiny) už rovnice „více příležitostí pro ženy = méně dětí“ přestává platit. Ukazuje se, že tam, kde je „rovnost pohlaví“ největší, a to nejen v přístupu ke vzdělání a práci, ale i v dělbě péče o domácnost a děti, se původní negativní vztah mezi zaměstnaností žen a porodností oslabil nebo dokonce obrátil.

„Velmi nízká plodnost je výsledkem nepoměru rovnosti mužů a žen na poli individuálním a tím, jaká je rovnost mužů a žen v oblasti společenských institucí,“ formuloval tuto myšlenku demograf Peter McDonald.

Jinými slovy: Zatímco první fáze ženské emancipace (vzdělávání a zaměstnávání) vedla k poklesu porodnosti, další krok – tedy větší zapojení mužů do péče a fungující systém podpory pro rodiny (dostupné školky, flexibilní úvazky, rodičovská dovolená pro oba rodiče) – může porodnost naopak stabilizovat nebo mírně podpořit.

Země s vysokou mírou rovnosti a silnou podporou rodin (typicky severské státy, ale i třeba Francie) tak dnes často vykazují relativně vyšší porodnost než jiné bohaté země (jako Německo, Itálie či Japonsko), kde sice ženy také pracují, ale přetrvává tradiční dělba rolí v rodině.

Pokud tedy společnost umožní ženám uspět v práci, ale neulehčí jim (a jejich partnerům) péči o rodinu, výsledkem je často rozhodnutí mít méně dětí nebo žádné. Naopak tam, kde muži přebírají větší díl péče a instituce rodinám pomáhají, je snazší práci a rodičovství kombinovat. I studie na úrovni jednotlivých párů potvrzují, že rovnoměrnější rozdělení péče zvyšuje šanci na narození druhého dítěte (viz například analýza údajů ze sousedního Rakouska).

Ovšem ani v těch nejrovnostářštějších zemích světa, jako je Švédsko nebo Norsko, se porodnost nevrací na záchovnou úroveň 2,1 dítěte na ženu. Zůstává pod ní, často někde mezi 1,6 až 1,9 dítěte na ženu. A v posledních několika letech dokonce i v těchto zemích mírně klesá.

Jak tedy odpovědět na otázku, proč se ve světě rodí méně dětí? Jak ukazuje i náš krátký výlet do demografie, neexistuje jednoduché vysvětlení současného vývoje. Žádné nezachycuje celý obraz.

Realita je spíše mozaikou, kde se ekonomické „kalkulace“ mísí s osobními touhami, společenské změny narážejí na zakořeněné tradice a individuální rozhodnutí ovlivňuje široká škála tlaků vnějších i vnitřních. Cesta k rodičovství v 21. století je klikatá. Na každém rozcestí působí jiné vlivy: od nalezení vhodného partnera přes ekonomické zajištění, sladění práce a péče až po samotné rozhodnutí přivést na svět nový život. A to samé celé znovu při rozhodování o druhém a dalším dítěti.

Studie, které se snaží zmapovat rozhodovací proces rodičů, přicházejí se zjištěním: je to trochu komplikovanější. Namísto jednoduchých souvislostí tak obsahují rozhodovací stromy a hledají faktory, které hrají při rozhodování roli.

Ačkoliv má česká debata o porodnosti svá specifika, porozumění globálním trendům a mechanismům, které formují rodinné chování od Soulu po Stockholm, nám může pomoci lépe chápat i naši vlastní situaci. Nejsme izolovaný ostrov; síly jako globalizace, technologické změny, proměna hodnot i ekonomické tlaky působí všude, byť vždy s určitým lokálním koloritem. Prakticky celý svět je na jedné demografické „lodi“ a učit se ze zkušeností (i chyb) ostatních je užitečné.

Jednoduchá odpověď neexistuje. Rozhodování o dítěti je složitá skládačka, v níž hrají roli ekonomické tlaky, změny ve vzdělání a postavení žen, nové kulturní hodnoty i nejistoty moderního života.