Jižní Korea míří k populační katastrofě. Být rodičem je tady extrémní sport

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tvrdě pracovat na úkor osobního života. Být krásný, vzdělaný, úspěšný a bohatý. Mužský rod je zde použitý zcela záměrně. I žena chce být krásná a vzdělaná. Rozhodně však nebude stejně bohatá jako muž. A pokud má dítě, tak si o úspěších, kterých dosahují její kolegové, může nechat zdát.

Za rozhodnutím nezakládat rodinu se u východoasijských národů skrývá víc než vysoké náklady na život a touha užívat si ho. V zemích, které se potýkají s nejnižší porodností na světě, je rodičovství extrémně náročné hobby - a na koníčky tu lidem zbývá pramálo času.

Japonský profesor Hiroši Jošida vypočítal, že pokud bude trend klesající porodnosti pokračovat, poslední dítě se v Japonsku narodí 5. ledna 2720. Japonští vědci už testují humanoidní roboty, kteří by dokázali nahradit chybějící členy rodiny například v domovech pro seniory.

Jejich čínští kolegové roky po zrušení politiky jednoho dítěte zase experimentují s vynálezem umělých děloh, které by umožnily porod mimo lidské tělo a zároveň snížily zátěž žen.

Singapur jako připomínku klesající porodnosti ustanovil 9. srpen dnem, kdy se mají místní pokusit zachránit národ a zplodit dítě.

A země s nejnižší porodností na světě - Jižní Korea - financuje seznamovací festivaly a firemní školky i jesle přímo v kancelářských budovách.

Na místě jsou však obavy, že zalepováním příznaků finančními balíčky se demografický úpadek a hluboce zakořeněné společenské bariéry nevyléčí.

Jižní Korea má úhrnnou plodnost 0,75 – to znamená, že jihokorejské ženy během svého reprodukčního věku průměrně porodí 0,75 dítěte. Pro udržení stabilní populace je zapotřebí úhrnná plodnost na úrovni 2,1 dítěte na ženu.

Pro představu, úhrnná plodnost v Česku je přibližně 1,83, v USA 1,64, v Japonsku 1,34, naopak v Čadu 6,4 a v Afghánistánu 4,6. Jihokorejská míra je nejnižší ze všech zemí světa, možná nejnižší v celé historii. Pokud se klesající trajektorie nezmění, bude každá další generace o třetinu menší.

V roce 2024 zaznamenala Jižní Korea poprvé po devíti letech nepatrný růst úhrnné plodnosti.

Nejvyšší úhrnnou plodnost na světě vykazují země subsaharské Afriky. V čele tabulky se dlouhodobě drží země , jako je jako Niger, Somálsko a Čad.

Každých sto současných Korejců v plodném věku bude mít celkem asi dvanáct vnoučat. Za šedesát let bude mít Jižní Korea o polovinu méně obyvatel, přičemž senioři nad 65 let budou zaujímat 58 % z jeho celkového počtu. A to je problém.

Nejnižší porodnost na světě v kombinaci s jednou z nejvyšších očekávaných délek života je dle odborníků kombinace, která povede k populační nestabilitě a ohrozí její postavení regionální ekonomické mocnosti.

Zatímco v zemích subsaharské Afriky, kde je úhrnná plodnost nejvyšší, se průměrná délka dožití pohybuje okolo 64 let, konkrétně v Nigeru 60,9 let. Oproti tomu státy s nízkou porodností, jako Jižní Korea, Japonsko či Tchaj-wan, patří mezi země s nejdelší délkou dožití.

Není divu, že jde o téma široce probírané v médiích a rezonující v celé jihokorejské společnosti. Naposledy vyvolala pozdvižení (tentokrát pozitivní) zpráva, že se úhrnná plodnost v Jižní Koreji poprvé po devíti letech nepatrně zvýšila z 0,73 na 0,75, což představuje nárůst o 8 300 novorozenců ve srovnání s předchozím rokem.

Toto vyšší číslo odborníci připisují rostoucímu počtu uzavřených manželství, což je ale částečně důsledek odkládání svateb během pandemie covidu-19. Jižní Korea nepatří mezi země, kde by se děti ve velkém rodily nesezdaným párům.

Z pohledu dat se však o průlomový moment nejedná. „Jde jen o malé zlepšení. Rizika demografického vývoje se takto rychle neodstraní, zatím je to jen kapka v moři,“ říká pro Seznam Zprávy sociolog Martin Kreidl z Masarykovy univerzity.

Podle Kreidla by zlepšení bylo na místě. V opačném případě čekají Jižní Koreu velmi vážné problémy. Nedávný nárůst porodnosti navíc vychází z extrémně nízké základny a zůstává daleko pod hranicí 2,1 dětí na ženu, která je nutná ke stabilizaci populace bez rozsáhlé imigrace, dodává sociolog.

Podle čerstvého průzkumu vychází najevo, že téměř každý druhý Korejec v reprodukčním věku považuje za přijatelné prožít život bez dětí.

Počet žen, které odpověděly, že by jim nevadilo žít bez dětí, činil 63,5 %, stejně odpovědělo 41,2 % mužů. Jako důvody nejčastěji uváděli drahé bydlení, nízké šance na sociální růst, vysoké náklady na výchovu a vzdělání dětí, ale také kulturu, která vyžaduje péči o děti zejména po ženách.

Za ekonomickými faktory, které jako důvod nemít děti udávají lidé napříč vyspělým světem, se však schovávají problémy hlubší a strukturálnější.

Demografická krize ve východní Asii je specifická a bez pochopení společenského kontextu těžko představitelná.

Jižní Korea bude muset překonat extrémní akademickou konkurenci, přetrvávající genderovou nerovnost i drtivý politický vliv starších generací. Jak vypadá jihokorejský rodinný život v praxi, pro Seznam Zprávy popsala koreanistka a bývalá ředitelka Českého centra v Soulu, Michaela Lee.

Založit v Jižní Koreji rodinu je obtížné z ekonomických, ale i časových důvodů. Jihokorejští rodiče jsou schopni materiálně zajistit jedno, maximálně dvě děti. Velmi nákladnou a zároveň nesmírně důležitou položkou je soukromé vzdělání - navštěvovat v Jižní Koreji pouze státní školu nestačí.

„Cílem každého rodiče je, aby jeho dítě absolvovalo co nejprestižnější vysokou školu, protože tím se zvýší jeho konkurenceschopnost na trhu práce. Dítě je vystaveno silnému tlaku rodiny a společnosti od nástupu do mateřské školy. Jeho jedinou povinností je věnovat se studiu a dostat se na tu nejlepší univerzitu. Od okamžiku, kdy se začne zapojovat do společnosti, je mu vtloukáno do hlavy, že musí jet na výkon,“ popisuje Michaela Lee.

Podle deníku The Korea Times je situace v Jižní Koreji obzvláště tvrdá – 86 % žáků základních škol navštěvuje soukromé doučovací kurzy. „Náš vzdělávací systém učí děti po dobu 12 let, že jde o hru s nulovým součtem – buď vyhrajete vy, nebo někdo jiný. Nikdy se nenaučíme týmové spolupráci. Korea je společnost jedné šance,“ uvedla pro deník Ok Ji-won, členka jihokorejské komise pro stárnoucí společnost.

Další těžko představitelnou zvláštností jihokorejského vzdělávacího systému je takzvané studium „dopředu“.

„V korejštině pro to existuje i zvláštní slovo. Již ve školce se děti naučí vše, co potřebují vědět na základní škole. Do té pak nastupují s tím, že už všechno umí. Pro děti, které se ‚dopředu‘ nenaučí, to představuje nepřekonatelný hendikep. Nevyrovnají se spolužákům a učitel nemůže přizpůsobit výuku jedinci na úkor celku. Na základní škole se pak děti připravují na nižší střední, na nižší střední na vyšší střední a na vyšší střední na přijímací zkoušky na vysokou školu, která je sama o sobě dost drahá. Minimálním vzděláním, aby měl člověk šanci najít si vůbec nějakou práci, je bakalářský titul,“ vysvětluje Lee.

Ti, kteří by se snad rozhodli na vysokou školu nenastoupit, se stanou ostudou celé rodiny a společnost na ně bude nahlížet s očividným despektem.

„Ti ambicióznější, talentovanější a ti, kterým to finanční situace dovolí, pokračují ve studiu v zahraničí, protože to představuje velkou výhodu při hledání zaměstnání. Mnozí mladí lidé tak vstupují do života s dluhy. I po všech těch investicích do vzdělání mají čerství absolventi velký problém najít si zaměstnání. A když už do zaměstnání nastoupí, obětují mu v podstatě veškerý čas,“ dodává.

Připomíná také ustupující kulturní zvyk, kdy musel člověk chodit po práci se šéfem a kolegy popíjet.

„V případě Koreje k pracovní době musíme také připočítat čas na cestu do a ze zaměstnání. Není nic neobvyklého strávit v dopravě každý den dvě až čtyři hodiny. I když člověk věnuje veškerý svůj čas zaměstnání, neznamená to, že si vydělá tolik, aby si mohl pořídit vlastní bydlení a ještě mu zbylo na výchovu a vzdělání dětí. Tento stav je výsledkem tradičního rozdělení rolí v rodině,“ vysvětluje a naráží tak na další aspekt jihokorejského rodinného života - tradice.

V tradiční korejské společnosti bylo úkolem muže zajistit rodinu ekonomicky a žena, která nepracovala, měla na starosti domácnost a výchovu dětí. Plnohodnotným a respektovaným členem společnosti se člověk mohl stát až po založení vlastní rodiny.

V zemědělské společnosti více potomků znamenalo více pracovní síly potřebné k obdělávání půdy. Nutnost založení rodiny je mimo jiné také spojena s kultem předků, kdy bylo povinností ženy porodit mužského potomka, jenž by vykonával nezbytné pohřební a posmrtné rituály.

Nemít mužského potomka tak pro rodinu znamenalo naprostou katastrofu. A navíc lidská duše nemohla dojít po smrti klidu, pokud ještě za života neuzavřela sňatek.

Dnes už průměrné korejské rodině nestačí jeden příjem a pracovat tak musí (a chtějí) i ženy. S časem, který by mohla rodina trávit pohromadě, se však už nepočítá.

Mladí Jihokorejci jsou dnes silně ovlivni westernizací a globalizací a jsou si vědomi možností, o kterých se jejich rodičům a prarodičům ani nesnilo. Před rodinnými zájmy tak často upřednostňují ty individuální.

Tradiční rozdělení genderových rolí nicméně zůstávají jedním z důvodů, proč se jihokorejské ženy rozhodují neprovdat se.

„V tradiční korejské rodině muž nevykonává žádné domácí práce a ani se nestará o výchovu dětí. Pro pracující ženu to znamená, že kromě zaměstnání musí ještě sama zvládnout celou domácnost a děti. Myslím, že tenhle dvousměnný provoz si prožila řada našich babiček a maminek, avšak ty měly alespoň pevnou pracovní dobu,“ popisuje Michaela Lee.

„V souvislosti s tím se mi vybavuje moje korejská kolegyně, která jednou rezolutně prohlásila, že se vdávat nehodlá, a pokud ano, tak si rozhodně nevezme Korejce, protože již od dětství ji nesmírně rozčilovalo, když během svátků s babičkou, maminkou a sestrou trávily celý den přípravou jídla v kuchyni, zatímco bratranec se vyvaloval na gauči a sledoval televizi,“ vzpomíná Lee. Dodává však, že se mladí jihokorejští otcové do chodu domácností zapojují čím dál tím více.

Stejně tak jako jinde ve světě oddalují Jihokorejky založení rodiny i kvůli budování profesní kariéry. Jenže uplatnění ve společnosti či oboru a seberealizace stojí ženu mnohem více úsilí než muže.

V zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) platí Jižní Korea za stát s nejhorší genderovou mzdovou propastí (29,3 %), následuje Japonsko s 22 %. Právě v těchto dvou zemích čelí pracující matky těžce neflexibilním rozvrhům a diskriminaci.

Japonci pro tento jev používají označení matahara, neboli „obtěžování na mateřské“, Korejci používají pojem odkazující ke „kariérní přestávce“. Polovina Jihokorejek a Japonek se po porodu nevrací do práce. Ty, kterým se to povede, často přecházejí na částečné úvazky, což dále prohlubuje mzdovou nerovnost mezi muži a ženami.

V reakci na extrémní nerovnost mužů a žen v Jižní Koreji vzniklo hnutí 4B, které sdružuje mladé ženy záměrně odmítající manželství, mateřství, randění a sexuální vztahy (korejské bi znamená „ne“).

Hnutí 4B našlo stoupenkyně i ve světě. Ve Spojených státech nabylo na popularitě s blížícím se zvolením Donalda Trumpa. Mladé ženy začaly na sociálních sítích sdílet svou frustraci, že většina jejich mužských protějšků volila kandidáta, který byl shledán odpovědným za sexuální napadení a jehož jmenování tří konzervativních soudců Nejvyššího soudu vedlo ke zrušení federální ochrany práva na potrat, píše CNN.

Dalším strukturálním faktorem zvyšujícím tlak na jihokorejskou společnost a ovlivňujícím přístup k zakládání rodiny může být kultura, kdy jsou lidé posuzováni jako produkty na základě vzhledu, výšky, bohatství, univerzitního vzdělání a zaměstnání. Ekonomický směr Jižní Koreji definuje K-pop a vývoz kosmetických produktů, což mezi Korejci vytváří tlak na splňování nerealistických ideálů krásy.

Při výběru z uchazečů o zaměstnání pak mnohdy větší roli než vystudovaná vysoká škola hraje přiložená fotografie kandidáta. Vzhled se tak nejen v Koreji, ale také v Japonsku a na Tchaj-wanu stává jedním z kritérií hodnocení uchazečů.

Lidé v korejské společnosti žijí ve vysoce konkurenčním prostředí, svázáni mnoha rodinnými a společenskými vztahy, „což si Češi dokážeme dost sotva představit, natož pochopit“.

Rozdíly mezi oběma zeměmi vidí v hodnotách plynoucích z faktu, že je korejská společnost kolektivistická, zatímco ta česká individualistická, vysvětluje Michaela Lee, která s rodinou v Jižní Koreji žije.

„V Česku chováme větší respekt k jedinci a jeho soukromí. Kromě práce má každý člověk právo na svůj soukromý, potažmo rodinný život, o který – či o čas na něj – ho nemá žádný zaměstnavatel nebo komunita právo obírat. Také bych řekla, že Češi nepovažují materiální život za nejvyšší prioritu. Tím myslím, že nehodnotíme a nechováme se k druhému podle toho, kde bydlí, v jakém se vozí autě, v jakém chodí oblečení nebo jakou má kabelku, ale podle toho, jakým je člověkem,“ říká Lee.

Jednoduše, pro Čechy je důležitější pohodový, šťastný a spokojený život spíše než honba za maximálním ziskem. „Děti nevychováváme k soutěživosti, ale k rovnoprávnosti, k tomu, aby z nich vyrostly nezávislé, samostatně myslící bytosti, nikoliv lidé naplňující očekávání svého okolí,“ říká Lee.

Když se pak dítě nedostane na vysokou školu nebo ji nedostuduje, český rodič to zpravidla nepovažuje za katastrofu či rodinnou ostudu. „Hlavně si přejeme, aby si dítě v životě našlo svoje místo a žilo svůj vlastní život, takový, jaký chce žít. Na druhou stranu jsou korejské děti vychovávány k respektu vůči rodičům a starším, ke slušnosti, ohleduplnosti k druhým, aby přemýšleli nad tím, co řeknou nebo co udělají a co by tím mohli způsobit, zkrátka aby mysleli na ty kolem, a to je také dost důležité,“ dodává.

Závažnost demografické krize řeší jihokorejská vláda nejméně od roku 2006, kdy zavedla první opatření. Konzervativní vláda odvolaného prezidenta Jun Sok-jola investovala miliardy dolarů do finančních pobídek pro novomanžele i péče o děti. Vláda v červnu minulého roku vyhlásila národní demografickou pohotovost a úřady se snaží zaměřit pozornost na strukturální reformy namísto krátkodobých opatření.

„Jihokorejská vláda podporuje rodiny zejména finančně. Ať už jde o porodné, příspěvek na zdravotní péči během těhotenství, porodu a pro děti do 2 let, jednorázový příspěvek formou voucheru na nákup dětských potřeb, náklady na zdravotní péči, příspěvek na MHD, rodičovský příspěvek po dobu 1 roku, daňové úlevy, poskytnutí půjčky na bydlení s nízkým úrokem, zajištění pečovatelky po porodu nebo hlídání dětí do 12 let (v případě, že oba rodiče pracují),“ dává výčet Michaela Lee.

Mezi relativně čerstvými opatřeními je pak například 100 % mzdy během rodičovské dovolené až na šest měsíců, pokud ji využijí oba rodiče, maximální délka rodičovské dovolené je na 1,5 roku, pokud ji čerpají oba rodiče, či prodloužení otcovské dovolené z 10 na 20 dní.

Navzdory všem snahám však populace Jižní Koreje stále klesá. Vládní představitelé nyní tvrdí, že k zastavení populačního poklesu bude muset Jižní Korea přijmout více migrantů.

Samotná vláda a její voliči jsou přitom zásadním strukturálním problémem brzdící porodnost. Pro stav v Jižní Koreji se vžil pojem „stříbrná demokracie“ - politická dominance starších voličů, kteří formují politiku ve prospěch seniorů na úkor mladých rodin.

V Japonsku a Jižní Koreji tvoří lidé ve věku 65 let a více přibližně 20 % pracovní síly. Podle OECD má japonský poměr závislosti seniorů do roku 2050 dosáhnout 79 %. Takový demografický posun vytváří sebenaplňující cyklus: jak populace stárne, politika stále více upřednostňuje péči o seniory před podporou mladých rodin.