Zrušení Green Dealu si většina vlád nepřeje, říká vlivný Čech v Bruselu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

V září se stal klíčovým člověkem v Evropské unii pro zavádění Green Dealu do praxe. Jan Dusík uspěl v náročném výběrovém řízení na zástupce generálního ředitele pro klima v Evropské komisi. I na něm tak bude, jak se pomůže třeba automobilovému průmyslu.

„Automobilky nám říkají, ať zákaz spalovacích motorů hlavně nerušíme,“ tvrdí exministr životního prostředí v české vládě.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Dusík vyjadřuje přesvědčení, že pro zrušení Green Dealu v Evropské unii neexistuje většina, říká, proč se podle něj Čechům nedaří přínosy tohoto plánu dostatečně vysvětlit. A popisuje také, jak složité bylo se dostat do čelné pozice, kam se před ním vypracoval pouze jediný Čech, respektive Češka.

Někteří politici slibovali zrušit Green Deal v kampani před loňskými evropskými volbami, dalším vypadlo toto spojení ze slovníku, není ani eurokomisař pro Zelenou dohodu v nové Komisi. Je Green Deal mrtev?

Není mrtev. Jen nastala fáze zavedení toho velkého balíku předpisů, které se přijaly v uplynulých letech, do praxe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jeho napojování na průmyslovou politiku a tak dále. A není mrtev i proto, že si většina evropských vlád „smrt“ Green Dealu nepřeje.

V Česku je to naopak věc, kterou si –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ byť možná různě intenzivně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, přejí vláda i opozice. Jak vnímáte zdejší kritiku klimatických opatření v evropském kontextu? Kde stojí Česko s požadavkem na zrušení Green Dealu?

Není to úplně ojedinělý postoj, třeba italská premiérka Meloniová říká, pojďme zrušit Green Deal. Ale mainstream evropské debaty to také není.

Vždycky samozřejmě záleží na tom, jak se vyvinou z povolební matematiky nové vlády v Evropě a tím pádem nové většiny v EU. Ale dlouhodobě je tam jasná většina pro udržení ambice dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Green Deal je jednou z cest k ní. Může se pozměnit a upravit, to je legitimní a už probíhající proces. Zrušit ho šmahem ale nikdo realisticky nepožaduje.

Češi vesměs milují českou krajinu, milují houbaření, rádi chodí do přírody. Vy jste bývalý ministr životního prostředí. Kde se vzal zdejší odpor proti klimatickým opatřením, která sledují cíl udržet životní prostředí a tedy i krajinu tak, jak ji známe?

Já se obávám, že to je právě trochu ten problém. My se soustředíme na českou krajinu, na tu naši zahrádku, a klima považujeme za globální fenomén, který je někde daleko, někde nad námi, v každém případě nás nepálí.

Vybavuju si to z debaty o prodloužení provozu uhelné elektrárny Prunéřov, když jsem byl ministr ve vládě Jana Fischera. Dostali jsme tehdy podnět z Mikronésie v rámci posouzení vlivu Prunéřova na životní prostředí. Psali nám, že pokud ji povolíme, bude to mít na ně coby ostrovní stát existenčně ohrožený zvyšováním hladiny oceánů zásadní negativní dopad. Do Česka to byl nesdělitelný pohled. Protože proč bychom měli řešit nějakou Mikronésii, u které ani nevíme, kde je?!

V poslední době rezonuje hlavně teze, že to EU s Green Dealem přehnala a pokud nezabrzdí, v řadě zemí zvítězí ve volbách národní obdoby německých nacionalistů z AfD a Evropa bude mít řádově větší problém, než jsou emise. Jak se s tímto argumentem vyrovnáváte?

Je to něco, o čem se bavíme s kolegy v Komisi. Uvědomujeme si, že musíme ukázat, že klimatická opatření jsou splnitelná, jsou proveditelná a těm nejzranitelnějším víme, jak pomoci.

Evropská komise před časem řekla, že musíme do roku 2040 snížit emise o 90 % oproti referenčnímu roku 1990, pokud máme dosáhnout uhlíkové neutrality v půlce století. Devadesát procent vypadá jako veliké číslo a ozvaly se už proti tomu některé země, Česko nevyjímaje. Různé dopadové studie nám ale říkají, že se dostaneme zhruba na 85–⁠⁠⁠⁠⁠⁠88 procent, pokud bude pokračovat trend, který jsme nastavili už přijatými opatřeními. Zbývalo by nám pár procent navíc.

Jasně, čím víc se budeme blížit cíli úplné dekarbonizace, tím to bude náročnější. Ale nejsme na tom špatně. Dám příklad z Česka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ program Nová zelená úsporám. Zateplování, výměna oken, dotace na kotle. Spousta těch věcí už probíhá, klimatická opatření se dějí a jsou docela populární, protože v konečném důsledku šetří účty za elektřinu. Jako bychom ale tohle nedokázali objasnit veřejnosti, propojit a předat ty souvislosti.

Proč to tak je podle vás?

V každé zemi je vysvětlení asi trochu jiné, byť pro všechny platí, že část politické scény záměrně šíří populární hoaxy o klimatu kvůli zvyšování svého dosahu. V českém prostředí jsme měli fenomén Václava Klause, který klimatickou změnu a potřebu ji řešit popíral.

Kvůli totalitnímu období jsme navíc asi citlivější na to, když nám někdo říká, co máme a co nemáme dělat. Vedu tuhle debatu i v rodině s jedním příbuzným. Říká mi, že nechce, aby ho zase někdo omezoval a diktoval mu, co smí a nesmí. Že celý život žije docela střídmě, že se napracoval dost a už nechce nic měnit. Je to těžká debata, vím to.

Zvolený americký prezident Donald Trump oznámil, že USA odstoupí od Pařížské dohody o klimatu. Proč bychom se měli snažit a omezovat my v Evropě, když se nesnaží, nebo se snaží málo, zbytek světa včetně největších znečišťovatelů, mezi které Evropa, na rozdíl od Ameriky, nepatří?

To je už dnes trochu karikatura, že zbytek světa nic nedělá. Po světě existuje už víc než 70 systémů emisního obchodování, kdy se státy musí vyplatit z vypouštění skleníkových plynů do ovzduší. Má ho nově i Brazílie, má ho také Čína. Postupně se dostáváme do situace, kdy cena uhlíku bude čím dál víc globální.

Evropa v tom byla první, ale dávno není jediná. Čím dál víc zemí se hlásí k uhlíkové neutralitě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ včetně třeba miliardové Indie, která má rok 2060 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, protože změny klimatu jsou reálná věc pociťovaná všude. S Trumpovou administrativou se zpomalí role Ameriky, to zřejmě ano. Ale ani tam se nezastaví úplně všechno.

Jedním z velkých témat v Česku i jinde v Evropě je konec nových aut se spalovacími motory v roce 2035. I tady platí, že by ten takzvaný zákaz chtěla řada českých politiků zrušit, alespoň to slibují voličům. Jak moc je zvrat toho kroku reálný a požadovaný?

Ta debata všechno slučuje do jedné věci, ale těch otázek je tam několik. Začnu postupně. U roku 2035 v podstatě všechny automobilky tvrdí, že počítají s přechodem na elektroauta. Říkají nám, hlavně ten cíl neměňte. Není ani dost zemí pro zvrat toho rozhodnutí, není tu žádná koalice států, která by na to tlačila.

Pak se k tomu míchá rok 2025, kdy vstupují v platnost nové emisní limity. Celé je to o splnění parametrů, které vznikly v roce 2017, odsouhlasily se v roce 2019 a začnou platit na konci roku 2025. Dlouho s tím automobilky počítaly, teď ale začaly tvrdit, že jim hrozí mnohamiliardové pokuty, pokud se výpočet emisí nerozloží do více let. My jim na to říkáme, počkejme, jak se bude vyvíjet trh v roce 2025. A do třetice je tu rok 2026, kdy se má Komise podívat na to, jestli je nastoupená cesta elektrifikace aut dosažitelná.

Ten přezkum v roce 2026 budou dělat oddělení přímo pod vámi v Bruselu. Co všechno budete zkoumat?

Je to tak, bude to dělat generální ředitelství Evropské komise pro klima. Zadáme klasicky dopadovou studii, jestli trajektorie přechodu na elektroauta odpovídá předpokladům z doby schválení toho rozhodnutí, tedy z roku 2023. Jak dostupné jsou baterie nejnovější generace, jak jsme na tom se sítí dobíjecích stanic, jak se syntetickými palivy a tak dále.

Debata s autoprůmyslem nebude jednoduchá a chceme mu s přechodem na elektroprovoz a s jeho konkurenceschopností pomoct. Pokud se ale podíváme na trend ve světě, je směr k elektrifikaci jasný.

Řekl jste, že chcete automobilkám pomoct. Ale jak? Největší vzpruhu dal sektoru Joe Biden před dvěma lety, když jeho administrativa přišla s miliardami úlev na daních, kterými podpořila výrobu amerických elektroaut a dalších čistých technologií. Podobně se chová i Čína. EU ale nemůže nic takového udělat. Přímé daně jsou kompetencí jednotlivých vlád, ne Unie jako celku.

Na evropském rozhodování je složité, že v řadě strategických otázek skutečně neexistuje shoda. Mluví o tom i zpráva Maria Draghiho o konkurenceschopnosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nedokážeme dostatečně využít potenciál našeho trhu, protože nedokážeme být jednotní.

Teď bude velká debata o novém víceletém rozpočtu EU, do jaké míry má být investiční. My vidíme prostor třeba ve sjednocování veřejných zakázek na evropské úrovni, kde Unie může odpracovat nějaké procesní věci. Ale musí pro to být politická vůle. Pokud se nenajde, náš propad, jak o něm píše Draghi, bude pokračovat.

Nelze ale udělat rovnítko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a tím se vracím na začátek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mezi prohlubováním našeho zaostávání za světovou konkurencí a Green Dealem. Naopak, v čistých technologiích je Evropa tradičně silná a měla by na ně vsadit, udělat z nich svůj byznys plán.

Jste jeden z nejvýše postavených Čechů mezi euroúředníky, vyhrál jste výběrové řízení na post „dvojky“ na generálním ředitelství Evropské komise pro klima, tedy jakémsi unijním ministerstvu. Výběrové řízení trvalo deset měsíců a mělo několik kol. Jaké bylo z vašeho pohledu?

Rozhodně nejintenzivnější, co jsem zažil. Jednak kvůli rozsahu agendy, protože jsem musel sledovat a v řadě případů se doučit unijní legislativu i v jiných oborech, než je klima. Pochopit vzájemné vazby, politický kontext, a sledovat aktuální, místy dost dynamický vývoj.

A pak jsem musel projít manažerským testem v Bruselu. Dělá to specializovaná firma, která posuzuje předpoklady člověka pro řízení týmů. Byla to série cvičení v krátké době za sebou a na různá témata. V zásadě zkoumali, jestli umím pracovat pod stresem. Pamatuju se, že jsem na konci toho dne byl úplně vyždímaný.

Na takto vysoký post v Komisi je už zpravidla potřeba politická podpora od členského státu. Podpořila vás česká vláda?

Podpořila, vím, že i premiér to udělal a vážím si toho. V té zpětné vazbě mi nebylo řečeno, do jaké míry to hrálo roli. Myslím, že rozhodla kombinace věcí. Jednak povědomí o substanci z mé strany a pak české předsednictví EU v roce 2022. Dojednával jsem při něm část klimatické agendy a zastupoval Unii na klimatickém summitu v Šarm Al-Šejku. České předsednictví je v Bruselu doteď vnímané jako úspěšné.