Komentář: Ani Putin nedonutí ruské ženy rodit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zasedání ruské Státní rady, které se věnovalo otázkám podpory mnohodětných rodin, proběhlo koncem minulého roku. Vedle Vladimira Putina se ho zúčastnila řada vlivných státních úředníků a politiků.

Žonglování se statistikami porodnosti, plánování demografického růstu, ani sliby milionových příspěvků na třetí a dokonce i druhé dítě ale nezněly právě přesvědčivě. Základní statistika totiž jasně ukazuje, že Rusko vymírá. Koeficient porodnosti za rok 2023 je 1,4, tedy 140 narozených dětí na tisíc žen v reproduktivním věku, což je nejméně za posledních sedmnáct let.

A člověk nemusí být právě demograf, aby se dovtípil, co za tím stojí. Rusko rozpoutalo rozsáhlou válku, kterou vede již čtvrtým rokem a která nemusí jen tak skončit, a to do průměrné ruské rodiny vnáší krajní nejistotu. Na frontě umírají a přicházejí o zdraví desítky tisíc potenciálních otců a ti, kteří se vracejí živí, své ženy zpravidla právě neinspirují k založení rodiny. Svou roli v tom jako v každé válce hraje posttraumatický syndrom, se kterým se v Rusku příliš nepracuje a na který se dále váže alkoholismus, domácí násilí a celkově špatná adaptace na život v civilu, tím spíše na život rodinný.

Rozkaz vrchního velitele ozbrojených sil a dnes také vrchního demografa Vladimira Putina ale zní jasně: „Obnovit velikost Ruska!“ A to znamená splnění dvou klíčových předpokladů: znovupřipojení „ztracených území ruského světa“ a zvýšení porodnosti. V tom druhém přitom ruský prezident nehodlá troškařit – k základnímu obnovování populace je dle něj třeba koeficient zvýšit na 2,1, ale skutečným cílem je její „rozšířené obnovování“ – stachanovský koeficient 2,3. A že i v dobách brežněvovské epochy, která svou nehybností a relativním dostatkem stimulovala zakládání rodin, byl koeficient jen 2? Dnešní „velká“ epocha dle něj vyžaduje větší úsilí.

Za málo realistickými čísly pronášenými důležitými muži jsou ve skutečnosti především starosti ruských žen – samotné rození dětí, vedení domácnosti v reáliích válečné ekonomiky, zvládání mužů s posttraumatickou stresovou poruchou či alkoholismem nebo péče o válečné invalidy a také strach o děti, syny, kteří možná také jednou budou muset bránit vlast. Není divu, že taková pochmurná perspektiva k zakládání rodin právě neponouká. A tak musí ruský prezident realitu nahrazovat mýty, které dle něj mají dát věci do pohybu.

Jak Putin s oblibou opakuje, Dmitrij Mendělejev, velký ruský chemik a zároveň i zakladatel ruské moderní demografie (sám poslední ze sedmnácti dětí), v roce 1906 předpověděl, že koncem 20. století bude mít Rusko 600 milionů obyvatel.

Tyto dávné nenaplněné propočty už byly, pravda, nejednou kriticky posouzeny a označeny za chybné. Mendělejev nepočítal s tím, že se venkovské obyvatelstvo bude masově stěhovat do měst a odpadne potřeba velkých rodin nezbytných k venkovskému typu hospodaření. Ale na to má Vladimir Putin, ze kterého se v poslední době stává skutečný polyhistor, svůj vlastní názor - za všechno mohou ztráty spojené s geopolitickými výkyvy: revolucí roku 1917, občanskou válkou a rozpadem SSSR. Kdežto v dnešní stabilní ruské společnosti (válka jako by ani nebyla) založené na tradičních hodnotách se růst populace dá opět do pohybu. Mendělejev měl zkrátka pravdu.

Ruské politické elity se však pro jistotu připravují i na to, že Mendělejev pravdu neměl. A jak jim káže zkušenost posledních let, nejlepší je jít na to metodou cukru a biče. Škála motivačních opatření je široká: vedle „příspěvků na mateřství“ mají mnohodětné rodiny právo také na daňové úlevy a ze zákona v Rusku platí i zákaz propouštět svobodné matky (a otce) s dětmi do šestnácti let.

Na regionální úrovni však byrokraté přicházejí i s daleko kreativnějšími a často překvapivými iniciativami: již ve třinácti ruských regionech místní správa vyplácí solidní finanční podporu vysokoškolským studentkám, které se rozhodly porodit před obhájením diplomové práce. A Natalja Agreová, vlivná úřednice ministerstva školství, v rámci snah o nastartování demografického růstu prosazovala dokonce obnovení středoškolských diskoték, které by dle ní mladým lidem usnadnily navazování intimních vztahů. Se svým nápadem, pravda, neuspěla.

V situaci sociální nejistoty a obav z mobilizace však společnost na finanční lákadla nereaguje, jak by si politici přáli. A tak se čím dál tím hlasitěji ozývají zastánci „biče“ – ultrakonzervativní vyznavači tradičních hodnot, kteří své představy o budoucnosti Ruska spojují s návratem k patriarchálnímu charakteru společnosti, jehož zárukou má být pravoslavná církev a silný stát propojený s ideově spolehlivými korporacemi.

A zastánci takového přístupu v poslední době slaví úspěchy. Podařilo se jim například prosadit zákon postihující tzv. „propagaci ideologie child free“ (již podle něj padl i první rozsudek), léta úspěšně blokují zákon o domácím násilí a v médiích prosazují společenský model, v němž se má žena vzdát nároku na vzdělání a kariéru, rodit děti a starat se o domácnost. Zároveň jsou si ale dobře vědomi toho, že skutečně rozhodujícím momentem v jejich tažení za „mravní nápravu společnosti“ je zákaz potratů. A tady dle průzkumů veřejného mínění narážejí na odpor většiny ruské společnosti.

Tady se zastánci dobrých ruských tradic chytají do vlastních sítí. Kdyby nežili v zajetí barvotiskových představ o mužikovi s dlouhým vousem, který pevnou rukou vychovává svých deset dětí a vychvaluje ženu za to, že má široký krok a dobře rodí, možná by si všimli, že reálná ruská tradice uplynulých sto padesáti let se jejich pojetí vymyká takřka ve všem.

Jen ve zkratce – dvě generace ruské inteligence, především ruských studentek dívčích institutů a později i evropských univerzit, které měly blízko k radikálnímu revolučnímu hnutí, dokázaly od 60. let 19. století do začátku století 20. položit pevný základ ženské emancipace. Ve 20. letech, v ranném bolševickém období, byla revoluční proměna role ženy dokonána: Sovětský svaz například jako první zavedl právo na potrat již v roce 1920, kdy o něčem podobném v Evropě a Spojených státech nemohla být ani řeč. Pro zajímavost – dokonce i v Americe byly hlavními zastánkyněmi antikoncepce a práva na potrat dvě emigrantky narozené v předrevolučním Rusku – Emma Goldmannová a Rachil Slobodinská.

Radikální proměnu postavení ženy v Rusku znamenala i 40. a 50. léta, kdy ženy musely nejprve ve válečné ekonomice, a poté i jako válečné vdovy suplovat řadu mužských rolí – a to nehledě na Stalinův paralelní konzervativní revanš (opětovný zákaz potratů atd.). Důležité také je, že po konzervativních obdobích – jak tom Stalinově, tak později Brežněvově – vždy následovaly nové vlny uvolnění – ať již v 60. letech nebo za perestrojky, kdy v Rusku došlo k prudkému rozvoji feministického hnutí a opožděně byla nastartována sexuální revoluce. A konečně období od přelomu tisíciletí až do začátku války, kdy se genderová problematika v Rusku více méně synchronizovala s tou západní.

To vše je také ruská tradice, nebo přesněji – především právě to je, pokud jde o ženskou otázku, tradice ruského moderního období. To však patriarcha Kirill či vlivní ultrakonzervativci jako Konstantin Malofejev nebo bratři Kovalčukové nechtějí vidět. Jisté podpory se jejich vizím o zvýšení porodnosti prostřednictvím obnovení archaických rodinných pořádků bezesporu dostává – především u těch, kdo je vstřebávají zároveň s patriotickým zápalem posledních tří let.

Většina společnosti a obzvláště ruských žen ale racionálně chápe, že vést válku a šťastný rodinný život současně nejde, ať si o tom vrchní demograf myslí, co chce. A až jednou válka skončí, a tím spíše pokud jednou Putinův režim zeslábne nebo padne, barvotiskové tradice se zase rozplynou a ruské ženy si v duchu těch skutečných rozhodně nenechají diktovat, kdy a jak moc mají rodit.