Čína před strmým propadem: Velmoc ztrácí lidi, ambice nikoliv

Ještě před dvěma lety se v učebnicích správně psalo, že Čína je nejlidnatější zemí planety. Dnes je to minulost: v roce 2023 ji předběhla Indie.

Mnohem zásadnější změna ovšem teprve přichází. Nejnovější projekce demografů OSN z roku 2024 říká, že čínská populace klesne ze současných 1,426 miliardy na zhruba 1,3 miliardy v polovině století – a na pouhých 770 milionů v roce 2100.

Číňanů tedy může být za 75 let zhruba stejně jako dnes Evropanů. Pro nedávno nejlidnatější stát planety půjde o zásadní zlom. A zbytek světa následky pocítí také.

Za startovní čáru velkého obratu lze považovat období na konci 60. let. Tehdy žila většina Číňanů na venkově, pracovala v zemědělství a rodila průměrně pět až šest dětí. Vláda se obávala, že rychlý přírůstek obyvatel zruinuje potravinové zásoby a zabrzdí modernizaci. Proto spustila kampaň s lakonickým heslem „později, déle, méně“, která nabádala k pozdějším svatbám, delším rozestupům mezi porody a menšímu počtu dětí.

Kombinací vládních opatření a především sociálních a ekonomických změn během pouhých deseti let klesla plodnost na polovinu.

Ekonomická reforma Deng Siao-pinga pak přinesla ještě odvážnější tah: V roce 1980 Peking uzákonil politiku jednoho dítěte. V praxi šlo o systém kvót, pokut a povolenek, který měl rychle zlomit populační křivku. Demografický šok se dostavil. Úhrnná plodnost spadla hluboko pod záchovnou hodnotu 2,1 dítěte na ženu a od té doby se nad ní už nikdy neobjevila. Na sklonku politiky, kolem roku 2015, se pohybovala kolem cifry 1,6.

Jak už jsme naznačili, Čína však neměnila jen zákony, měnila se celá. Urbanizace za 40 let vysála z venkova stovky milionů lidí. Byty ve městech podražily, vzdělání se prodražilo, pracovní týden „996“ (od devíti ráno do devíti večer, šest dní v týdnu) se stal normou a ženy získaly širší studijní i kariérní možnosti. Přibývalo pozdních sňatků, přibývalo jedináčků, mizely velké rodiny.

Když vláda v roce 2016 brzdu uvolnila a vyhlásila éru dvou dětí, žádný babyboom se nekonal. Plodnost se na rok lehce zvedla a pak začala klesat ještě strměji. Podle čínského statistického úřadu se v roce 2023 narodilo 9,56 milionu dětí, nejméně od založení dnešní pevninské Číny. O rok dříve už počet úmrtí převýšil počet narození a Čína vstoupila do období postupného populačního úbytku.

Mediánový věk Číňanů dosáhl 40 let, tedy úrovně Francie. Už 278 milionů obyvatel překročilo šedesátku; to je každý pátý občan. Dětí mladších 14 let je jen 18 procent, což je pouhá polovina stavu z roku 1970. Poměr lidí v produktivním věku ku seniorům se zmenšuje rychleji než v Evropě po válce.

V Číně přitom je ještě populace vychýlena směrem, který z Evropy neznáme: k mužům. Především díky selektivním potratům se v 80. a 90. letech narodilo výrazně více chlapců než dívek. Odborníci odhadují, že dvě desítky milionů mužů zůstanou bez manželky, což už dnes živí šedý trh s nevěstami z jihovýchodní Asie a zvyšuje sociální napětí.

Výsledkem je demografické sevření ze všech stran: málo dětí v současnosti, málo žen v nejplodnějším věku a přibývající armáda seniorů. To vše předznamenává dlouhou sestupnou křivku bez ohledu na to, jak rozhodná budou budoucí opatření.

Čínský hospodářský zázrak posledních 40 let stál na jednoduché rovnici: levná a početná pracovní síla plus rychlá industrializace. Ale stejná formule v dohledné době začne dávat jiný výsledek.

Do okamžiku, kdy bude v Číně nejvíce lidí v produktivním věku, zbývá podle demografů sotva deset let. Pak začnou lidé z pracovního trhu mizet tempem několika milionů ročně. Firmy už dnes hlásí nedostatek dělníků v elektronice či textilu a to spolu s rostoucími mzdami v Číně vede ke stěhování linek do Vietnamu, Malajsie nebo Bangladéše.

Stát zároveň čeká doslova „ranec“ sociálních účtů. Veřejný penzijní fond by mohl podle studie Čínské akademie sociálních věd vyschnout do roku 2035, pokud se parametry nezmění. Provincie s početným venkovem hlásí deficit už nyní.

Z pouhé aritmetiky vyplývá, že Peking bude muset rychle zvýšit důchodový věk, dnes jeden z nejnižších na světě: Ženy odcházejí v 50 nebo v 55 letech, muži v 60 letech. Prozatím se vláda obává odporu veřejnosti. Když úřady loni ořezaly příspěvky na léky, tisíce seniorů protestovaly – například ve Wuchanu – za „důstojné stáří“.

Stárnutí se promítne i do domácí poptávky. Starší spotřebitel utrácí méně, častěji šetří a investuje opatrněji. Pokud by Peking chtěl například kvůli obchodní válce přepnout ekonomiku ve větší míře z exportu na domácí spotřebu, není to dobrá zpráva: Domácnosti už dnes tvoří jen 38 procent HDP, nejnižší podíl mezi velkými světovými ekonomikami. Nedostatek kupní síly zpomalí přechod na model služeb a inovací, kterým se alespoň zatím ubíraly všechny vyspělé země.

Nejen čínští politici přitom budou sledovat ještě jednu tabulku: mezinárodní srovnání. V ní dosavadní roli Číny jako nejlidnatější ekonomiky přebírá na dlouhá desetiletí Indie. Na jejím pracovním trhu přibude na 60 milionů lidí. Velmi podobný demografický „šťouchanec“ dostanou také Indonésie, Filipíny či Nigérie.

Do jaké míry to bude hrát roli při rozhodování investorů o tom, kde postavit další továrny? Může přebít hrozící krize na pracovním trhu jiné výhody Číny? Nebo to kvůli pokračující automatizaci nebude hrát zase takovou roli?

Otevřenou otázkou také je, jak rychlé stárnutí země ovlivní samotný Peking. V souvislosti s demografií se někdy mluví o tom, že Pekingu se zavírá geopolitické „okno příležitostí“ – země totiž bude muset začít řešit vnitřní problémy a sil na expanzi zbude méně. Proto část analytiků varuje, že Peking může chtít využít současné síly k rychlému prosazení cílů – třeba v Jihočínském moři nebo vůči Tchaj-wanu –, než demografie oslabí jeho páky.

Od zrušení politiky jednoho dítěte v roce 2016 se čínská snaha „rozrodit“ zemi rozjela naplno. Města vyplácejí hotovost za druhé či třetí dítě, nabízejí bezúročné půjčky, zvýhodněné hypotéky, volná místa ve školce a daňové odpočty.

Například Chöch chot ve Vnitřním Mongolsku slibuje za třetího potomka sto tisíc jüanů vyplácených během deseti let. Povinná mateřská se prodloužila až na půl roku, otec dostává placené volno, podniky dostaly pokyn zřídit firemní jesle.

Data zatím mluví jasně: Porodnice i tak zůstávají prázdné. Krátký nárůst porodů v roce 2016, kdy se nová pravidla poprvé projevila, vystřídal další pád. Zkušenosti z ciziny naznačují proč. Austrálie v letech 2004–2014 vyplatila rodinám miliardy dolarů formou „baby bonusu“, porodnost stoupla z 1,8 dítěte na 2,0 a pak spadla na 1,6, když bonus skončil.

Jižní Korea nalila do podpory rodin od roku 2006 přes 200 miliard dolarů, přesto letos hlásí plodnost 0,72, nejnižší na světě. Finanční pobídky fungují jen dočasně, pokud nezmizí hlubší překážky: náklady na bydlení, pracovní kultura a genderová nerovnost.

Zatím se nezdá, že by Čína chtěla vyzkoušet jiný recept, který v Evropě i v USA v řadě ohledů fungoval, byť s řadou „druhotných nákladů“: migraci. Byť by to mohlo být do jisté míry řešení, přilákat větší počet pracovníků ze zahraničí v tuto chvíli není pro Peking příliš realistické.

V cestě dnes stojí jak přísná vízová politika, tak i jazykové bariéry. A svou roli hraje i skutečnost, že v zemi nejsou žádné větší komunity obyvatel jiných etnik či oblastí. V posledních staletích se z Číny mnohem více odcházelo než naopak.

Peking proto ve velké míře spoléhá na řešení, které jsme už naznačili: technologie. Čínská ekonomika je největším světovým odběratelem průmyslových robotů, vláda i firmy investují do umělé inteligence a doufají, že volná pracovní místa v továrnách zaplní automaty a roboti. V laboratořích se testují exoskelety pro montéry a aplikace, které seniorům připomenou léky. Tato sázka však vyžaduje kapitál a čas – a hlavně toho druhého není nazbyt.

Na druhou stranu Peking i přes nepříznivé výhledy nemusí nutně stát na samém okraji propasti. Demografové i ekonomové v tomto ohledu rádi připomínají japonský scénář: Země vycházejícího slunce stárne od 90. let, ekonomika přešlapuje víceméně na místě a množství lidí na pracovním trhu dodnes klesá. Přesto Japonsko zůstává jednou z nejbohatších společností.

Špičková automatizace, kvalitní infrastruktura a vysoká produktivita umožnily Japonsku udržet vysoký životní standard. Moderní technologie také Pekingu otevírají cestu, kterou se Japonsko před 30 lety vydat nemohlo.

Robotizované sklady, samořiditelné náklaďáky nebo generativní AI mohou redukovat potřebu lidské práce rychleji, než klesne počet mladých. Čína navíc kontroluje velké zásoby dat, má robustní dodavatelský řetězec čipů střední třídy a vláda je ochotná masivně dotovat průlomové projekty.

V sociální rovině roste tlak na změnu tradičních rolí. Pokud stát rozloží výchovu dětí spravedlivěji mezi muže a ženy, otevře víc flexibilních úvazků a podpoří péči o seniory, může části mladých párů ulevit.

Politici také mluví o reformě systému „hukou“, který brání migrantům z venkova usadit se trvale ve městech; uvolnění by přidalo pracovní sílu tam, kde je nyní drahá. V praxi však jde o pomalý proces: Místní rozpočty by musely platit školky, školy a nemocnice novým obyvatelům.

Čína tedy rozhodně nevymizí z mapy; její elity, kapitálové rezervy a technologické know-how dávají pořád velkou váhu. Sestupná křivka neznamená automaticky hospodářský kolaps ani konec ambicí. Znamená však hlubokou proměnu.

Stát, který generoval globální růst díky nekonečným zástupům mladých dělníků, se během jedné generace změní na společnost, kde každý třetí obyvatel bude senior. Bude-li chtít udržet dynamiku, musí se opřít o něco jiného než mozky, svaly a pracovitost mladé generace.

Ale jak přesně bude čínský sestup do nových demografických vod vypadat, to nevíme. Populace se zmenší, to je téměř jisté. Jak rychle, záleží na tom, zda se podaří zvednout plodnost aspoň na úroveň Francie, nebo naopak sklouzne po jihokorejské rampě.

Ekonomická trajektorie pak bude záležet na tom, zda Peking dokáže během příštích 20 let zreformovat penze, zvýšit produktivitu a zkrotit realitní bubliny, aniž by podkopal společenskou smlouvu. A geopolitické chování určí, jestli si vláda vybere cestu spolupráce, nebo napětí ve snaze využít „okno příležitostí“.

Je možné, že 21. století coby „čínské“ bude kratší, než kdysi slibovali futurologové. Ovšem demografie není osud. Nicméně zatím je zřejmé, že čínský model „levná práce, nekonečný trh“, na kterém země vyrostla v největší továrnu světa, se vyčerpal a dnešní data nad ním kreslí tlustou černou čáru.