Chtěl vůbec porážku Ruska? Bidenova stopa na Ukrajině má hořkou pachuť

Pokud se na konci funkčního období Joea Bidena pokusíme zhodnotit jeho počínání ve válce na Ukrajině, nevyhneme se výčtu několika vzájemně propojených chyb.

Nelze zpochybnit, že nikdo nepodpořil Ukrajinu více než právě USA v čele s Bidenem. A že vést Kyjev směrem k něčemu, co by šlo se ctí nazvat vítězstvím proti Rusku, bylo vzhledem k nepříznivému rozložení sil od začátku extrémně těžké.

To ale neznamená, že si Biden nemohl počínat lépe.

Možná vůbec nejčastěji ze všeho analytici Bidenovi vyčítají, že neukázal jasný plán či strategii vedoucí k vítězství; možná ho ani vůbec neměl.

„Mluvili jsme o tom už mnohokrát, Bidenova administrativa nepřišla s žádnou teorií vítězství nebo nějakým pozitivním programem, který by stanovil, jaký způsob politického ujednání chceme (ve smyslu USA, pozn. red.) dosáhnout,“ pojmenoval první z popsaných problémů americký bezpečnostní expert Ryan Evans v podcastu webu War on the Rocks, kde mu přikyvoval i známý vojenský analytik specializující se na Rusko Michael Koffman.

Biden podle Evanse jen dokola opakoval, že otázku vyjednávání „nechává na Ukrajině“ a že USA stojí o navrácení jejího území Ruskem, což si podle Evanse „přejí všichni“, ale nikdo nevěří, že se to stane.

Proč absence navenek ventilované vize může představovat problém (i v případě, že by snad nějaká vize existovala alespoň skrytě), se ukázalo například při prodlevách ve schválení balíčku americké podpory pro Ukrajinu, k němuž došlo po měsíce trvajících průtazích loni v dubnu.

Právě to, že Biden nenačrtl dlouhodobou realistickou strategii a nevysvětlil, co přesně si Washington od pumpování peněz a zbraní do Ukrajiny slibuje, totiž bylo jedním z bodů kritiků balíčku. Schválení balíčku nakonec prošlo s podmínkou, že Bidenova administrativa Kongresu tuto strategii dodatečně popíše ve speciální zprávě. Tu Kongres nakonec dostal, ale až v září, tedy po asi dvou a půl letech trvání války a měsíce po stanoveném limitu.

Obsah zprávy je tajný a dosud nevíme, co v ní přesně je, ani proč jí Bidenovi poradci dávali dohromady tak dlouho. Když ale přihlédneme k průběhu války a k průběhu vývoje americké podpory, vypadá to, že možná proto, že Biden žádnou vítěznou strategii, za kterou by se mohl postavit, neměl. Nebo že už zjevně selhávala.

„Prezident Joe Biden opakovaně sliboval, že bude stát při Ukrajině, jak dlouho bude nutné, ale kritici tvrdí, že absence jasně artikulované vize americké dlouhodobé role ve válce vedly k politice, která defacto umožňuje Ukrajině setrvat v boji, ale ne vyhrát,“ shrnuje důsledky neexistující vize na dění na bojišti časopis Foreign Policy (FP).

A velmi podobně se vyjádřili i další.

„Myslím si, že naší skutečnou politikou je udržet je (Ukrajince, pozn. red.) bojeschopné, nenechat Ukrajinu padnout a čekat, až jedna či druhá strana ustoupí a zasedne k jednacímu stolu,“ řekl například bývalý generál amerického letectva a exšéf spojeneckých sil NATO v Evropě Philip Breedlove, který Bidena spolu s dalšími bývalými vysoce postavenými americkými veliteli a diplomaty vyzval k nápravě otevřeným dopisem.

„My Ukrajinu v podstatě podporujeme, aby se udržela v boji a udělala nějaké pokroky, ale ne tak, aby mohla bitvu rovnou vyhrát,“ řekla pro jiný článek FP historička a expertka na bezpečnostní otázky Liana Fixová.

Dokonce i nejmenovaný vysoce postavený zdroj z Bidenovy administrativy měl říct, že se zatím zdá, že strategií je posilovat ukrajinskou obranu a doufat, že Moskva z nějakého důvodu sama odpadne.

Co měl však Biden udělat jinak, aby Ukrajině umožnil nejen bojovat, ale i vyhrávat?

To je samozřejmě mimořádně těžká otázka. Zatímco hlasů stěžujících si na absenci strategie je přehršel, těch, kteří přišli s nějakým nápadem, jak měla vítězná strategie přesně vypadat, už je podstatně méně. A otázka, jestli měl Biden vůbec šanci Ukrajinu dovést k uspokojivému vítězství, už zůstane nejspíš navždy otevřená.

Je tu ale minimálně jedna nesporná věc, kterou, kdyby Biden udělal jinak, mohl šance Ukrajiny přejít k rozhodným vítězstvím přinejmenším zvýšit. A nemusel by jí ani dávat víc. Stačilo by, kdyby méně zahálel a podpora byla lépe načasovaná.

Příkladů tohoto problému je mnoho a Biden je za něj pranýřován možná ještě delší dobu než na výše zmiňovanou absenci vítězného plánu.

Projevem z nedávné doby mohou být třeba hojně diskutované rakety ATACSM, respektive svolení k jejich užití na ruském území.

Ukrajina rakety ATACSM s dostřelem až 300 kilometrů sice - po dlouhém naléhání Kyjeva - dostala v dubnu 2024, ale svolení střílet je na území Ruské federace přišlo až v listopadu. To znamená, že Ukrajinci rakety nemohli plně využít ať už pro svou ofenzivu v Kurské oblasti, nebo k obraně řady vesnic a měst, které v předešlých měsících postupně ztráceli.

Nedávno navíc vyšlo najevo, že povolení přišlo až v době, kdy už Ukrajina těchto raket neměla dost. Podle zjištění deníku New York Times (NYT) Ukrajina většinu těchto raket vystřílela na cíle na vlastním území a když konečně dostala povolení pálit i do Ruska, měla k dispozici jen několik desítek z původních 500 raket.

„Ukrajina nemohla střílet do Ruska, tak střílela na cíle na východě Ukrajiny a na Krymu, kde zasahovala opevněná velící střediska, muniční sklady a další bunkry. Zdroje z USA a NATO k tomu řekli, že tyto útoky byly efektivní, ale že Ukrajina podle nich mohl být uvážlivější v počtu použitých raket,“ stojí v článku.

Ukrajina tedy v případě ATACSM dostala mocnou zbraň, ale kvůli špatnému načasování z ní nemohla vytěžit maximální užitek.

Podobný scénář přitom doprovázel dodávky řady dalších důležitých zbraní.

V podzimní várce amerických zbraní byly například protipěchotní miny, které Ukrajině mohly - nepochybně značně - pomoct s obranou.

Omezené povolení pálit na ruské území alespoň raketami kratšího doletu z raketometů HIMARS Biden povolil loni na jaře až poté, co ruská ofenziva v Charkovské oblasti kulminovala.

Kazetovou munici se Bílý dům rozhodl Ukrajincům poslat asi až měsíc po začátku velké ukrajinské letní ofenzivy v roce 2023.

K té navíc došlo po dlouhém přešlapování s vysláním těžké techniky (tady, pravda, nešlo jen o USA, ale celé NATO) a jedním z hlavních důvodů, proč selhala, bylo i to, že Rusko mělo spoustu času na přípravu zákopů, minových polí a dalších obranných prvků.

Ideální čas na podporu Ukrajiny těžkými zbraněmi přitom, jak uvádí například spisovatel a bývalý velitel speciálních operací námořní pěchoty USA Elliot Ackerman pro časopis Time, byl mnohem dřív, ideálně po ukrajinské úspěšné charkovské a chersonské ofenzivě v roce 2022, kdy ruská obrana byla ještě děravá.

„Biden ale tento úspěch nevyzdvihoval a místo toho varoval před ‚jaderným armagedonem‘ poté, co Putin pohrozil, že ztráta jeho území může vést k vážným následkům pro Ukrajinu i Západ,“ napsal Ackerman. Domnívá se, že Biden sice chtěl „svobodnou Ukrajinu“, ale zároveň bylo v jeho zájmu zachovat „stabilní Rusko“.

Právě obavy z jaderné eskalace či vtažení NATO do války byly hlavní oporou Bidenova „ne“ v otázce vyslání Kyjevem žádaných zbraňových systémů. Když ale později Bílý dům otočil a tu či onu zbraň poskytl, žádná citelná eskalace ze strany Ruska nepřišla, což opakovaně podkopávalo věrohodnost veškerých Bidenových výroků o obavách z eskalace

Za „blaf“ označil ruské hrozby například bývalý velící generál americké armády v Evropě Ben Hodges a bývalý republikánský kongresman Adam Kinzinger v otevřeném dopise z května loňského roku, kde Bidena vyzývají ke změně přístupu. „Představte si, kdybychom Ukrajině dali všechny zbraně už na začátku. Už možná mohlo být po válce,“ stojí mimo jiné v dopise.

Podobných hlasů a výzev je opět řada.

Existuje však i odlišný náhled, který v nedávno publikovaném článku pro časopis Foreign Affairs (FA) detailně rozebrali Michael Poznansky a William C. Wohlforth.

Dvojice uznávaných expertů namítá, že Bidenovy obavy nemusely být vůbec přehnané a připomíná mimo jiné pasáž z knihy amerického investigativního novináře a spisovatele Boba Woodwarda s názvem Válka, kde píše, že Washington měl dostat „vysoce věrohodný“ posudek od tajných služeb zakládající se na údajných „konverzacích v Kremlu,“ že ruský prezident Vladimir Putin „vážně zvažoval použijí taktické jaderné bomby“ v případě, že by 30 tisíc ruských vojáků u Chersonu padlo do obklíčení.

Autoři tvrdí, že Biden měl dobré důvody obávat se, že bude-li ruský prezident zahnán do kouta, sáhne i po zoufalém a objektivně nesmyslném rozhodnutí. Pomalé navyšování americké podpory americkým prezidentem přitom Poznansky s Wohlforthem označují za výsledek promyšlené aplikace tzv. „salámové strategie“, kdy se Biden rozhodl zvyšovat podporu kousek po kousku ve snaze nedat moc prostoru k tvrdé reakci Moskvy.

Tento postup se pak ale podle dvojice autorů stal „obětí vlastního úspěchu“ a zpětně snadno budí dojem, že riziko eskalace ani neexistovalo, přestože se ho ve skutečnosti jen podařilo obejít.

Jak to bylo doopravdy, se dočteme v nějaké další investigativní knize, nebo se to možná nikdy nedozvíme. Stejně jako to, jak moc mohly být obavy z jaderné či jiné eskalace opodstatněné.

Bidenovo počínání v podpoře Ukrajiny za sebou ale tak či onak zanechává hořkou pachuť. Co bylo jeho skutečným plánem, jsme se až do konce jeho mandátu nedozvěděli. Pokud to bylo navrácení veškerého území Ukrajině, tak selhal, aniž by využil všech prostředků tím nejlepším možným způsobem.

Připouští to ostatně i Poznansky s Wohlforthem. Bidenova strategie podle nich byla úspěšná v případě, že hlavním měřítkem úspěchu bylo především nevyvolat třetí světovou válku, minimalizovat jadernou hrozbu, a přesto Ukrajinu podpořit. Pokud však úspěšnost měříme cílem vrátit Ukrajině okupovaná území, zaznamenal Biden i podle nich „částečný neúspěch“.