Osudová trefa proti Itálii odstartovala českému mladíkovi hvězdnou kariéru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stejně jako jeho předchůdce Josef Masopust, který leštil Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu kontinentu v tradiční anketě francouzského časopisu France Football v roce 1962, zaujal Pavel Nedvěd fotbalový svět na vrcholné akci.

Masopust poprvé – nepříliš výrazně – na MS 1958 ve Švédsku ve 27 letech. Zazářil pak na premiérovém ME 1960 ve Francii, kde českoslovenští reprezentanti dobyli bronz, oslnil na MS 1962 v Chile, kde svěřenci trenéra Rudolfa Vytlačila prošli až do finále, v němž podlehli obhájcům titulu Brazílii 1:3.

Celá planeta ležela československému záložníkovi u nohou.

Jeho následovník Nedvěd se dočkal stříbra, byť pouze evropského, hned při svém prvním představení mezi elitou v roce 1996 v Anglii, kdy mu bylo 24 let. Následně pak hrál ještě na Eurech 2000 a 2004 (bronz), poznal i mistrovství světa v roce 2006 v Německu, kde český tým skončil v základní skupině.

Na Zlatý míč si pak sáhl v roce 2003, tedy stejně jako Masopust v 31 letech.

Pro italské vicemistry světa z MS 1994 v USA, kteří v prvním duelu na Euru 1996 v Anglii porazili Rusko 2:1 a neskrývali nejvyšší ambice, to byl doslova šok. S českým výběrem, jenž po dosti slaboučkém výkonu podlehl v úvodním utkání Německu 0:2, to měla být jednoznačná záležitost. Trenér Arrigo Sacchi i dosti promíchal vítěznou sestavu.

Jenže v páté minutě si za obranu, která hrála moderně v jedné řadě, naběhl na Poborského centr smělý mladíček. Míč si zpracoval na hrudi a pravou nohou ho poslal do sítě okolo bezmocného Angela Peruzziho.

Slavná Squadra Azzurra prohrávala. Zápas nakonec nezvládla, zapsala si porážku 1:2, čímž započalo její zmarnění na šampionátu. A celý svět si zapamatoval jedno jméno – Pavel Nedvěd. Budoucí nositel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy. „Byl to asi osud,“ připustil po letech, když se vyjadřoval ke své premiérové reprezentační trefě.

I díky ní pak odešel do Itálie, kde se stal doslova modlou a dodnes mu místní neřeknou jinak než Grande Paolo.

Už jako výrazná postava italské Serie A v dresu Lazia Řím, s nímž dobyl poslední ročník Poháru vítězů pohárů 1998/1999 – byl posledním střelcem této soutěže, když ve finále v Birminghamu zaznamenal vítězný gól (2:1) proti španělskému týmu Real Mallorca –, táhl Nedvěd český tým na Euru 2000.

Tým trenéra Jozefa Chovance projel kvalifikací bez ztráty bodu, věřil si i na těžkou skupinu s domácím Nizozemskem, mistry světa Francií a vždy nebezpečným Dánskem.

Podivná penalta však přiřkla vítězství domácímu celku, proti Francii si čeští hráči opět počínali srdnatě – po faulu na Nedvěda vyrovnával Poborský z pokutového kopu –, ale nakonec podlehli i budoucím vládcům kontinentu.

V utkání s Dánskem už šlo jen o čest.

O čtyři roky později do Portugalska si jel tým trenéra Karla Brücknera pro zlato. S největší hvězdou planety v sestavě, držitelem Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 2003 Nedvědem, oporou slavného italského klubu Juventus Turín.

Všechno báječně vycházelo až do semifinále proti Řecku. Nedvěd se sice mezi střelce nezapsal, ale soupeře ničil svými drtivými výpady, skvělými přihrávkami pravou či levou nohou.

Osudová chvíle na Estádio do Dragão v Portu nastala pět minut před koncem prvního poločasu. „V průběhu první půle se zranil Méďa a my ztratili motor,“ smutně vzpomíná na fatální okamžik Milan Baroš, s pěti přesnými zásahy nejlepší střelec turnaje. „Přišli jsme o kapitána, o vůdce, o člověka, který nás v předchozích utkáních dokázal v těžkých chvílích nastartovat,“ zdůrazňuje Nedvědův přínos.

Český poklad odcházel ze hřiště se slzami v očích, hodně prahl po postupu do finále. Nebylo mu dopřáno. S mistrovstvím Evropy se rozloučil hodně smutně.

Jestli by zápas s Nedvědem skončil jinak, je jen spekulací. Každopádně Zlatý míč chyběl, Řekové po šťastné a náhodné trefě vyhráli 1:0.

Odchovanec Skalné u Chebu se na evropském šampionátu prosadil střelecky jen jednou – proti Itálii na ME 1996 v Anglii –, ale vydařený zápas měl pro něj fatální dopad. Ihned po stříbrném Euru odešel na Apeninský poloostrov, kde se stal nejprve legendou Lazia Řím a následně Juventusu Turín.

Jeho přestup však tehdy nabral hodně nepříjemnou pachuť…

Viktoria Plzeň, v níž vyzrával až do vojenského stejnokroje v Dukle Praha, měla při jeho přestupu do Sparty klauzuli o výrazném podílu z případného dalšího prodeje.

Tehdejší majitel slovenský podnikatel Alexander Rezeš, jenž zprivatizoval výhodně Východoslovenské železárny, vlastnil i klub 1. FC Košice a přišel na náramnou, v 90. letech minulého století naprosto obvyklou fintu – prodal Nedvěda nejprve do Košic za údajnou částku 100 tisíc korun. Z té pak hodlal vyplatit Plzni smluvní provizi.

Nastalo velké pobouření. „Vedení Sparty to tak chtělo,“ hájil se hráčův agent Zdeněk Nehoda, mistr Evropy z roku 1976 a vystudovaný právník, jenž se po skončení aktivní kariéry vydal na dráhu manažera. „Já s tím nic dělat nemohl,“ omlouval se.

Vlna kritiky se snesla i na Nedvědovu hlavu. Dokonce s ním přestal mluvit i jeho „fotbalový otec“ Josef Žaloudek, jenž ho poctivě piplal v mládežnických kategoriích plzeňského klubu. „Kdyby Pavlík nesouhlasil, nestalo by se to,“ nenechal si vymluvit, že jeho bývalý svěřenec žádnou vinu na nemravném aktu nenese.

Zasáhla arbitráž, která zkonstatovala, že přestup do Košic byl účelový s cílem poškodit Viktorii. Peníze z uváděné přestupové částky – dle odborného portálu Transfermarkt 4,65 milionu eur (asi 120 milionů korun) – vyplaceny být musely.

A rozjitřené vztahy se nakonec urovnaly.