Bronz na Euru byl pro Česko zklamáním, nepomohly ani Barošovy góly

Odchovanec vigantického fotbalu Milan Baroš nechal za sebou na Euru 2004 vyhlášené střelecké pojmy. O gól méně si připsali nizozemský zabiják Ruud van Nistelrooy, stejně tak anglický rebel Wayne Rooney.

Český tým společně s anglickým nastřílel na šampionátu nejvíce gólů – deset. Baroš se trefil v každém zápase, kromě semifinále proti budoucím vládcům kontinentu Řecku.

A právě tento prohraný zápas navěky hyzdí vystoupení českého mužstva. Místo vytouženého – a podle odborníků i oprávněného – zlata zbyl „jenom“ bronz. A koruna krále střelců pro Baroše.

Legionář z anglického Liverpoolu FC rozložil své gólové zásahy do čtyř zápasů. V základní skupině vždy přispěl jedním vkladem (Lotyšsko, Nizozemsko, Německo), nejvíce se pak utrhl v duelu s Dánskem, kdy skóroval dvakrát.

Do utkání šli svěřenci trenéra Karla Brücknera nejen s obrovskou sebedůvěrou, kterou získali třemi výhrami v základní skupině, když se jim pokaždé podařilo otočit vývoj střetnutí, ale i náležitě odpočatí.

Jako prozíravé se ukázalo, že trenér Brückner nasadil proti Německu, když už bylo o postupu do vyřazovacích bojů rozhodnuto, náhradníky a nechal nejvytíženější hráče oddechnout. Celkem sedm hráčů včetně brankáře Jaromíra Blažka se tak mohlo rovněž pokochat vyprodanými ochozy.

Hrdinové si čistili hlavu na golfu, areál luxusního hotelu Penha Longa nedaleko Lisabonu k tomu přímo vybízel. „Bydlet u takového hřiště a nehrát, to by byl neodpustitelný hřích,“ vychutnával si i Baroš volné chvíle.

A trefoval jamky stejně přesně jako soupeřovy sítě.

Zápas s Dánskem začal opatrně, šlo o hodně. O průnik na medailové pozice. Hra se dlouho odehrávala spíše ve středu hřiště. „Navíc bylo nesnesitelné vedro. Spíš dusno,“ utíral si pot z čela.

Poločas skončil bez branek. „O přestávce neproběhlo žádné mytí hlav. I vedení vědělo, že nás trochu svazuje zodpovědnost a nervozita, a tak nás neustále nabádalo k trpělivosti,“ vzpomíná Baroš.

Skóre načal krátce po přestávce obrovitý kolega na hrotu útoku Jan Koller hlavou po rohu Karla Poborského. „Byl to určitě rozhodující moment,“ přiznává Baroš. „Dánové museli hru trošku otevřít, což byla voda na můj mlýn,“ těšil se výpady do otevřené obrany. Nasadil si housle k virtuóznímu představení.

Protivníka si nejprve načal. „Lehce unavené a zpomalené obránce jsem se snažil utahat několika rychlými sprinty,“ odkrývá svoji taktiku. A přišly údery. Šikovně využil Poborského vysunutí a přehodil dánského brankáře, dvě minuty nato po Nedvědově pasu levou nohou zavěsil, nedbaje na to, že ho tísní dánský zadák. „Myslím, že taková střela levou nohou se mi ještě nikdy nepovedla,“ sám se divil skvělému zakončení.

Za dva góly děkoval ovšem spoluhráčům. „Dostal jsem od kluků dvě fantastické přihrávky do běhu,“ chválil Poborského a Nedvěda. Věděl, že postup je dokonán. „Dánové úplně odpadli,“ uvědomoval si.

Každý gól provázel svým tradičním gestem. Roztáhl ruce v radostném letu orla.

Když naskočila na stadionu Dragao v Portu 70. minuta, zamával ochozům, plácl si s dalším útočníkem Markem Heinzem, jemuž se šampionát také náramně vydařil, pustil ho za sebe na hřiště a poděkoval fanouškům za podporu. Hrdina střetnutí se loučil za obrovských ovací diváků.

A zasmušilí Dánové jen svěšeli hlavy. Věděli, že jejich touhy proniknout mezi medailisty tento černovlasý mládenec zcela rozmetal. Sportovně mu i zatleskali.

Jeho gólová smršť se však bohužel čtvrtfinálovým zápasem proti Dánsku zastavila. Jako celého českého týmu. Přitom v cestě zápasu o zlato jim stáli podceňovaní Řekové, kteří překvapivě vyřadili Francouze. Úpornou, až nechutnou obranou s jedinou vydařenou trefou, pod niž podepsal útočník Angelos Charisteas.

Stejnou taktiku naordinoval německý trenér Otto Rehhagel i proti českému týmu. „Od začátku si ke mně stoupl jeden z řeckých obránců, a i kdybych se rozhodl jít na záchod, myslím, že by tam šel se mnou,“ odhaluje Baroš, jaké přísné osobní obraně čelil.

A k tomu utkání řídil nenáviděný italský rozhodčí Pierluigi Collina, s nímž měl český tým neblahé zkušenosti už z předchozího šampionátu v roce 2000. „Otáčel verdikty,“ prohlašuje Baroš. „Mně odpískal řadu útočných faulů a podle něj soupeřovi obránci nás hráli čistě,“ divil se podivnému výkladu pravidel italského holohlavce.

Stejný pocit měl i Koller. „Stoper Dellas mě držel za dres snad při každém souboji, nedovolil mi, abych se dostal k hlavičce,“ upozorňuje. „K tomu druhý stoper Kapsis, hlídali mě všichni,“ dodává.

Chybu však oba nacházejí především v neproměňování vyložených příležitostí. „Měli jsme dát gól,“ říká Baroš. „Na rozhodčího nemůžeme všechno svádět…,“ přidává se Koller.

Utkání skočilo bez branek. V prvním dějství prodloužení se „stříbrným“ gólem, kdy se po přestávce už nepokračuje, trefil hlavou po rohovém kopu obránce Traianos Dellas. Zlato odplouvá, bronz má v tu chvíli pálivou podobu.

S pěti góly se Baroš stal králem střelců Eura 2004 v Portugalsku, nejlepším hráčem turnaje je ovšem vyhlášen řecký kapitán Theodoros Zagorakis. Největší slávu a vavříny vždy sklízejí vítězové.

Baroš však střílí góly dál. Druhá trefa s Dánskem navýšila jeho reprezentační konto na jedenadvacet, v příštích osmi letech, kdy stále obléká dres českého výběru, přidává dalších dvacet. A opět často moc krásných.

Zdravotní potíže mu poškodily mistrovství světa 2006 v Německu. „Je moc hezké být třetí v Evropě a stát s nejlepším střelcem Eura, ale tohle je svět,“ upínal se k vystoupení. Lékaři dělali, co mohli, k závěrečnému utkání v základní skupině proti budoucím šampionům Italům nastoupil, ale vydržel jen do 64. minuty.

Mezi střelce se nezapsal, Češi vypadli.

Jeho gólový reprezentační účet se zastavil na čísle 41. Jen kolega Koller jich má víc – 55. „Byli jsme výborný pár, Honza pro mě vybojoval spoustu balonů,“ pochvaloval si Baroš spolupráci dvou nejlepších kanonýrů českého týmu v historii.