Nepříjemné zrcadlo pro Evropu: Kde by bez Číny byly velké zelené plány?

Čína sdílí s Evropskou unií zhruba stejný podíl ze světového HDP – kolem 17 procent. Zatímco Peking v takový podíl před 30 lety ani nedoufal, pro Unii to znamená pokles vlivu. Starý kontinent se navíc stále více potýká s hlubokou závislostí na asijské velmoci, varuje bývalý italský premiér a exšéf Evropské centrální banky Mario Draghi ve své zprávě s názvem Budoucnost evropské konkurenceschopnosti.

Podle odbornice na čínskou ekonomiku z Asociace pro mezinárodní otázky Dominiky Remžové je Evropská unie závislá na Číně v mnoha odvětvích. „Patří sem kritické suroviny, energetika nebo technologie, zejména ty klíčové pro zelenou a digitální transformaci. V praxi Peking potřebujeme také kvůli solárním panelům či součástkám do elektromobilů.“

Podle ní z toho vyplývá řada rizik vzhledem k současné geopolitické situaci, jako jsou například napjaté vztahy mezi USA a Čínou. „V dlouhodobém horizontu také rostou rizika spojená s potenciálně náhlými výpadky dovozu Pekingu,“ vysvětluje pro SZ Byznys Remžová.

Závislost Bruselu na Pekingu přitom roste. Podíl odvětví, v nichž Peking přímo konkuruje exportu eurozóny, dosahuje podle zprávy zhruba 40 procent, přičemž v roce 2002 činil pouhých 25 procent. A klesá i podíl EU na světovém obchodu, k čemuž došlo hlavně během pandemie covidu. Stejně tak upadá postavení Evropy v oblasti vyspělých technologií, které zřejmě budou pohánět budoucí ekonomický růst.

„Peking hraje důležitou roli v dodavatelských řetězcích. Přestože po covidu se situace trochu změnila, z Číny se stále dováží řada meziproduktů. Jejich zdražení může podlomit ziskovost řady evropských společností. Zároveň asijská velmoc fungovala jako trh budoucnosti pro řadu evropských firem aktivních v řadě sektorů od luxusních výrobků až k automobilkám,“ dodává pro SZ Byznys ekonom Tomáš Pfeiler, který ekonomiku asijské velmoci dlouhodobě sleduje.

„Kdyby Peking zpomalil, dotkne se to všech firem z výše zmíněných sektorů, protože o část zisků v takovém případě přijdou. Aktuálně to můžeme vidět na kurzech jejich akcií, ale pokud se trend do budoucna prohloubí, můžou závislé evropské firmy začít i propouštět,“ dodává.

Asijská velmoc také podle Draghiho zprávy kontroluje významnou část dodavatelského řetězce v oblasti surovin a technologií nezbytných pro ekologickou transformaci Evropy. EU si stanovila za cíl dosáhnout 42,5% podílu obnovitelných zdrojů energie pro svou spotřebu do roku 2030, což vyžaduje téměř trojnásobné zvýšení instalované kapacity solárních panelů a zdvojnásobení kapacity větrných elektráren. Spoléhat se na Čínu byla pro Unii roky nejlevnější cesta, jak naplnit své klimatické ambice. Jenže to s sebou nese negativní aspekty.

„V této oblasti jsme na Pekingu mimořádně závislí, protože Čína celosvětově ovládá dodavatelské řetězce surovin nezbytných pro ekologickou transformaci, a to ve všech fázích. Těží, zpracovává, vyváží hotové výrobky. Unie si musí vybudovat vlastní kapacity a spolupracovat s dalšími zeměmi bohatými na tyto zdroje. Našimi partnery už jsou například Kanada a Austrálie. Další se nachází v našem bezprostředním sousedství. Sem patří západní Balkán a severní Afrika. EU v současnosti s některými zeměmi z těchto regionů uzavírá dohody o spolupráci,“ popisuje Remžová.

Kombinace klimatických ambicí a závislosti na Číně může mít dalekosáhlé důsledky pro evropskou ekonomiku. Investice do výroby čistých technologií v EU by mohly do roku 2030 dosáhnout až 92 miliard eur, pokud se podaří zvýšit výrobní kapacity. V případě snahy o úplné pokrytí vlastní poptávky by investice mohly vzrůst až na 119 miliard eur, píše Draghi.

Závislost roste také v oblasti takzvaných kritických surovin, které jsou klíčové pro výrobu zařízení, jako jsou solární panely a baterie pro elektromobily. Peking kontroluje 68 procent jejich globální těžby. Navíc zpracovává 70 procent světové produkce grafitu, klíčového materiálu právě pro výrobu baterií.

Toto dominantní postavení Číny představuje značné riziko pro stabilitu dodávek do EU. Podle odhadů může poptávka po nezbytných surovinách pro obnovitelné zdroje do roku 2030 vzrůst pětinásobně. Evropa se na tento jev podle Remžové snaží reagovat.

„V Estonsku máme rafinerii, která je v současnosti jediným komerčním zařízením na zpracování kritických surovin v Evropě. Kromě toho v Evropě existují i iniciativy na otevření dalších rafinerií, například v Norsku. Jenže to vyžaduje čas a investice,“ říká. Podle odbornice je třeba, aby se Brusel v krátkodobém horizontu soustředil na uzavírání nových partnerství právě ve zmíněných oblastech, jako je Afrika.