Draghi navrhuje radikální zásah do energetického trhu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropa začíná zaostávat v ekonomickém soupeření za Spojenými státy a Čínou. Bývalý italský premiér Mario Draghi popsal, co je třeba zlepšit, aby hospodářství a produktivita EU rostly. Mimo jiné musí snížit náklady na energie, které převyšují úroveň na ostatních kontinentech.

Právě ceny energií jsou podle Draghiho zprávy překážkou, která Evropě brání v ekonomickém růstu. Ceny plynu jsou podle něj třikrát až pětkrát vyšší než v USA a ceny elektřiny dvakrát až třikrát vyšší.

Evropská komise odhaduje, že se ceny elektřiny a plynu z posledních let podepsaly na investiční náladě podniků více než v ostatních velkých ekonomikách.

Za hlavní překážku považuje vysoké ceny energií přibližně polovina evropských společností, což je o 30 procent více než v USA, uvádí zpráva. V energeticky náročných odvětvích od roku 2021 klesla výroba o 10 až 15 procent a evropský průmysl v současné době častěji dováží ze zemí s nižšími náklady na energie.

Za vysokými cenami energií stojí podle zprávy nedostatečná výrobní a síťová kapacita. Bez výrazného navýšení může Evropa čelit omezením v oblasti digitalizace, neboť údržba datových center a trénování a provoz modelů umělé inteligence jsou energeticky náročné. Datová centra nyní tvoří 2,7 procenta poptávky po elektřině v EU, ale do roku 2030 by měla jejich spotřeba energie vzrůst o 28 procent.

Starý kontinent má podle Draghiho také omezenou vyjednávací sílu ohledně cen plynu, přestože je jeho největším odběratelem na světě. Kvůli výpadku dodávek ruského plynu nyní tvoří 42 procent dovozu do EU zkapalněný zemní plyn (LNG), v roce 2021 to bylo pouze 20 procent. Nyní Evropa soupeří o dodávky LNG hlavně s Asií a jde o to, kdo koho přeplatí.

Ceny zemního plynu oproti období energetické krize sice značně klesly, přesto jsou vyhlídky stále nestabilní. „Očekává se, že napětí na trzích s plynem se zmírní díky novým globálním dodávkám, ale systém EU se bude muset vypořádat s elektrifikací a novými potřebami bezpečností dodávek,“ píše Draghi ve svém zprávě.

Od roku 2022 se velkoobchodní ceny plynu dostaly z extrémních hodnot kolem 300 eur za MWh na současných cca 40 eur za MWh. „Ceny LNG jsou na spotových trzích obvykle vyšší než ceny plynu z plynovodů kvůli nákladům na zkapalnění a přepravu,“ popisuje Draghi.

Ceny zemního plynu oproti období energetické krize sice značně klesly, přesto jsou vyhlídky stále nestabilní. „Očekává se, že napětí na trzích s plynem se zmírní díky novým globálním dodávkám, ale systém EU se bude muset vypořádat s elektrifikací a novými potřebami bezpečnosti dodávek,“ píše Draghi.

Proto navrhuje, aby se více energií obchodovalo v rámci dlouhodobých kontraktů. „Tato možnost tady je, ale zákazníci ji z ekonomických důvodů nevyužívají. Dlouhodobé kontrakty bez současného odhodlání, že pravděpodobně zaplatím více za zelenější energii, také nejsou řešení,“ říká ředitel strategie z poradenské společnosti EGÚ Brno Michal Macenauer.

Jako problém vidí autor také to, že podle Evropské agentury pro cenné papíry většinu obchodní činnosti na evropských trzích s plynem vykonává jen několik nefinančních podniků. Přibližně 60 procent pozic drží jen pět největších společností.

To by se podle něj mohlo změnit. Zatímco finanční instituce podléhají regulacím, pro obchodníky s komoditními deriváty platí výjimky. V USA jsou tyto podmínky přísnější, neboť tyto společnosti nejsou vyňaty z dohledu regulačních orgánů a energetické komodity včetně plynu také podléhají limitům.

„Neumím si dost dobře představit, že by společnosti regionálního či národního charakteru dokázaly vyjednat a realizovat nižší ceny plynu než nadnárodní společnosti, které investují do celého hodnotového řetězce obchodování s plynem s cílem optimalizovat výsledné náklady dodávky plynu,“ nesouhlasí ale Michal Kocůrek, řídicí partner poradenské společnosti EGÚ Brno.

Velký obchodník se však může obrátit i přímo na producenta plynu s požadavkem přímého nákupu plynu na základě dlouhodobého kontraktu. Musí však sám vyřešit veškeré požadavky na přepravu, znovuzplynění LNG, prodej či uskladnění plynu. Tak to udělal například polský Orlen.

„Zde se pak otevírá prostor pro v určitých časech i výrazné snížení konečné ceny dodávaného plynu. Samozřejmě za cenu obrovských fixních vstupních nákladů a výrazného finančního rizika v případě jiného tržního vývoje,“ říká Kocůrek.

Podle Draghiho by mohl koncový spotřebitel také více těžit z levné výroby z nízkoemisních zdrojů energie. Tržní pravidla EU v energetice však neoddělují cenu energie z obnovitelných zdrojů a z jádra od volatilnějších cen elektřiny z fosilních paliv.

Na volném trhu určuje cenu elektřiny zdroj s nejvyššími náklady na výrobu, tedy plyn. Ten v roce 2022 určoval cenu elektřiny průměrně ze 63 procent, přestože jeho podíl na evropském energetickém mixu činí jen 20 procent.

„V případě, že nebudou přijata žádná opatření, zůstane problém oddělených zdrojů palčivý přinejmenším po zbytek tohoto desetiletí,“ píše Draghi.

Pokud by došlo k oddělení cen elektřiny z fosilních paliv a z nízkoemisních zdrojů, snížila by se podle dokumentu cena elektřiny a koncoví zákazníci by mohli více profitovat z rozvoje obnovitelných zdrojů.

Podle odborníků to však ničemu nepomůže a akorát dojde k rozvrácení energetického trhu. „Já v tom problém nevidím. Problém v tom může vidět jen ten, kdo chce nahradit nynější tržní model modelem s větší mírou jakéhosi centrálního řízení, nebo někdo, kdo popře ekonomické principy, což je vždy krátkozraké a v konečném důsledku to řešení spíše uškodí,“ říká Macenauer.

Podle Macenauera není důvod rozčlenit komoditu podle zdrojů, v nichž je vyráběna ve stejné kvalitě. „Trh zajistí správné nacenění z pohledu nákladů.“

Dekarbonizační cíle EU jsou v tomto ohledu ambicióznější než v USA a Číně. Do roku 2030 chce sedmadvacítka snížit emise skleníkových plynů o 55 procent ve srovnání s rokem 1990, zatímco USA chtějí emise uhlíku snížit o 50 až 52 procent oproti roku 2005.

Dekarbonizace však bude drahá. Jen pro energeticky náročná odvětví, jako je chemický průmysl či metalurgie, Draghi předpokládá, že v příštích 15 letech bude stát 500 miliard eur. Pro námořní a leteckou dopravu by v letech 2031 až 2050 zelené investice činily přibližně 100 miliard eur ročně.

Využívání obnovitelných zdrojů energie však v EU už teď roste a v roce 2023 dosáhlo přibližně 22 procent hrubé spotřeby energie, zatímco v Číně jen 14 procent a v USA devíti.

V roce 2005 Evropa zavedla systém emisních povolenek, který znevýhodňuje fosilní zdroje a jsou do něj zahrnuty elektrárny, koksovny, rafinerie, železárny, ocelárny, cementárny a další průmyslové provozy. Cena evropských povolenek v posledních letech roste a promítá se i do cen energií.

Cena povolenek bude zřejmě dále růst. Nyní se pohybuje mezi 80 a 100 eury za tunu CO2. Ale i zde jsou vidět rozdíly oproti USA, kde americké povolenky stojí 30 až 40 dolarů za kus (tunu C02).

„Systém povolenek sice není dokonalý a osobně jej považuji za špatné řešení, ale přece jen platí, že s různými úskoky tlačí trh k náhradě fosilních zdrojů, přinejmenším těch uhelných. Cena elektřiny je dána náklady, a je naprosto v pořádku, že ji určuje přirozený princip marginální ceny,“ podotýká Macenauer.

I kdyby byly ambiciózní cíle EU v oblasti dekarbonizace naplněny, za současné situace se nepředpokládá, že by se do roku 2030 výrazně snížil počet hodin, během nichž určují ceny energií fosilní paliva.

„Postupně může dojít ke snížení reálných cen elektřiny, ale už nikoliv celkových nákladů na zajištění energií. Podle našich výhledů cena samotné elektřiny poroste jen mírně a po horizontu roku 2040 může i klesat. Reálně tak může celou dobu zlevňovat. Tento výhled ale ohrožuje mnoho faktorů a není to rozhodně jistota,“ upozorňuje Macenauer.

Celkové náklady na dekarbonizaci způsobí výrazné navýšení nákladů na zajištění energií. Investovat bude třeba nejen do výroby, ale také do rozvoje distribučních a přenosových soustav. Podle Macenauera budou jen sítě potřebovat o 35 procent prostředků navíc.

Hlavní překážku v rychlejším rozvoji obnovitelných zdrojů vidí bývalý italský premiér ve zdlouhavém a nejistém procesu povolování stavby nových výroben a rozvoje sítí. V délce povolování existují mezi členskými státy značné rozdíly. U větrných elektráren na pevnině může v některých členských státech trvat přes devět let, zatímco jinde méně než tři roky. Povolení pro solární parky může někde trvat tři až čtyři roky, v jiných zemích rok.

Draghi představil zprávu v době, kdy předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová rozhoduje o složení nového kabinetu, který bude příštích pět let rozhodovat o směřování sedmadvacítky. Lze očekávat, že se doporučení ze zprávy promítnou do programu nové Komise.