Panika u ocelářů. Hutím v Evropě hrozí místo zelené revoluce zánik

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Výroba oceli v Evropské unii od roku 2018 klesla o pětinu na loňských 126 milionů tun. Letos analytici čekali obrat, místo toho pokles pokračuje.

Podle poslední zprávy asociace Eurofer klesly dodávky domácích ocelářů v prvním kvartále letošního roku o 5,6 procenta, ve druhém o dalších 1,7 procenta. Jednou z příčin je zpomalující unijní ekonomika, potíže autoprůmyslu a slabé stavebnictví. K tomu se pojí sílící importní tlak. Zatímco poptávka po ocelářských produktech klesá, dovoz do Evropy stoupá. K pololetí už pokrýval 28 procent spotřeby.

Ocelářské firmy nemají zakázky. Využití výrobních kapacit kleslo podle Euroferu na neudržitelných 60 procent. Přicházejí nákladové škrty i první krachy. Zkušenost s tím má i Česko.

Počátkem roku vyhasly vysoké pece v ostravské Liberty Steel, koncem listopadu poslali věřitelé někdejší domácí ocelářskou jedničku do konkurzu. I kdyby se tu podařilo udržet natrvalo v chodu alespoň zpracovatelské provozy, obnova prvovýroby je nepravděpodobná. Provoz klasických vysokých pecí na koks ustupuje v celé Evropě. Oceláři přecházejí na méně emisní výrobu, což se však pojí s obrovskými investicemi.

Začátkem prosince vyhlásil úpadek závod skupiny Liberty Steel v Dudelange v Lucembursku, kde ocelárnu odstavili už před dvěma lety. Škrtá i globální ocelářská dvojka ArcelorMittal. Ve Francii jedná o uzavření dvou servisních středisek, čemuž brání odbory.

Největší německý výrobce oceli Thyssenkrupp nedávno oznámil, že ve své ocelářské divizi do roku 2030 zruší 11 tisíc pracovních míst. Mimochodem, právě v holdingu Thyssenkrupp Steel Europe drží pětinu český miliardář Daniel Křetínský a usiluje tu o další navýšení podílu. Zřejmě počítá s tím, že politici nenechají německou průmyslovou legendu na pospas trhu. Právě o politickou podporu se teď hraje.

Po pomoci politiků naléhavě volá jak zaměstnavatelská asociace Eurofer, tak odborářská unie IndustryAll. Upozorňují, že obor zažívá nejhlubší krizi od roku 2009 a mluví o jeho hrozícím zániku.

Velký problém je levný dovoz. „Čína s Indií zaplavují globální trh masově vyráběnou ocelí, ale poptávka stojí,“ posteskl si šéf dozorčí rady tuzemské Ocelářské unie a generální ředitel Třineckých železáren Roman Heide. Do Evropy proudí i levná produkce z Vietnamu či Turecka.

Šéf Vítkovice Steel Radek Strouhal tvrdí, že cena dovážených finálních produktů někdy bývá nižší než cena polotovarů, které jeho firma nakupuje pro zpracování na válcovně.

Eurofer varuje, že tlak na evropský trh zesílí, pokud Donald Trump jako prezident USA zavede ohlašovaná ochranářská opatření. Vyšší americká cla mohou vést k dalšímu přesměrovávání asijské nadprodukce do Evropy.

Pak jsou tu drahé energie, jež znevýhodňují celý evropský průmysl. Podle zprávy italského expremiéra Maria Draghiho pro Evropskou komisi je v Unii elektřina dvakrát až třikrát dražší než v USA, plyn dokonce třikrát až pětkrát dražší.

Oceláři varují, že pokud politici okamžitě nepřijmou opatření na záchranu jejich oboru, přijde Unie do roku 2030 až o 300 tisíc přímých pracovních míst a o dalších až 2,3 milionu míst v navazujících odvětvích. Kromě toho bude ohrožena evropská zelená transformace včetně hlavních cílů Green Dealu – snížení emisí o 55 procent do roku 2030 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

Rozpad evropského ocelářství by dopady na životní prostředí zhoršil. Evropský průmysl je k dekarbonizaci léta motivován emisními povolenkami a limity.

Podle zprávy S&P Global mají oceláři v EU připraveno na 60 projektů na dekarbonizaci, část už se realizuje. Když budou ocelárny místo ozeleňování zavírat, nahradí jejich výrobu dovoz ze zemí, kde nelze míru emisí spolehlivě kontrolovat a celková emisní zátěž by stoupla i kvůli dopravě produktů z mimoevropských lokalit.

Jak ocelářská dekarbonizace vypadá? Podle S&P Global se v EU stále vyrábí 57 procent surové oceli v klasických vysokých pecích z železné rudy za použití koksu. Zbytek vyrábějí elektrické obloukové pece z železného šrotu s výrazně nižšími emisemi CO2. Řada firem na obloukové pece přechází, transformace je však drahá.

Výstavbu obloukové pece plánují i tuzemské Třinecké železárny. Podle ředitele Heideho to vyjde na zhruba 26 miliard korun, další jednotky miliard bude firmu stát přestavba podnikové energetiky z uhlí na plyn. Kotle přitom musí být připraveny na zelený vodík.

Pro plnou dekarbonizaci by navíc Třinecké železárny měly během příští dekády přecházet na nízkoemisní elektřinu z obnovitelných zdrojů či jádra. Celý třinecký transformační program zvaný Green Werk do roku 2030 přijde na desítky miliard korun. Část nákladů pokryjí dotace, ale i tak je to pro skupinu, která se loni propadla do ztráty, velké sousto.

Ještě čistším, ale dražším řešením než přechod na elektrické obloukové pece je využití zeleného vodíku jako redukčního činidla při tavení železné rudy ve vysoké peci. Průkopníkem vodíkového ocelářství je švédská společnost Stegra (dříve H2 Green Steel), která staví ve městě Boden první evropskou zelenou ocelárnu.

Náklady činí 6,5 miliardy eur, tedy 164 miliard Kč. Výroba se má spustit v roce 2026 a do roku 2030 má závod vyrábět pět milionů tun zelené oceli ročně. Bude to ovšem jen zlomek z evropské produkce, jež činí zmíněných 126 milionů tun. Podobné závody se díky unijní podpoře chystají v Německu, Francii či Belgii.

Podle mezinárodního sdružení pro průmyslovou transformaci LeadIT by jen dosud oznámené zelené ocelářské projekty v Evropské unii spotřebovaly téměř pětinu z celkového objemu zeleného vodíku, který se tu má podle unijních plánů vyrábět. Počítá se s ním přitom hlavně pro dopravu, další průmyslová odvětví či pro skladování elektřiny.

Zároveň by transformované ocelárny spotřebovaly až 135 TWh zelené elektřiny ročně. To odpovídá víc než dvojnásobku celkové spotřeby elektřiny v Česku. „Kdyby se měla veškerá ocelářská výroba v Evropě postavit na zeleném vodíku, potřebovala by tolik elektřiny, kolik dnes spotřebují Německo a Francie dohromady,“ říká šéf Vítkovice Steel Radek Strouhal. Evropa přitom pokrývá jen asi desetinu světové ocelářské produkce.

Obrovské nároky na spotřebu elektřiny při dekarbonizaci jsou důvodem, proč bude ocelářství v Evropě slábnout, i když se trh uzdraví. Hlavně výroba surové oceli se bude z tradičních průmyslových center přesouvat do zemí, které mají pro zelenou energetiku lepší přírodní podmínky a často leží mimo Evropu.

Například Vítkovice Steel, do nichž vstupuje nový indický majitel Jindal Steel, plánují nákup „zelených“ ocelářských polotovarů v Ománu. Další firma ze skupiny Jindal tam staví vysokopecní závod, který má při redukci železné rudy využívat zprvu místní zemní plyn, časem ale zelený vodík ze solární elektřiny.

I tak budou Vítkovice Steel muset do budoucna hledat levnou energii s nižší emisní stopou pro své ostravské pece. Dnes na to používají plyn a elektřinu, která ovšem v Česku většinou pochází z uhlí. Jejich konečné náklady tak přímo i nepřímo zvedají emisní povolenky.

„Kdybychom ale měli pokrýt zelenou elektřinou veškerou naši spotřebu, potřebovali bychom celé jižní Polsko zastavět soláry a stejně by nám to nezaručilo dodávku po celý rok v režimu 24/7. Jediné řešení pro provozy, jako je náš, je jádro,“ říká Radek Strouhal. Jeho snem je vlastní vítkovický malý jaderný reaktor, který by zajistil úplnou energetickou nezávislost.

Vysoké náklady na dekarbonizaci v kombinaci s prohlubující se krizí začínají plánovaný přerod ocelářství brzdit. Kupříkladu ArcelorMittal plánoval do roku 2030 dekarbonizaci francouzských závodů v Dunkerque a Fos-sur-Mer za 1,7 miliardy eur. Počátkem roku na to získal dotaci 850 milionů eur, ale nedávno oznámil, že projekty odkládá kvůli nejistotě do budoucna. Ohrožena je údajně i „největší klimatická investice v belgické historii“, kterou má ArcelorMittal provést v ocelárně v Gentu.

Projektů na ozelenění ocelářství zato přibývá mimo Unii. Globální hráči se připravují na to, že dovoz „špinavé“ produkce do Evropy zkomplikují uhlíková cla. Sdružení LeadIT uvádí chystané projekty nízkouhlíkových oceláren v Ománu a Spojených arabských emirátech, v Austrálii, Číně, Thajsku, USA, v Brazílii, v Chile, Namibii a dokonce i v Rusku. Největší koncentrace ale zůstává v Evropské unii, která na transformaci oboru zatím vrhla největší kapitál, vesměs z veřejných zdrojů.

I tím argumentují ocelářské asociace, když burcují politiky, aby zastavili pád jejich branže. Eurofer a IndustryAll zveřejnily koncem listopadu Evropský akční plán pro ocel. Žádají v něm posílení obranných opatření EU proti dumpingovému dovozu, důsledné vymáhání uhlíkového cla a zamezení jeho obcházení. Dále požadují energetickou politiku, která zajistí průmyslu levnou energii z obnovitelných zdrojů, a minimalizaci regulatorních nákladů.

Dalším požadavkem je podpora výroby zeleného vodíku, větší podpora inovací a zavádění nástrojů, které na trhu zvýhodní „zelené“ výrobky s nízkou emisní stopou. A konečně oceláři žádají zahrnutí šrotu mezi kritické suroviny, protože sílí obavy z jeho nedostatku.

Reakce Bruselu je zatím vlažná. „Teď se řeší hlavně automotive, kvůli němu není ocelářství tak vidět,“ říká europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09). To potvrzuje i další zástupce Česka v Evropském parlamentu Alexandr Vondra (ODS): „Unijní instituce zatím neberou kritiku ocelářů vážně, protože je ve stínu diskuze o krizi v autoprůmyslu.“ Navíc je podle Vondry ocelářský lobbing v Bruselu proti autoprůmyslu pasivnější, automobilky jsou většími zaměstnavateli a problematika aut se víc týká „bezprostředně lidí“.

Další česká europoslankyně Klára Dostálová (ANO) ujišťuje, že s kolegy na Evropskou komisi tlačí. „Píšeme jí, aby urychleně přišla s návrhy na snížení cen energií, ochranu obchodu zejména s třetími zeměmi, na snížení regulace,“ říká. Zatím to nemá viditelný výsledek.

Jak se čeští politici staví k ocelářským požadavkům? Podle Niedermayera by EU měla provádět obchodní politiku, která ochrání domácí výrobce, ale zároveň nevyhrotí mezinárodní konflikty. „Nemůžeme se střílet do vlastní nohy, je to delikátní práce,“ říká.

Zatímco Niedermayer nedoporučuje hýbat emisními cíli, protože by to znejistělo investory i trh, Vondra změny emisní regulace nevylučuje. „EU vsadila na to, že problémy energetický náročného průmyslu vyřeší uhlíkové clo. Teď se ukazuje, že tento nástroj nemusí být všespásný. Objevují se první náznaky diskuze o tom, jak dál s emisními povolenkami. Uvidíme,“ uvedl pro SZ Byznys.

Jaká je česká vládní pozice ohledně uhlíkových cel, ochrany trhu a změn v emisní regulaci, není jasné. SZ Byznys tuto otázku položil Ministerstvu průmyslu a obchodu, které má ocelářství ve své agendě. Mluvčí Marek Vošahlík však dotaz nechal bez odpovědi.

MPO nicméně zřídilo pracovní skupinu pro ocelářství, která má problémy oboru řešit. „Je složená především ze zástupců Ministerstev průmyslu a životního prostředí, Ocelářské unie, nejvýznamnějších tuzemských ocelářských společností, odborů a vedení Moravskoslezského kraje,“ říká Vošahlík, podle něhož se skupina zabývá i tématy Evropského akčního plánu pro ocel, ale také čistě domácí problematikou včetně sociální oblasti, důchodové politiky či vzdělávání.