Spořiví a chudí. Kde dělají Češi chybu a jak ji napravit

Článek si můžete poslechnout také v audioverzi.

Zatímco ve Švédsku investuje 90 procent dospělých a 70 procent dětí do 17 let, Češi dál fandí spíše spoření. Podle ekonomů i zástupců byznysu je to škoda. Ochuzují sami sebe o bohatší důchod a zdejší firmy o možnost rychleji růst, shodli se účastníci předvolebního cyklu debat Ladíme Česko.

„My Češi jsme v Evropě po Švýcarech nejspořivější národ, dokonce teď spořivější než Němci. Ale bohužel naše prostředky zůstávají často ležet ladem, neroztáčejí kola ekonomiky. Investovat se přitom vyplácí víc než nechat peníze pod polštářem nebo na účtech bank,“ říká hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská.

Zdejší kapitálový trh je ale 35 let po revoluci stále v plenkách. „Pokud nebude v Česku fungující kapitálový trh, tak se většina lidí nebude dlouhodobě podílet na rozvoji České republiky, na té podnikatelské story České republiky. A na konci budeme vždycky chudá země,“ říká Jan Drahota z vedení úspěšné české zbrojařské skupiny Colt CZ Group.

I když počet investorů mezi Čechy stoupá, drtivá většina kapitálu stále „spí“ v nevýnosných starých penzijních fondech nebo na běžných či spořicích účtech. Prospěšné by bylo vytáhnout peníze z penzijního spoření na kapitálový trh, navrhují respondenti debaty Ladíme Česko.

To se skvěle povedlo ve Švédsku. Na tamní burzu Nasdaq Nordic přišlo v posledních deseti letech přes 500 společností, což je víc než ve Francii, Německu, Nizozemsku a Španělsku dohromady. Tamní vlády Švédy rozinvestovávaly už od 80. let.

Zásadním zlomem byl ale rok 2012, kdy se zavedly populární investiční spořicí účty (Investeringssparkonto, ISK, pozn. red.). Jejich kouzlo tkví v jednoduchosti a nízkém zdanění. Investoři nemusí nikam hlásit realizované zisky či ztráty, netýká se jich daň z kapitálových výnosů nebo z dividend. Daní se celková hodnota toho účtu, a to zhruba jedním procentem.

Podle Petra Koblice, generálního ředitele Burzy cenných papírů Praha, je to ideální cesta i pro Česko. Na podobném principu funguje nový český DIP neboli dlouhodobý investiční produkt, jehož prostřednictvím mohou přes akcie, dluhopisy a další produkty od ledna na stáří investovat i Češi. Jenže ten má k ideálu daleko.

„To ISK je de facto DIP na steroidech. Vzal bych švédský zákon, přeložil ho do češtiny a rovnou ho nechal odhlasovat. Jenže všichni začali vymýšlet nějaké speciality. Trošičku tam zahrály negativní roli banky, které chtěly, aby v DIP byly i termínované účty,“ vadí Koblicovi.

Také Jan Drahota má za to, že by švédský model dokázal přilákat kapitál lépe než jeho česká napodobenina. V dlouhodobém investičním produktu je aktuálně přes 150 tisíc Čechů, jak uvádí Asociace pro kapitálový trh. „Adoptujte švédský model. Já dodneška pořádně nevím, co ten DIP je, a to jsem relativně informovaný člověk,“ vyzývá příští vládu předseda představenstva Colt CZ Group.

Švédi mají v posledních 10 letech nejvýkonnější penzijní fondy z celé OECD. U nás je velká část střadatelů stále ve starých penzijních fondech, kde úspory naopak erodují. Ze zákona nesmějí jít s výnosy do minusu, a tak většinu posledních let v reálu prodělávají.

Ještě jeden zásadní rozdíl mezi švédským a českým investováním tu je. Švédské penzijní fondy dlouhodobě vlastní domácí akcie a podíly udržují nebo zvyšují. Švédské pojišťovny jsou zároveň největšími držiteli akcií v EU. Zástupy drobných investorů sahají po švédských titulech. „DIP naráží na to, že když investujete v rámci dlouhodobé investičního produktu, tak většinu investujete mimo tuto republiku,“ podotýká ekonomka a členka NERV Horská.

Často do amerických akcií, na tuzemském trhu není moc kde brát, míní Jan Drahota. „Nabídka je trošku omezenější. Chápu, že si čeští investoři vybírají i zahraniční akcie, protože potřebují alternativu. Nějakou dobu to vypadalo, že z trhu zmizí i ČEZ a pak by tam opravdu byly už jenom banky a my.“

Tuzemské firmy se na burzu pro peníze zrovna nehrnou. Na hlavním trhu se obchoduje 11 firem a na trhu pro začínající firmy Start je jich 12. Firmám vadí malá likvidita. Kdo chce prodat větší objem akcií, může narazit na problém, že by najednou nenašel kupce.

A navíc jsou zvyklé si půjčovat od bank, popisuje zdejší mentalitu Petr Koblic. „Podnikavost se nedá financovat dluhem, podnikavost se vždycky financuje akciemi, ekvitou, protože banky nedají dluh na nápady.“

Tuzemští zbrojaři z tehdejší skupiny Česká zbrojovka Group se na trh nebáli a jsou dobrým příkladem toho, jak peníze od investorů dokážou firmu „nakopnout“. Pomohly jí zaplatit jak akvizici amerického Coltu, jehož jméno teď skupina Colt CZ nosí, tak výrobce střeliva Sellier & Bellot.

Příkladem by mohly jít některé státní podniky. „Je tu prakticky jedna firma, která se dá udělat hned, Letiště Praha. Nevidím nejmenší důvod, proč by stát neměl dát 40 procent na burzu a získat peníze od penzijních fondů. Ty by infrastrukturní investice milovaly, jsou to dlouhé peníze na třicet čtyřicet let. Letiště by změnilo kapitálový trh,“ popisuje Petr Koblic s tím, že by tak na trh přišlo až 30 miliard.

Další možností je nabídnout k prodeji akcionářům část státního podílu v energetické společnosti ČEZ, míní šéf burzy. „A nevím, proč má stát vlastnit 70 procent. Padesát procent plus jedna akcie bohatě stačí,“ říká Koblic.

Naopak rozprodat pivovar Budvar je podle něj neprůchodné. Ostatně pár miliard by burzu nespasilo. „Přijít s nápadem, že se prodá jediná akcie Budvaru, to v České republice udělá jenom politický sebevrah. Tam bude zděšení, vy to prodáváte těm ošklivým Američanům, kteří se s námi hádají o ty známky,“ předpovídá Koblic s odkazem na česko-americké spory o značku Budweiser.

Cestou zalistování státních firem na burzu šlo před lety při privatizaci Polsko. „Když zahraniční investor koupil polskou firmu, tak mělo podmínku, že její minorita půjde na kapitálový trh. A je vidět, že to polskému trhu strašně prospělo,“ připomíná Helena Horská.

Zatímco ve Spojených státech si firma z Montany bez problémů dojde pro kapitál do New Yorku, vezme si na to obchodníka z Kalifornie, který její akcie prodá penzijnímu fondu z Ohia a nakonec si je koupí penzista z Texasu, v evropské sedmadvacítce není kvůli neexistenci jednotného kapitálového trhu nic takového možné.

Začíná to už tím, že v každém ze států platí jiná pravidla úplně pro všechno – od zakládání firem přes vstupy na burzy až po jejich bankrot. Evropská komise chce nově dát firmám možnost podnikat ve všech státech, aniž by je omezovaly národní zákony. Vzniká koncept, pro který se ujal termín „28. režim“.

„Je to cesta, která je připravena. Mohla by pomoci právě tomu společnému evropskému trhu odstranit lokální překážky. Stoprocentně to podporuju a bojuju za to a snažím se přesvědčit ty nepřesvědčené, že to dává smysl,“ říká Helena Horská.

To Petr Koblic nevěří, že by se Evropa na jednotném kapitálovém trhu domluvila. „To je naprosté sci-fi. Je tam spousta věcí, které to komplikují,“ míní. „Přeshraniční vyúčtování daně z dividend je noční můra i mezi zeměmi, jako jsou Německo a Francie, které se integrují 70 let. Posílají si faxy a obálky s názory právníků,“ uvádí jeden z příkladů.

Celou debatu si můžete pustit nahoře ve videu.