„Chaotický Trump, uzavírání trhů a zelené omyly.“ Tři rizika pro český byznys

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před dvěma lety dostaly dvě největší asociace českého byznysu, Svaz průmyslu a dopravy a Hospodářská komora, nové vedení.

Novopečení prezidenti Jan Rafaj a Zdeněk Zajíček po nástupu do funkcí rozjeli společnou iniciativu, jež měla nastartovat stagnující českou ekonomiku. Chtěli změnit podnikatelské prostředí, zlepšit podmínky pro firmy a uvolnit potenciál k modernizaci průmyslu.

Obě asociace spolu s Českou konfederací odborových svazů vyzvaly vládu k „legislativní smršti“. Samy tehdy přinesly balík navrhovaných reforem: žádaly seznam strategických investic v energetice, dopravní a datové infrastruktuře. Chtěly snížit byrokracii, zrychlit povolovací procesy, reformovat vzdělávací systém, pracovní legislativu i kapitálový trh. Dále žádaly řešit bytovou krizi, uvolnit podmínky pro přijímání zahraničních pracovníků s vysokou kvalifikací a otevřít zemi přílivu mozků, kapitálu i technologických investic.

Podle šéfa Svazu průmyslu Jana Rafaje vláda svůj reformní úkol zvládla jen zčásti. Mezitím se ovšem před českými firmami vynořila další nová rizika, vysvětluje Rafaj ve druhé části rozhovoru pro SZ Byznys.

Jak po dvou letech hodnotíte výsledky vašeho pokusu nastartovat reformy, které zlepší prostředí pro byznys? Co z vaší „legislativní smršti“ vláda prosadila?

Začátek nebyl špatný. Podařilo se nám prosadit legislativu, která zrychluje povolování velkých infrastrukturních projektů, například jaderných bloků. Kdybychom tuto změnu neprosadili, těžko by se naplňovaly termíny pro stavbu Dukovan, ale i pro jiné projekty. Dalším významným krokem vlády bylo dotažení jaderného tendru. Dobré bylo, že i přes finančně obtížné roky pokračovaly masivní státní investice. A že se zrychlil projekt přípravy vysokorychlostních tratí.

Na druhou stranu se řada věcí nepodařila. Nezrychlili jsme výstavbu bydlení, i když teď v posledních měsících Státní fond podpory bydlení alespoň představil dotační program pro obce, který výstavbu může posunout. Nepodařila se reforma vzdělávání. Stále čekáme na zákon o duálním školství, nemáme zákon o vysokých školách. Trh práce se podařilo zlepšit novelou zákoníku práce jen částečně. Ani na kapitálových trzích jsme nedosáhli toho, co jsme si přáli. A hlavně jsme nedotáhli změny cen energií.

Ceny elektřiny a plynu však má vláda v ruce jen částečně, nemyslíte?

Chápu, že to není jen na české vládě, že s cenou komodity moc neudělají. Ale přece jenom jsme očekávali víc v oblasti souvisejících poplatků. Jednali jsme o poplatku na podporu obnovitelných zdrojů, máme tu další daně nebo poplatky, které rostou kvůli budování distribuční sítě. Tady částečný malý úspěch máme, podařilo se nám odklonit některé náklady, které by jinak do regulovaných plateb napadaly. Zčásti na to byly použity evropské dotace, částečně se do ceny elektřiny jinak započítávají náklady na sítě. Tady určitý úspěch máme, ale čekali jsme větší efekt.

Mezitím se objevila nová rizika pro domácí byznys - krize autoprůmyslu a ocelářství, technologické změny, sílící asijská konkurence. Teď navíc celní války. Co z toho považujete ze nejvážnější pro domácí průmysl?

Vidím tři hlavní velká rizika. Jednak to, že se lze velmi špatně orientovat ve změnách, které se ve světě odehrávají prakticky každý den. Těžko se dá dnes něco predikovat. Donald Trump se probudí a něco rozhodne, druhý den to změní, a pak se to změní zase.

Druhá věc je, že se mění velmi brutálně globalizace, jednotlivé trhy se uzavírají. Nejde jen o možnou válku cel s Amerikou. Daleko větší cla jsou dnes v Indii, těžko se tam dostává na trh. Totéž Čína a tak dál. Stále víc se zhoršují podmínky exportu, liberální trh zůstává vlastně jenom v Evropě. Navíc máme dražší energie než konkurence, a to je ten třetí problém.

Evropa nevyřešila své vlastní problémy, respektive řeší je velmi pomalu. Nedokáže rychle reagovat na probíhající změny, ať už ochranou vnitřních hranic nebo zpružněním vlastního vnitřního trhu tak, abychom tu neměli 27 zemí, ale skutečně jednotný trh, který se jednotně chová vůči investorům. A do toho dál jedeme své zelené misionářství.

Myslíte Green Deal, snahu o dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050?

Ano, myšlenka dekarbonizace je sama o sobě správná, ale tak, jak to děláme, narážíme do jedné zdi za druhou. Strašně pomalu si přiznáváme, že způsob, který jsme zvolili, není šťastný a nevede k cíli.

Ekonomka Markéta Šichtařová, která se chystá kandidovat do sněmovny za SPD, tvrdí, že náš průmysl má jen jedinou brzdu - Green Deal. Prohlašuje, že kdyby se zrušil, všechno ostatní se pak snadno vyřeší. Co na to říkáte?

Green Deal je spíš jeden z hlavních důvodů. Podle mého názoru Evropa například v digitální oblasti neuspěla ne kvůli svému zelenému programu, ale kvůli tomu, že nemá jednotný trh. Když chce firma z digitální oblasti v Evropě investovat, řeší podmínky 27 zemí, 27 různých telekomunikačních a dalších předpisů. To je skutečně obrovský problém jednotného trhu Evropy, který musíme vyřešit.

Ale vedle toho je tu klasický tradiční průmysl, který umíme a který nám zajišťoval úspěch minimálně dvě století. A ten skutečně trpí nedomyšlenou zelenou hrou, které se říká Green Deal. Ale to není žádný „deal“, česky dohoda. S námi o těch opatřeních nikdo nejedná, nám se jako průmyslu pouze oznamují. Stejné je to s tím posledním „dealem“ pro průmysl.

Narážíte na Clean Industrial Deal, tedy Dohodu pro čistý průmysl, program Evropské komise na zlepšení konkurenceschopnosti zdejšího průmyslu. Jak ho hodnotíte?

Clean Industrial Deal a dalších balíčky Evropské komise jsou reakcí na zprávu Maria Draghiho zveřejněnou v době, kdy Ursula von der Leyenová nastupovala svůj druhý mandát. Díky Bohu, že si Draghiho zprávu vzala k srdci. Jsem šťastný, že si alespoň část evropských politiků uvědomuje, že má Evropa s konkurenceschopností problém a že na to reagují. Ale dělají málo.

Kdyby s něčím takovým jako Clean Industrial Deal přišli před dvěma lety, řekli bychom: „Wow, dobrý směr, jdeme jim pomoct!“. Ale teď, v kontextu všech těch globálních změn, je to naprosto nedostačující.

Uvedu dva příklady: za prvé, Evropská komise nemá odvahu říct, že je nedosažitelný cíl snížení emisí k roku 2040 o 90 procent. A za druhé, podle harmonogramu, který si stanovili, se má řešení energetických problémů odehrát v roce 2026. Přitom sama Ursula von der Leyenová říká, že energetika je jeden z největších problémů konkurenceschopnosti Evropy. Pokud je něco pro mě priorita, tak to řeším hned dnes večer. A ne až v roce 2026.

Politici z českých vládních stran i opozice se shodují, že Green Deal je třeba přehodnotit, případně úplně zrušit. Je to podle vás vůbec reálné?

Politici teď před volbami zpívají v krásné harmonii „všechno zrušíme“. Pomalu všichni se v tom shodují. Ale já se ptám, co to znamená? Zrušit všechny předpisy zavedené od roku 2019? Nebo zrušit legislativní balíček Fit for 55 z roku 2022? Nebo co přesně? O tom se musí vést debata.

Na Green Dealu není špatně úplně všechno, tím směrem jdeme správně. Jde jím celý svět, nakonec i Amerika i přes Trumpova opatření nějakou zelenou cestou jde. Je celá řada aktivit, které jsou správné a dokonce mají byznysový potenciál. Ale musíme správně identifikovat, kde jsme se trefili špatně.

Máte jasno, v čem jsme se trefili úplně špatně?

Například: Jestliže jsme jako Evropa byli silní ve spalovacích motorech a najednou tvrdíme, že budeme nejlepší na světě v elektromobilech, i když nevyrábíme konkurenceschopné baterie, asi něco děláme z principu špatně. Jestli Německo vypíná jaderné elektrárny, aby potom spalovalo o to víc uhlí, tak děláme něco špatně.

Říkáme, že budeme vyrábět ocel pomocí vodíku, ale přitom nemáme dotažené strategické dokumenty týkající se vodíku pro celou Evropu. A z prvních kroků, které jsme v tom udělali, vyplývá, že vodík bude násobně dražší, než jsme původně počítali. Takže ta zelená ocel, mimochodem strategická pro obranný průmysl, by byla nekonkurenceschopná.

Nebo jsem třeba přesvědčený o tom, že v tuto chvíli ničemu nepomůže ESG reporting. Zkuste spočítat uhlíkovou stopu tvorby ESG reportingu ve firmách. Uhlíkovou stopu všech těch lidí, které firmy na ESG reporting přijmou a kterým nakoupí auta. Prostě je třeba jít bod po bodu a některé věci přehodnotit.

Hlavním nástrojem Green Dealu dosud byly emisní povolenky pro průmysl a energetiku. Část politiků včetně některých členů vlády navrhuje povolenkový trh zrušit nebo reformovat tak, aby se cena povolenky držela v rozmezí 30 až 40 eur za tunu emisí. Mohou to prosadit?

My chceme dosáhnout minimálně toho, aby cena povolenek byla zafixována na určité přijatelné úrovni . A pokud má růst, tak predikovatelným způsobem, který by se odvíjel od růstu nějakého indexu. Jaký má efekt, že nejdřív zdaním těžký průmysl, pak mu ty peníze nejrůznějšími způsoby vracím a ještě mu nadávám, že chce dotace? Prostě firmám ty peníze neberme, nechme je fungovat, pak jim nemusíme dávat žádné dotace. Problém je, že místo takovéto reformy se v tichosti připravuje druhý povolenkový systém (povolenky druhé vlny mají od roku 2027 zatížit emise z pohonných hmot a vytápění budov, pozn. red.).

Obávám se, že ten původní povolenkový trh už nemůžeme regulovat, protože se na výnosech z povolenek vytvořil celý další byznys. Teď vytváříme další takový byznys - celé segmenty hospodářství už jsou zaangažovány na tom, aby emisní povolenky druhé vlny začaly fungovat v co největším rozsahu, protože jinak firmy z těchto segmentů neudělají vlastní transformaci. Evropa je prostě nastavená na principu: zreguluji – zpoplatním - vyberu peníze, a pak vám je přerozdělím.