Za český zamrzlý trh práce může i málo zkrácených úvazků. Trápí hlavně matky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česko má nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, v roce 2023 dosahovala jen 2,6 %. A ačkoliv počet volných míst v poslední době klesá, lidem se stále daří nacházet práci.

„Hlavní vliv mají samozřejmě ekonomické faktory a dlouhodobý stav trhu práce, ale rád bych ocenil i úřady práce. I přes klesající nabídku volných pracovních míst se jim daří najít práci rostoucímu počtu lidí. Za první pololetí pomohl úřad práce k nové práci 140 tisícům lidí, to je o 65 tisíc více než vloni. V červenci se podařilo na trh práce umístit 18 405 lidí, což je o 105 % více než vloni,“ komentuje situaci generální ředitel Úřadu práce Daniel Krištof.

Lichotivé statistice určitě výrazně přispívá rozvinutý český průmysl s vyšší poptávkou pracovní síly. Údaje Českého statistického úřadu říkají, že v roce 2021 český průmysl zaměstnával 35,8 procenta všech zaměstnanců v tuzemsku, což byl nejvyšší podíl napříč EU.

Jakkoliv zprávy o nízké nezaměstnanosti znějí na první pohled velmi pozitivně, ekonomové upozorňují, že tento stav může v důsledku přispívat k růstu inflace, což dokazuje ekonomické pravidlo, takzvaná Phillipsova křivka. „Dlouhodobě nízká míra nezaměstnanosti v Česku sice má pozitivní dopad na spotřebu, zároveň ale působí proinflačně. Zdravá míra nezaměstnanosti by se v tuzemsku měla pohybovat okolo 4,5 %. Specifikem, které přispívá ke strnulosti trhu práce, je nízká míra potřeby Čechů měnit zaměstnavatele. S tím pak souvisí také nižší ohodnocení,“ vysvětluje Tereza Hrtúsová, analytička České spořitelny.

Dalším ukazatelem, nad nímž je v souvislosti se stavem českého trhu práce nutno přemýšlet, je podle Davida Navrátila, hlavního ekonoma České spořitelny, vysoký podíl osob, které nepracují ani práci aktivně nehledají. „Míra této neaktivity je v zemích OECD pro osoby ve věku 25–34 let s vysokoškolským vzděláním průměrně na 9 %. V případě ČR je to ale 21 %. Ze zemí OECD jen Itálie je na tom stejně, nikdo nedosahuje vyššího podílu,“ upozorňuje Navrátil.

Zmiňovaná míra neaktivity je přitom v Česku výrazně vyšší u žen. „V případě osob s vysokoškolským vzděláním je průměrný rozdíl mezi neaktivitou mužů a žen v zemích OECD šest procentních bodů. V ČR to je ovšem více než 25. Přitom platí, že vyšší vzdělání vede k vyšším příjmům. Když si uvědomíme, že podíl žen s vysokoškolským vzděláním je vyšší než u mužů, tak vysoký podíl neaktivity u žen je z makro pohledu velkým mrháním talentu, potenciálu, lidského kapitálu, který ve finále vede k nižší prosperitě celé společnosti,“ říká David Navrátil. Jako důvod vysoké míry neaktivity u českých žen udává nízkou flexibilitu zaměstnání.

„Proč je rozdíl tak velký? Mimo jiné kvůli nízkému podílu zkrácených úvazků a dostupnosti školek,“ vysvětluje ekonom.

Jeho slova potvrzují analýzy Indexu prosperity a finančního zdraví, který srovnává kvality trhu práce v EU. Čeští zaměstnanci často nemají možnost zkráceného úvazku, i když by o něj měli zájem.

Nízká nabídka flexibilních pracovních úvazků je v České republice dlouhodobým problémem. I díky ní vidí Index prosperity Českou republiku v hodnocení kvality trhu práce aktuálně až na 18. příčce ze sedmadvaceti zemí EU. Za dva roky kleslo Česko na tomto žebříčku o tři místa.

Nízká flexibilita nabídek na pracovním trhu má přitom závažné důsledky. Mimo jiné prohlubuje nerovnost mezi muži a ženami, protože právě takováto flexibilita pomáhá rodičům, kteří zůstávají doma s dětmi, být alespoň částečně ekonomicky aktivními, díky čemuž pak po návratu z mateřské či rodičovské dovolené nemají o tolik nižší plat. Zaměstnání se podle průzkumu projektu MUMDOO a poradensko-technologické společnosti Deloitte v Česku daří najít méně než polovině žen na mateřské dovolené.

Rozdíl mezi odměňováním mužů a žen (tzv. gender pay gap - GPG) v Česku vzrostl o více než procentní bod na 17,9 procenta, což představuje třetí nejvyšší rozdíl v evropské sedmadvacítce.

„Česko zastává jednu ze tří nejhorších pozic genderového rozdílu ve mzdách v EU dlouhodobě, byť se mzdový rozdíl od roku 2016 postupně snižuje. Výraznější pokles během covidového období byl do značné míry způsoben statistickým fenoménem, kdy nízkopříjmové ženy ztrácely příjem nejčastěji. Statistika tak jejich mzdy během covidového období nezahrnovala a výsledný rozdíl poklesl. Narůst v roce 2022 lze patrně částečně považovat za návrat směrem k předcovidovým hodnotám,“ vysvětluje ekonomka Sociologického ústavu AV ČR Martina Myslíková.

Přitom 70 procent mužů se v průzkumu Česka v datech vyjádřilo, že by chtěli využít možnosti být doma s dítětem, aspoň po určitý čas. Jenže v praxi se tak neděje. Ze všech lidí, kteří jsou aktuálně doma na mateřské či rodičovské dovolené, představují ženy 98 procent.

I když totiž muži minimálně v průzkumu deklarují zájem zůstat s dítětem doma, nakonec volba většinou padne na matku. Důvodem často bývá právě rozdíl v odměňování mužů a žen. Jak poukazuje analýza Česka v datech, pokud muž v rodině má vyšší plat, dává mnohým rodinám ekonomický smysl, aby zůstal ekonomicky aktivním. Uzavírá se tak bludný kruh, kdy ženy pobírají menší plat, protože zůstávají s dítětem doma, jenže současně zůstávají s dítětem doma právě kvůli vysokému rozdílu v odměňování.

I když se Česku z dlouhodobého hlediska daří rozdíl v odměňování mužů a žen snižovat, děje se tak velmi pomalu. V indexu rovnosti na trhu práce mezi muži a ženami, který vypočítává Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE), Česko vloni získalo 68,9 bodu ze sta, což představuje čtvrtý nejhorší výsledek v EU.

Za nízkým hodnocením v tomto indexu stojí i nízké zastoupení žen na vrcholných pozicích. Zatímco v ostatních unijních státech toto zastoupení roste, v ČR zůstává víceméně stabilní. „Gender equality index EIGE ukazuje, že ČR je v EU dále mezi nejhoršími v zastoupení žen a mužů na rozhodovacích pozicích – tedy v politice, ale i v řídicích pozicích v ekonomice, médiích, sportu apod. Situace u nás se dlouhodobě nezlepšuje, ale protože v jiných zemích probíhají snahy a jsou přijímána opatření pro dosahování genderové rovnosti, v evropském srovnání se propadáme,“ říká socioložka Alena Křížková ze Sociologického ústavu AV ČR.

Vzorovým příkladem toho, jak rozdíl v odměňování dle pohlaví snižovat, může být Belgie, kde ženy podle posledních dat Eurostatu berou jen o pět procent méně než muži. Přitom v roce 2010 byl rozdíl v platech dvojnásobný.

Kroků, kterými tohoto snížení Belgie dosáhla, je jistě více. Jeden z hlavních ale představuje krátká rodičovská dovolená, která jde ruku v ruce s vyšší flexibilitou zaměstnání a dostupnou péčí o děti ve školkách. „To minimalizuje výpadek žen z trhu práce, a tedy ‚zadrhnutí‘ jejich kariéry. Například v Belgii je rodičovská dovolená jen tři měsíce, u nás až tři roky. Součástí toho je samozřejmě i ochota otců zapojovat se do péče – kdyby byla dělba půl napůl, mohl by být nízký GPG (gender pay gap, poznámka redakce) i při zachování dlouhé rodičovské,“ upozorňuje Jaromír Mazák z analytického ústavu STEM.

Podíl zkrácených úvazků v Belgii představuje 23,7 %, tedy více než třikrát více oproti Česku. Díky tomu během posledních deseti let stoupla zaměstnanost žen o více než 5 %.

Mezi další nástroje, kterými státy snižují rozdíl v odměňování, patří podpora transparentnosti, ale také nastavování smysluplných sankcí. „Jiné země vytvářejí aktivní opatření pro dosahování rovnosti v odměňování, např. zavádějí transparentní odměňovací procesy ve veřejné sféře, zveřejňují výši GPG v jednotlivých firmách a vytvářejí nástroje, které mohou firmy přímo využít ať již pro testování, nebo pro dosahování spravedlivých odměňovacích procesů. Navíc zavádějí smysluplné sankce, pokud je diskriminace v odměňování odhalena,“ osvětluje Křížková.

O zlepšení podmínek odměňování usiluje pomocí nastavení pravidel, která povedou k vyšší transparentnosti odměňování, i Evropská unie. „Různé země jsou různě daleko s implementací směrnice o transparentnosti odměňování. Cílem směrnice je snižovat GPG tak, že nařizuje firmám s více zaměstnanci reportovat jejich GPG a vysvětlit, pokud je větší než pět procent. EU si od tohoto opatření dost slibuje,“ říká Jaromír Mazák.

Jakkoliv tato směrnice pro mnohé země včetně Česka představuje výzvu, Belgie nemá s její implementací problém. V roce 2012 zde vešel v platnost zákon, dle kterého mimo jiné museli odbory a zaměstnavatelé při vyjednávání výše odměn zohledňovat rozdíl v odměňování podle pohlaví a aktivně se ho snažit minimalizovat. Jak ale upozorňuje studie belgického Institutu pro rovnost mužů a žen, tento zákon už navazuje na kolektivní smlouvu mezi odbory a zaměstnavateli z roku 1975.