Česko mrhá potenciálem uprchlíků, přitom se bez nich nakonec neobejde

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čísla o porodnosti jsou neúprosná. Česká republika atakuje historická minima a křivka živě narozených malých Čechů a Češek je pod křivkou zemřelých. Není potřeba složité matematické operace a dojdeme k jednoznačnému výsledku –⁠⁠ přirozenou cestou nás ubývá.

Vzhledem k řadě ekonomických i společenských faktorů mladí lidé často zakládání rodin neplánují a hrozí tak, že trend bude ještě nějakou dobu pokračovat, což by pro české hospodářství s výhledem do budoucna znamenalo značné problémy.

S fenoménem zdaleka nebojuje jen Česko. Návrhy, které vlády po celém světě zavádí, však vesměs selhávají. Seznam Zprávy v minulém týdnu přinesly o problému nízké porodnosti analytickou sérii, která se na fenomén dívá z různých pohledů. Závěr nicméně příliš optimistický není –⁠⁠ zázračný „baby boom“ zřejmě v příštích letech očekávat nelze.

To však neznamená, že nás bude ubývat. Ani nyní tomu tak není, i když čísla dokumentující porodnost vypadají, jak vypadají. Český statistický úřad v kolonce počet obyvatel dlouhodobě zaznamenává meziroční nárůst. K 31. prosinci roku 2023 eviduje přes 10,9 milionu obyvatel, to znamená nejvíce od konce druhé světové války.

Jak to jde dohromady? Česko dlouhodobě v této statistice „zachraňuje“ migrace.

Ministerstvo vnitra, které eviduje počet cizinců registrovaných na území České republiky, eviduje ke konci loňského roku přes jeden milion obyvatel cizí státní příslušnosti, konkrétně 1 094 090.

Migranti do země proudí zejména v posledních třech letech od vyvolání agresivní války Ruskem na Ukrajině, jež začala invazí 24. února 2022.

Od konce předcházejícího roku, kdy v tuzemsku žilo přibližně 660 tisíc cizinců, stoupnul jejich počet asi o 430 tisíc, z nichž zhruba 380 tisíc představují právě Ukrajinci a Ukrajinky s dočasnou ochranou.

Přesto však nejde říct, že by ruský vpád do sousední země byl jedinou příčinou vysokého příbytku obyvatel v Česku. Válečná migrační vlna znamenala v historii naší země zdaleka největší skok v počtu nově příchozích, nicméně cizinci do země míří konstantně od jejího vzniku v roce 1993.

„Česko je z pohledu zvenčí zemí, která zkrátka má co nabídnout,“ uvádí v rozhovoru pro Seznam Zprávy sociolog migrace z Univerzity Palackého v Olomouci Daniel Topinka. „Roli hraje hledisko bezpečnosti, kvalitní infrastruktury, pracovních příležitostí, kvality života obecně a že jsme považováni za krásnou zemi. Těch motivů, které působí společně, vychází z průzkumů celá řada,“ dodává.

Sociolog loni zpracoval souhrnnou výzkumnou studii pro Český statistický úřad, podle níž do Česka z ekonomických důvodů přišlo přes 42 % cizinců. Dalšími významnými důvody pak jsou vzdělání, získání ochrany a sloučení rodiny.

Stejné důvody platí i pro válečné uprchlíky z Ukrajiny, pro něž je Česká republika oblíbeným cílem. Víc Ukrajinců žije –⁠⁠ kromě samotné Ukrajiny –⁠⁠ pouze v Německu, Rusku a Polsku, tedy v řádově mnohem větších zemích.

Per capita to pro Česko znamená druhý nejvyšší počet uprchlíků z napadené země na světě. V přepočtu na tisíc obyvatel zde žije necelých 36 Ukrajinců a ve své azylové pohostinnosti tak nestačíme pouze na Moldavsko, kde jich mezi tisícem obyvatel najdeme přes 56.

Kromě výše zmíněných důvodů si naši zemi Ukrajinci za nouzové útočiště volili i proto, že už před začátkem války zde příslušníků tohoto národa žila celá řada, a tak přistěhovalci při vybírání cílové destinace volili zemi, kde již měli příbuzné a známé.

Podle předválečných dat z konce roku 2021 byli Ukrajinci nejpočetnější skupinou cizinců žijících na našem území. Bylo jich necelých dvě stě tisíc, tedy asi tři z deseti v Česku žijících cizinců. Sedmnáct procent pak tvořili Slováci, desetinu Vietnamci, sedm procent Rusové a tři procenta Rumuni.

Na konci roku 2024 pak pořadí na prvních pěti příčkách zůstalo nezměněné, ačkoli poměry k celkovému počtu se vlivem války značně proměnily: Ukrajinci 54 %, Slováci 11 %, Vietnamci šest procent, Rusové čtyři procenta a Rumuni dvě procenta.

Ukrajinci tak pro Česko představují velmi důležitou skupinu obyvatelstva, s níž je nezbytné počítat a sžít se s ní. A to i pro případ, kdy válka v jejich domovině skončí, což se navíc zatím nezdá – alespoň v dohledné době – příliš pravděpodobné. Zhruba dvě třetiny Ukrajinců totiž nejspíš zůstanou v novém domově i poté, co pominou důvody, proč do země přišli.

Na základě průzkumu mezi ukrajinskými uprchlíky, který loni v září pro Ministerstvo vnitra sestavilo Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd, jich chce 28 procent v Česku zůstat „určitě“ a 38 procent „spíše“. Naopak návrat v případě zastavení konfliktu „určitě“ plánovalo 12 procent respondentů a „spíše“ každý desátý. Ostatní nebyli rozhodnutí, nebo neodpověděli.

A co to znamená: i pokud by odešli všichni, kteří si tím nyní nejsou jistí, nebo neví, řádově by to stále bylo jen něco přes sto tisíc. A část z nich by naopak nahradili jiní, jelikož slučování rodin by probíhalo oběma směry. Některé ženy s dětmi by se vrátily za muži, kteří do té doby bojovali, jindy by se naopak tito muži přestěhovali k nejbližším za hranice.

„Často to pak mohou být i mladší muži. Tam je motivace ještě trochu jiná –⁠⁠ například půjdou za vzděláním, protože zatím museli být na Ukrajině a jinam nemohli,“ doplňuje Topinka. Zároveň však upozorňuje, že zase tak jednoduché to nebude: „Není to jen o tom, že válka skončí, tamní muži se rozhodnou odejít z Ukrajiny a pojedou k nám. Musí splnit spoustu podmínek a dosáhnout na legální pobyt,“ dodává.

Setrvání Ukrajinců by někteří Češi zřejmě nesli nelibě. Nálady vůči této skupině mapuje další aktuální projekt redakce Seznam Zpráv, který přinášíme na základě dat získaných z exkluzivního průzkumu Unavená demokracie společnosti Ipsos.

Asi čtvrtina Čechů v rozporu s fakty viní z nejkrvavějšího ozbrojeného konfliktu na evropském kontinentu od konce druhé světové války právě Ukrajince. Slábne i názor, že by Česko mělo poskytovat napadené zemi a jejím obyvatelům setrvalou pomoc.

Průzkum rovněž ukazuje, že Češi příliš nevěří, že se Ukrajincům podařilo začlenit do společnosti. Integraci za zdařilou považují asi dvě pětiny respondentů, téměř stejná skupina to vidí opačně.

Integrace je však obecně proces, k němuž nemůže dojít okamžitě. Sociolog Topinka navíc upozorňuje, že je velmi individuální. „Existují obecné modely, které počítají s tím, že příchozí potřebují určitý čas a prostor na to, aby se v novém prostředí adaptovali a následně směřovali k integraci. Ta ovšem není cílem, ale spíše se jedná o dlouhodobější proces,“ uvádí. „Někdy se udává, že zlomovým obdobím jsou zhruba dva roky pobytu.“

Významné začlenění do společnosti je však proces trvající generace. Vidět to je třeba na početné vietnamské komunitě.

„Stále zde panují jisté mezery, určitým způsobem jsou u nás integrovaní zejména Vietnamci druhé generace. Ti se zde již narodili, prošli českými školami, osvojili si jazyk a jsou vesměs začlenění i ze sociálně-kulturního hlediska,“ vysvětluje Topinka s tím, že podobný model může platit i u Ukrajinců. Jejich výhodou je navíc i národnostní, náboženská a kulturní blízkost.

Migrace jako taková je samozřejmě ožehavé téma, které štěpí společnost. V posledních letech –⁠⁠ zejména v důsledku velké migrační krize z let 2015 a 2016, která se však Česku v podstatě vyhnula –⁠⁠ se z útoku na migranty stal prostředek politického boje a některé strany a hnutí v celé Evropě si z něj udělaly hlavní téma.

Síly jako třeba německá AfD poukazují na vysokou kriminalitu migrantů, a nutno přiznat, že statistiky jim v něčem dávají i za pravdu. Německo skutečně v posledních letech zažilo řadu krvavých útoků způsobených migranty, zejména ze zemí arabského světa.

Podobnou rétoriku razí i některé české strany. Od začátku války ji pak čím dál více míří proti Ukrajincům. V českém kontextu je ale spojování tohoto národa s nadprůměrnou trestnou činností lživé. Data o kriminalitě jasně říkají, že Ukrajinci jsou na českém území mnohem méně často trestně stíhaní než třeba Slováci.

Bezproblémovost budiž důkazem, že u nás integrace probíhá v zásadě hladce.

A za to můžeme být vděční. Vzhledem k výše zmíněným problémům s porodností, s nimiž se potýká celá Evropa, je migrace –⁠⁠ i přes nevůli některých politiků –⁠⁠ zřejmě nevyhnutelnou budoucností starého kontinentu, nechce-li být starý nejen kulturně, ale i doslova.

Jen obyvatel České republiky je díky přistěhovalectví ne necelých deset, ale necelých jedenáct milionů. Různé projekce do budoucnosti pak ukazují, že ve scénáři bez migrace bude číslo klesat. Například studie Eurostatu z roku 2023 s výhledem na rok 2100 predikuje Česku pouhých 8,2 milionu obyvatel. Se středním stavem migrace, která by nebyla výrazně vysoká ani nízká, by pak v zemi žilo stále současných necelých 11 milionů lidí.

Podobný trend statistická agentura Evropské unie vykreslila i pro další evropské země. Pro celou sedmadvacítku je pak mezi migraci otevřeným a uzavřeným kontinentem v projekci zcela propastný rozdíl. V prvním scénáři bude mít blok zemí na konci století při středním stavu migrace 419 milionů obyvatel, v tom druhém pouhých 295 milionů. Pro doplnění: v tuto chvíli zde žije necelých 450 milionů lidí.

Velmi názorně to ukazuje srovnávací mapa, která tvrdí, že současné trendy by bez migrace pro některé regiony znamenaly do roku 2100 ztrátu až tří čtvrtin obyvatelstva a naopak nárůst –⁠⁠ a to jen velmi mírný –⁠⁠ by se týkal pouze vnější Paříže a několika oblastí v Irsku a Rumunsku.

Pokud se Evropa migraci otevře, poroste počet obyvatel zejména v severní a západní Evropě. V České republice pak ve třech krajích –⁠⁠ Plzeňském, Středočeském a v Hlavním městě Praze.

Řádky výše nejsou obhajobou migrace, ale jsou nutné pro pouhé pochopení současných trendů, které predikují budoucnost, v níž jsou Evropané staří a je jich málo. Což by samozřejmě mělo velmi vážné dopady na hospodářství kontinentu.

Ostatně již nyní se při pohledu zpět do tuzemska můžeme přesvědčit, že přistěhovalectví je pro Česko ekonomicky přínosné.

Ilustrujme to na běžencích z Ukrajiny, kterých se týká dočasná ochrana.

Pomineme-li etické hledisko pomoci lidem, kteří kvůli válce přišli o domov, Česku se uprchlíci začínají vyplácet i čistě účetním pohledem. Data Ministerstva práce a sociálních věcí ukazují, že příjmy českého státního rozpočtu jsou ve vztahu k uprchlíkům dvojnásobné proti celkovým nákladům na humanitární dávku.

Na výnosech z práce a tuzemské spotřeby se podle nedávné tiskové zprávy ministerstva vrátilo Česku nejméně 54 miliard korun. Celkové výdaje byly zatím asi o osm miliard vyšší, nicméně to je způsobeno zejména prvotním šokem, kdy nově příchozím nějakou dobu trvalo, než se zapojili do ekonomického života.

Loňský rok pak byl od začátku války prvním, kdy byly příjmy vyšší než výdaje, a tento trend by měl pokračovat i do budoucna.

Vedoucí týmu dopadových analýz na MPSV Magdaléna Klimešová data komentovala s tím, že nově příchozí uprchlíci už většinou mají zajištěnou práci a bydlení. „Těch, kdo jdou do nouzového ubytování, je dnes již hodně málo, ale pořád jsou. Jde ale o minoritní položku,“ upřesnila.

Data Úřadu práce z ledna letošního roku ukazují, že v tu dobu pracovalo přes 150 tisíc Ukrajinců s dočasnou ochranou. I toto číslo s výjimkou několika drobných poklesů dlouhodobě roste.

Další data pak ukazují, že pracovníci s ukrajinským pasem –⁠⁠ tedy nejen ti s dočasnou ochranou, ale třeba i se zaměstnaneckými kartami –⁠⁠ vykonávají spíše méně kvalifikované profese, zejména ve zpracovatelském průmyslu, administrativě nebo stavebnictví.

„Pracovníků ve stavebnictví je nedostatek, nebo jsme minimálně na hraně. Ukrajinští pracovníci tedy klíčoví jsou. Tvoří zhruba 10 procent pracovní síly ve stavebnictví. V dobrém slova smyslu představují ruce českého stavebnictví,“ uvedl již před časem pro Seznam Zprávy Jiří Nouza, prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví. Dodal, že jejich případný odchod by byl pro stavebnictví problém.

Za stavu velmi nízké nezaměstnanosti, která se v Česku pohybuje kolem čtyř procent a v evropském srovnání je velmi nízká, by bylo v podstatě nemožné nahradit tyto pozice Čechy.

Stavebnictví přitom již není pro Ukrajince zdaleka tak často vyhledávaným oborem, jak tomu bylo dřív. To souvisí s genderovou strukturou uprchlíků. Na základě generického maskulina, které velí pravidla českého jazyka, se totiž sice celou dobu bavíme o Ukrajincích, nicméně v Česku žijí zejména Ukrajinky, které si vybírají jiné obory. V ekonomicky produktivním věku jich je asi o šedesát tisíc víc než mužů.

Jejich potenciál pro českou společnost a ekonomiku přitom zcela nevyužíváme. Pozice, které vesměs zastávají, podle dat často neodpovídají jejich skutečné kvalifikaci.

„Z výzkumu nám vyšlo, že míra nevyužití kvalifikace cizinců se celkově pohybuje někde kolem jedné pětiny příchozích. To znamená, že asi 20 % lidí má vyšší kvalifikaci, než vyžaduje jejich pracovní zařazení,“ vysvětluje Topinka. „Je to dlouhodobý problém našeho státu. Pořád hledáme cesty a možnosti, jakým způsobem potenciál kvalifikovaných cizinců využít, ale úplně se nám to nedaří,“ dodává sociolog s tím, že přistěhovalectví je pro společnost přínosné třeba i při hledání některých úzkoprofilových vysokých kvalifikací.

A tak je to v zásadě i s imigrací jako takovou: její potenciál je velký, v zásadě ji potřebujeme, ovšem musíme s ní vhodně pracovat.