Článek
Slintavka a kulhavka je vysoce nakažlivé virové onemocnění postihující sudokopytníky, jako jsou skot, ovce, kozy, prasata a buvoly, ale i volně žijící druhy. Výskyt nemoci u člověka je velmi vzácný.
Virus se šíří jak přímým kontaktem mezi zvířaty, zejména inhalační nebo orální cestou, tak nepřímo, například mechanickým přenosem prostřednictvím obuvi, oděvu, dopravních prostředků, větrem nebo kontaminovanými živočišnými produkty (maso, mléko, kůže, vlna) a krmivem. Za určitých podmínek se virus může šířit i větrem.
Příznaky a průběh nemoci
Typické klinické příznaky u zvířat zahrnují v počáteční fázi depresi, horečku, pokles příjmu krmiva a mléčné produkce. Brzy se objevují puchýřky v dutině ústní, na končetinách a vemeni, které do 24 hodin praskají a mění se v bolestivé eroze. Zvířata sliní, kulhají a mají problémy s příjmem potravy. Může dojít i k potratům. Pro slintavku a kulhavku je typická vysoká morbidita (nemocnost) a nízká mortalita (úmrtnost), pro mláďata je však nákaza smrtelná až v 75 % případů.
Epidemie slintavky a kulhavky v historii
Slintavka a kulhavka se vyskytuje celosvětově s výjimkou Nového Zélandu, kde se nákaza doposud neobjevila. Nemoc byla popsána až v devatenáctém století, objevují se však názory, že mohla být skutečnou příčinou některých epidemií v minulosti, zřejmě chybně identifikovaných jako zvířecí mor.
Během rozsáhlé pandemie v letech 1937–1939 bylo zaznamenáno 378 000 ohnisek ve Francii, 700 000 v Německu, 265 000 v Nizozemsku, 240 000 v Československu, 234 000 v Polsku a 102 000 v Belgii. Poslední velká pandemie, způsobená do té doby v Evropě neznámým subtypem A5, postihla kontinent v letech 1951–1952. Následně byla ve většině evropských zemí zahájena plošná vakcinace, počátkem devadesátých let se od ní však opět ustoupilo. Na území České republiky byla slintavka a kulhavka naposledy zaznamenána v roce 1975.
