Článek
Generál Ludvík Svoboda byl sedmým prezidentem Československa, a to od března 1968 do května 1975. Známým se stal už za druhé světové války, kdy zformoval a později jako generál vedl českou zahraniční armádu na východní frontě – 1. československý národní sbor. Ve spolupráci s Rudou armádou se podílel na osvobození Československa od nacistické nadvlády. Po válce se na pět let stal ministrem národní obrany.
Zajímavosti
- Během pobytu na ruské frontě za první světové války byl členem hasičského sboru města Kyjeva.
- Po záboru pohraničí Německem ve 30. letech ve svém domě v Kroměříži s manželkou poskytl azyl dvěma vyhnaným českým rodinám.
- Při pobytu v Zakarpatí vystudoval maďarštinu a tento jazyk začátkem 30. let vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích. Podílel se i na sepsání učebnice.
Od narození do 30. let
Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v Hroznatíně na Třebíčsku. Pocházel ze zemědělské rodiny a v tomto oboru se i vzdělával na střední škole.
Aktivně se účastnil už první světové války – roku 1915 byl jako branec rakousko-uherské armády poslán na ruskou frontu. Dostal se do ruského zajetí a přešel do československých legií. Bojoval v bitvách u Zborova a u Bachmače, v bojích o Sibiřskou magistrálu byl na straně proti bolševické Rudé armádě. Do vlasti se vrátil v roce 1920 v hodnosti kapitána.
Nejdřív se věnoval rodnému statku, ale brzy byl mobilizován do československé armády a v roce 1923 nastoupil jako štábní kapitán vojenskou službu v Užhorodě na Podkarpatské Rusi, kde zůstal osm let.
Rodina Ludvíka Svobody
- Otec Jan zemřel, když byl Ludvíkovi necelý rok, matka Františka se znovu vdala za Františka Nejedlého. Antonín měl staršího bratra a sestru a tři nevlastní sourozence.
- Bratr Josef byl v roce 1915 povolaný na srbskou frontu. Zemřel ještě za války na následky fyzického trestu za neposlušnost.
- Jeho manželkou se stala v roce 1923 Irena Stratilová, pozdější první dáma. Za její účast v odboji byli za druhé světové války zatčeni její příbuzní a někteří v internačních táborech zemřeli. Ona sama s dcerou se do konce války skrývala.
- Měl syna Miroslava a dceru Zoe. Miroslav byl popraven v koncentračním táboře Mauthausen. Zoe byla spisovatelkou, ekonomkou a manželkou socialistického ministra kultury Milana Klusáka.
Druhá světová válka
V hodnosti podplukovníka sloužil v Kroměříži a podílel se na přípravě mobilizace, v roce 1939 však musel předat kasárna Wehrmachtu. Vstoupil do odbojové organizace Obrana národa a ilegálně přesel do Polska. Stal se velitelem legionářské jednotky a po napadení Polska Německem ji převedl do Sovětského svazu.
Tam v rámci sovětské armády prosadil zformování 1. československého samostatného polního praporu. Podléhal plukovníkovi a pozdějšímu generálovi Heliodoru Píkovi, Ludvík Svoboda byl jeho zástupcem. Prapor se stal základem pozdějšího 1. československého armádního sboru, přezdívaného Svobodova armáda.
Když se na jaře 1944 zformoval 1. československý armádní sbor v SSSR, exilová vláda jeho velitelem jmenovala generála Jana Kratochvíla. Svoboda, už také generál, vedl jádro sboru, 1. brigádu. V tomto složení se sbor zúčastnil Karpatsko-dukelské operace. Během ní byl Kratochvíl odvolán a nahrazen Svobodou.
Svoboda ministrem
V dubnu 1945 se stal Ludvík Svoboda jako nestraník ministrem národní obrany a byl jím až do roku 1950. V této funkci byl i účastníkem komunistického puče v únoru 1948, při němž stál na straně komunistů. Na podzim téhož roku vstoupil do komunistické strany.
U komunistů, kteří prováděli politické čistky i v armádě, se však netěšil velké důvěře. Politizaci armády odmítal, vojsko chtěl stavět na zkušenostech z legií a obklopoval se i důstojníky se zkušeností ze západních armád. Na druhou stranu byl zřejmě politicky slabý, za některé vojáky se nestavěl, o zatýkání řady lidí nevěděl. Nakonec sám upadl v nemilost, což vyústilo v jeho odvolání a v roce 1952 zatčení a krátké věznění.
Po Stalinově smrti se dočkal rehabilitace, ale do vysoké politiky se vrátit nechtěl. Působil jako poslanec, náčelník vojenské akademie, pracoval v zemědělství, angažoval se ve Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství.
Knihy Ludvíka Svobody
Své válečné vzpomínky sepsal Ludvík Svoboda hlavně v knihách Z Buzuluku do Prahy a Cestami života, které měly první vydání v 60. a 70. letech. Druhý díl biografie Cestami života II. vyšel poprvé až v roce 1992.
Funkce prezidenta a rok 1968
Jeho hvězda znovu zazářila, když se stal během pražského jara 1968 na návrh Alexandra Dubčeka prezidentem. Stavěl se za Dubčekovu demokratizaci v politice a za rehabilitace lidí neprávem odsouzených v 50. letech. Když v srpnu 1968 do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, odsoudil je a odmítal návrhy na změny ve vládě. Vyvolal jednání s Moskvou a prosadil propuštění zadržených československých politiků.
Poté doufal v pokračování aspoň části reforem. Když ve vedení komunistů nahradil Dubčeka Gustáv Husák, Svoboda na něj vsázel jako na člověka, který by změny mohl zajistit. Husák však naopak nastolil normalizaci, která reformy pohřbila a posílila kádrování. Na to, zda prezident změny nemohl ovlivnit, nebo na nich měl podíl, se názory různí.
V roce 1973 se Svoboda dočkal dalšího zvolení. Kvůli několika mozkovým příhodám však už funkci nemohl vykonávat, o dva roky později ho nahradil Gustáv Husák. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979.
Pohřeb a hrob
Ludvík Svoboda měl státní a vojenský pohřeb, rakev na cestě z Pražského hradu doprovázely tisíce lidí. Po kremaci byla urna až do roku 1993 uložena v Národním památníku na Vítkově. Poté ji rodina nechala přenést do rodinné hrobky na hřbitově v Kroměříži.
