Emil Hácha

V pořadí třetí československý prezident Emil Hácha je spojený s takzvanou Druhou republikou, obsazením země německými vojsky v roce 1939 a s protektorátem Čechy a Morava. V něm taktéž vykonával funkci prezidenta, a to až do konce druhé světové války.

Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech. Vystudovaný doktor práv a za První republiky předseda Nejvyššího správního soudu, jenž pomáhal vybudovat, se stal prezidentem Česko-Slovenska neboli Druhé republiky v roce 1938. Nastoupil po Edvardu Benešovi, který rezignoval kvůli Mnichovské dohodě. Neměl politické zkušenosti, ale byl schopným úředníkem, uměl vést velkou instituci a působil jako neutrální osobnost.

Podobně jako jiní možní uchazeči nejprve kandidaturu odmítal, ale nakonec se nechal přemluvit. Jeho rozhodnutí ovlivnila i smrt manželky Marie, s níž se chtěl původně věnovat společným zálibám.

Háchova role je částí veřejnosti vnímaná negativně, získal označení za kolaboranta. Kontroverzní prezident však byl pod velkým tlakem nacistů a do jisté míry mu odolával.

Dne 14. března 1939 odjel na jednání s Hitlerem vedením Německé říše do Berlína, přičemž ve stejný den vyhlásil Slovenský stát samostatnost. Adolf Hitler nechal Háchu čekat až do brzkého rána a pak mu dal na výběr – buď podrobení zbytku českých zemí formou protektorátu, nebo vojenskou invazi a válku. Hácha to opakovaně odmítal, ale když hu Němci pohrozili bombardováním Prahy, postihl ho infarkt a on po ošetření nakonec podepsal podmínky převzetí moci Německem.

Hácha přesto z počátku okupace aktivně protestoval proti germanizaci, odmítal slib věrnosti Hitlerovi nebo úspěšně požadoval propuštění studentů zatčených 17. listopadu 1939.

Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy a po zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se však na něj ještě výrazně zvýšil tlak. Ten vyvrcholil po atentátu na Heydricha v květnu 1942, kdy prezident musel znovu do Berlína. Tam mu Hitler vyhrožoval likvidací a vystěhováním zbytků českého národa.

Po vyhlazení Lidic a hromadných popravách se Hácha zlomil, přestal vzdorovat a skutečně se projevoval jako kolaborant. Vystoupil i na velké manifestaci české loajality k Německé říši, ztratil podporu odboje i exilové vlády. Na jeho chování však měla kromě extrémního psychického nátlaku velký podíl postupující vážná nemoc – arterioskleróza, ve spojení s neurózami.

Kvůli ní se i přestal ukazovat na veřejnosti a zůstával většinou na zámku v Lánech. Ke konci okupace už nemohl mluvit, ztrácel paměť a nepoznával lidi kolem sebe. Podle výsledků pozdějšího soudu byl od ledna 1943 v takové stavu, že už nemohl odpovídat za své činy.

Těsně po skončení války, 13. května 1945 byl v Lánech zatčen a převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci. Lékař, který se o něj staral, navrhoval převezení do sanatoria. To však nenastalo a Emil Hácha ve věznici zemřel 27. června 1945.

Hácha se stal natolik silným symbolem kolaborace, že pohřeb se musel konat bez veřejnosti a zesnulý prezident nesměl mít vyryté své jméno na náhrobním kameni. Pohřbený byl na vinohradském hřbitově, jméno na hrobce přibylo až zhruba o 50 let později. Komunistický režim pak zdůrazňoval jeho kolaborantskou roli, smířlivější postoje k jeho situaci se začaly objevovat až po listopadu 1989.