Článek
Bránit jsme se nechtěli a nikdo nás nezradil. Kolem mobilizace z roku 1938 a mnichovské dohody vznikly mýty, které slouží k zakrytí skutečnosti. Byli jsme nepřipravení a poddajní, zbabělí. A ty mýty následně posloužily jako nástroj k odevzdání se do rukou komunistů.
Myšlenky historika Jana Tesaře jsou často tvrdé a provokativní. Každopádně ale umějí ozvláštnit někdy už nudné a stereotypní uvažování o „Mnichovu“ zakleté v otázce „měli jsme se bránit?“.
Všeobecná mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938. O týden později podepsali představitelé Německa, Itálie, Francie a Velké Británie mnichovskou dohodu o postoupení československých pohraničních území Německu. Československo rezignovalo.
Takže: Chtěli, mohli a měli jsme se bránit?
Bránit se nemělo smysl
„Tesařovy texty jsou vysoce sporné – a proto také podněcující – díky úhlům pohledů a formě, příkrosti odsudků a současně vyváženosti soudů, snaze porozumět zlu,“ píše ve studii o Janu Tesařovi historik a filosof Zdeněk Vašíček. „Především jsou ale kontroverzní od svého základu. Neklidné a napjaté je ostatně i bytí historie a s ní i historiografie.“
Neklidné a napjaté bytí historie. To přesně Tesař ukazuje nejenom ve svém nejznámějším textu Mnichovský komplex z konce osmdesátých let minulého století. Dějepis není snadno uchopitelným výkladem faktů, je to naopak mnohdy téměř neproniknutelný střet různých vyprávění, která mají skutečnost především zakrýt, nikoli vyjevit.
Jan Tesař (1933) není v Česku příliš známý. Jako disident a signatář Charty 77 byl za minulého režimu několikrát vězněn a v roce 1980 ho státní bezpečnost přinutila v rámci akce Asanace k vystěhování. Jeho pojetí „Mnichova“ ale historici připomínají stále častěji a do širšího povědomí vstoupilo jako inspirace pro film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově.
Zjednodušeně řečeno ukazuje Tesař dvě podoby „mnichovského mýtu“. Tu první podle něj vytvořil prezident Edvard Beneš. Útěšná představa, že jsme se chtěli bránit, ale zradili nás spojenci měla překrýt národní trauma z vlastní slabosti. Z toho, že jako národ nejsme schopni převzít odpovědnost za vlastní osud.
Rozvinutou podobu mýtu pak využili komunisté. „… český mnichovský mýtus, o němž tvrdím, že se stal hlavním duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a že je zdůvodněním legitimity prosovětského režimu dodnes,“ píše Jan Tesař.
„Účinnost tohoto nástroje je dána celonárodním rozšířením mýtu a ještě více tím, že mýtus tkví svými kořeny hluboko v povaze české kultury, navazuje na ně. Komunistům od počátku sloužily všechny základní složky mýtu: zklamání z tzv. zrady Západu jako argument, že se ČSR musí ve své zahraniční politice „orientovat na Východ“; memento zhroucení československého státu interpretované jako tzv. zrada české buržoazie; nezbytný motiv spasení v podobě „lidu, jenž chtěl bojovat“ – samozřejmě pod vedením KSČ.“
Podle Tesaře bylo Benešovo rozhodnutí nejít do války s Německem naprosto racionální. Československo přežilo válku s relativně malými ztrátami a bylo obnoveno téměř v předválečných hranicích.
Ne, bránit se nemělo smysl.
Měli jsme bojovat
„Ano, měli jsme bojovat,“ říká pro Seznam Zprávy historik Ivan Šedivý z Filosofické fakulty UK. „Bylo by to samozřejmě bez velké šance na úspěch, ale bránit jsme se měli. Stát by nepřestal existovat, prezident by nemusel řešit, zda byla jeho abdikace platná, nemuseli bychom se zabývat tím, zda Mnichovská dohoda platí…“
Šedivý připouští, že historici se v této věci neshodují: „Ale ona to vlastně vůbec není „historická“ odpověď. Je to osobní názor a historici umějí odlišit svoji profesi od podobných osobních soudů.“
Šedivý souhlasí s Tesařem, že lze v českých dějinách opravdu zahlédnout „mnichovské trauma“. A ve výkladu dějin „mnichovské mýty“. „Pod tlakem toho traumatu se stalo mnoho důležitých věcí. Vezměte si třeba Edvarda Beneše – ten dělal vše možné pro to, aby Mnichov odčinil,“ dodává historik. „A je nepochybné, že snaha vyrovnat se s Mnichovem vedla k tomu, že dramatická změna politického režimu proběhla po válce tak snadno.“
„Mnichovské mýty“ mají různé podoby. Třeba „mýtus o opevnění“, které mělo zastavit německou armádu. „To ale vůbec nebylo v plánu a nebylo to v možnostech opevnění. To mělo Němce jen zdržet, aby armáda stihla zmobilizovat. Případně se následně stáhnout na Slovensko,“ popisuje Šedivý.
A dodává: „Mezi mnoha lidmi přetrvává například představa, že naše armáda byla na boj připravená, že jsme měli ve střetu s wehrmachtem šanci. Neměli, neudrželi bychom se déle než čtrnáct dní,“ popisuje Šedivý. „Ale to je přesně ta myšlenková konstrukce, která má chránit před traumatem – byli jsme silní, ale zůstali jsme opuštění.“
Ivan Šedivý vysvětluje, že přestože je téma mobilizace a Mnichova popsané mnohokrát a zevrubně, přinesla nová generace historiků v posledních zhruba deseti letech některé nové pohledy. „Například Jiří Ellinger ve svém životopise Nevilla Chamberlaina ukazuje, že tu nebyl jen pohled československý, ale že je na místě mít i jistou dávku empatie pro britský postoj. Británie nebyla na válku připravena, hrála o čas, musela hrát o čas.
Podle Šedivého zbývá ještě jedno velké téma, kterému zatím historici systematickou pozornost nevěnovali. „Je to téma českých Němců, které mohlo být důležité právě i v případě války. Jak by se „naši“ Němci chovali? Bojovali by? Zběhli by? Vzbouřili by se? Jednoznačné odpovědi nemáme,“ dodává historik.
Ani nevíme, jak moc nás Mnichov ovlivňuje
Jakkoli je téma v dějepise rozebráno do detailu a nové studie stále přibývají, zůstane „Mnichov“ v médiích a veřejné diskusi nepochybně i nadále otázkou morální, a také tajemnou, mýtickou.
Publicista Vladimír Kučera, dlouholetý moderátor televizního pořadu Historie.cs to shrnul: „Je zbabělost nejít bránit vlast v předem ztraceném boji? Nebo je neodpovědnost k osudům rodiny (a koneckonců i té rodné země) v marném boji padnout a nechat tu všechno napospas? V onom mnichovském září roku 1938 jiná možnost nebyla. Jenom tyto dvě.“
Kučera dodal: „Jedním si však můžeme být jisti: protože jsme se nebránili, budeme, zdá se, pořád přemýšlet o tom, jestli jsme přece jenom neměli. Ale možná, kdybychom se tehdy bránili, dnes bychom přemýšleli, zda to bylo dobře.“
Petr Zelenka, režisér filmu Ztraceni v Mnichově a nadšený čtenář Jana Tesaře vykresluje obraz tajemné stopy, kterou v nás Mnichov zanechává: „V podvědomí se s Mnichovem potýkáme jistě velmi, nejspíš ani sami nevíme, jak moc nás ovlivňuje. Například v komunikaci s okolními národy. Zvlášť u mladší generace. Ta tuší, že se něco takového odehrálo, neví ale kdy a co vlastně. Starší generace má pak dodnes značně zkreslené představy o detailech a okolnostech, takže se asi dá říct, že Mnichov pomalu mizí z povědomí národa. Aniž by byl pořádně reflektován, zato zůstává plně dezinterpretován.“
Ano, i takové je „neklidné a napjaté bytí historie“: Mizí z našeho povědomí a přesto v nás zůstává.
Aniž bychom přesně věděli, co nám způsobilo.
