Způsobuje časté hlavičkování demenci? Čím jsem starší, tím se bojím víc, říká bývalý reprezentant Lokvenc

Výzkum univerzity v Glasgow, který jako poslední rezonoval světovým fotbalovým prostředím, se zaměřoval na bývalé hráče, kteří se narodili mezi lety 1900 a 1976. Studie se zabývala téměř osmi tisícovkami bývalých fotbalistů, u kterých byl prokázán 3,5krát vyšší výskyt demence a dalších neurologických poruch než u „nefotbalistů”. Otázkou však stále zůstává, zda za to může časté hlavičkování, protože to skotský výzkum přímo nedokazuje.

Brilantní a častou hrou hlavou byl v českém prostředí proslulý například útočník Vratislav Lokvenc, kterého k této činnosti předurčovala už jeho výška – 196 centimetrů.

„Během kariéry se tím člověk vůbec nezabýval, žádné články nikde nevycházely, nikoho nenapadlo, že by na tom mohlo být něco špatně. Myslím si, že generace před námi na tom byly díky těžkým míčům o poznání hůř. Já sám na sobě zatím žádné poruchy nepozoruji, ale čím je člověk starší, tím se samozřejmě víc obává, že by ho něco takového mohlo potkat. Hráči jsou produkt fotbalu a myslím, že by bylo dobré, aby tato vyšetření byla řízena ze shora, tedy od vedení fotbalových asociací, svazů, a podobně. Nasadili jste mi brouka do hlavy a možná si preventivně na vyšetření zajdu,“ přiznává Seznam Zprávám bývalý český reprezentant.

Souvislost mezi opakovanými údery do hlavy a poruchami mozku byla v minulosti několikrát prokázána například u boxerů či hráčů amerického fotbalu. V posledních letech se ve stejné souvislosti mluví čím dál více právě také o fotbalistech. Vědcům se zejména u bývalých hráčů dlouhodobě nepozdává proces hlavičkování.

„Moc dobře si vzpomínám na svá mládežnická léta. Hráli jsme s těžkými koženými míči a každá hlavička bolela jako čert, nedejbože když byly míče ještě nasáklé vodou. Tehdy nám to tak strašné nepřišlo, ale zpětně vnímám, že to asi nemohlo být úplně zdraví prospěšné,“ vzpomíná bývalý československý reprezentant a trenér Vladimír Táborský.

Časy, kdy se po každé hlavičce zkroutil obličej bolestí kdejakému fotbalovému tvrďákovi, jsou však ty tam. Může za to především proměna podoby fotbalových míčů a také postupná změna herního stylu velké části týmů.

„Hra po zemi je samozřejmě mnohem lepší i pro fanoušky, pro které se fotbal hraje. V tom se podle mě v poslední době nejlépe poučili Angličané. Ti byli typickým bojovným mužstvem, který spoléhal na překonání středu hřiště pomocí dlouhých nakopávaných míčů a následných tvrdých hlavičkových soubojů v útoku. V posledních dekádách jim to nepřinášelo žádné sportovní výsledky, ty přišly až v poslední době, kdy se změnil i jejich způsob hry,“ myslí si Táborský.

Podle odborníků je však v tuto chvíli ze všeho nejdůležitější, věnovat se této problematice u dětí. Právě v mládí mají zmíněná neurodegenerativní onemocnění totiž svůj prapůvod. „Proto, abychom měli z hlavičkování u dětí opodstatněný strach, potřebujeme hlubší a podrobnější studie, které momentálně prakticky neexistují,“ říká šéftrenér přípravek pražské Sparty Jaroslav Vavříček.

Jeho slova potvrzuje i Antonín Plachý z FAČR. „Leží mi na stole asi čtyři desítky různých výzkumů z celého světa. Pamatuji si například na jeden severský, při kterém dospělí hráči hlavičkovali míč vystřelený z děla, což je podle mě úplně k ničemu. Žádný z nich se ale bohužel nevěnoval problematice hlavičkování u dětí a neproběhl v reálných aktuálních podmínkách, které jsou naprosto odlišné od toho, jak to vypadalo před desítkami let,“ říká Antonín Plachý, který se tuto skutečnost rozhodl změnit.

Se svými kolegy zpracoval v posledním roce údaje ze zhruba 150 mládežnických zápasů, ve kterých sledoval, jak často české děti při fotbalovém zápase hlavičkují. Od mladší přípravky do mladších žáků se rozmezí pohybovalo od 0,5 do 1,5 hlavičky na hráče na zápas. „Tyhle hodnoty samozřejmě kazí trenéři některých týmů, kteří nechtějí své svěřence učit podle moderních metod. U mladších kategorií se tak, co se hlaviček týče, často dostaneme spíše k číslu nula,“ vysvětluje Antonín Plachý.

Suma sumárum to pro fotbalové činovníky znamenalo, že zákaz hlavičkování (jako například v USA, kde je do 10 let zcela zakázáno, do 13 let pak velmi omezeno) u českých dětí není potřeba.

„V českém fotbale to je určitě velké téma. Tradicionalistický přístup k fotbalu a jakási nechuť měnit zavedená pravidla je všude po světě velmi silným názorovým proudem, což je vidět například na tom, jak dlouho vůbec trvalo, než bylo zavedeno video. Někteří lidé se ale o této problematice dokonce bojí mluvit, protože by to mohlo vést k určitým změnám. To je samozřejmě špatně,“ říká Plachý.

Podle něj momentálně český fotbal žádnou další studii nechystá. „Kdyby se toho ale někdo chopil, tak budeme strašně rádi. Je potřeba vyzkoumat, co dělá hlavičkování se současnými dětmi. Výzkumy bývalých fotbalistů, kterým je momentálně víc než 50 let, jsou pro nás prakticky nepotřebné. Jak už jsem řekl, dříve byly podmínky pro hlavičkování a postoj k němu úplně odlišné.“

Zákaz hlavičkování u dětí není na pořadu dne ani z důvodu herního stylu mládežnických kategorií. „Nějaké cílené hlavičkování je u nich vidět opravdu málokdy, někteří začínající fotbalisté míč do takové výšky ani nevykopnou,“ dodává Jaroslav Vavříček z pražské Sparty.

Jedna věc jsou sice zápasy, ve kterých k žádné hlavičce dojít nemusí, druhou jsou ale tréninky. V tuzemském prostředí totiž dlouhá léta platilo dogma, že se hlavičkování trénovat musí od útlého věku. Čím víc, tím líp. To ale logicky přináší v praxi daleko víc úderů do hlavy. Český fotbal tak vrhl síly do změny metodiky tréninku a nácviku hlaviček.

V nejnovějším vydání pro trenéry mládežnických kategorií z letošního září je zakomponována část, která nácvik hlaviček přímo popisuje. Trenéři mládežníků jsou vedeni k tomu, aby hlavičkování zařazovali do tréninků jen výjimečně, a to s měkkými (molitanovými, gumovými) míči. Zároveň metodici svazu naléhají, aby děti netrénovaly s přefouknutými míči a trenéři u sebe neustále nosili jehlu na jejich případné ufouknutí.

„S hlavičkováním pomalu začínáme zhruba kolem desátého roku dítěte, ale jedná se například o deset minut za dva měsíce, kdy je to navíc formou nějaké zábavné hry, skákání rybiček a podobně. Měkké odlehčené míče se k nácviku používají i z důvodu odbourání strachu u dětí před hlavičkováním. Učíme je, aby hlavičkovaly s otevřenýma očima a zavřenou pusou, protože to je v drtivé většině případů přesně naopak,“ usmívá se Jaroslav Vavříček.

Do diskuze o problematice hlavičkování ve fotbale se čím dál častěji zapojují rovněž odborníci z řad lékařů. Jedním z nich je také neurochirurg Vladimír Beneš z Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Ten se dokonce se svými kolegy snažil o změnu pravidel v dětském fotbale, respektive o zákaz hlavičkování do 13 let věku. „Jakmile počet podpisů pod peticí překročí 10 000, bude zaslána do školy vašeho dítěte a rovněž příslušným vládním úřadům. S vaší podporou můžeme ochránit naše děti. Konejte nyní a sdílejte tuto petici,“ stojí v prohlášení. Ke kýženému počtu se ale organizátoři výzvy ani nepřiblížili, v současné době petici podepsalo pouhých 258 lidí.

„Z mého pohledu to určitě problém být může. Ono se o tom sice moc nemluví, ale čas od času něco v médiích proběhne. Navíc vidíme snahu FAČR něco změnit. Když se to bude pravidelně opakovat v nějakém delším časovém horizontu, tak už se problematika hlavičkování tolik přehlížet nebude. Přijde mi, že veřejnost o to nemá zájem, neuvědomuje si, jaký to může být doopravdy problém. Ale mám radost, že naše předchozí snaha byla alespoň k něčemu dobrá a změny v metodice trénování dětských kategorií opravdu vítám,“ uzavírá pro Seznam šestašedesátiletá lékařská kapacita.