Zpověď otce postiženého dítěte: Příjem kvůli viru na nule, výdaje horentní

Lucinka se měla narodit jako zdravé dítě. Během porodu ale došlo ke komplikacím a následkem nedostatku kyslíku se u ní časem rozvinula nejtěžší forma kvadruspastické dětské mozkové obrny, epilepsie, bronchopulmonální dysplazie a chronická bronchitida.

Aby uživil rodinu, pracuje Lucčin otec Vlastimil Blaťák podle svých slov 25 hodin denně, osm dní v týdnu. Netají se ani tím, že má dluhy. V koronavirovém období je navíc jeho měsíční výdělek nulový, stejně jako vyhlídky na větší pomoc od státu.

Kdy jste zjistili, že s Lucinkou něco není v pořádku?

Když mě vyhodili od probíhajícího porodu, posadili na chodbu a po nějaké době začaly po té chodbě lítat sestry po schodištích a ztrácet v té rychlosti na schodech pantofle. To jsem tušil, že je zle. Dcera putovala ihned do inkubátoru a zhruba jsme věděli, co se stalo, v těch prvních dnech jsme si ale vůbec nedokázali představit, jak vážné postižení to je. Vypadala na pohled jako jakékoli jiné miminko.

Problém tedy nastal při porodu? Jak probíhal?

Především byl neustále odkládaný. Žena měla těhotenskou cukrovku. Nemocnice se navíc při ultrazvukovém měření velikosti dítěte spletla téměř o kilo a půl. Proto lékaři volili porod přirozenou cestou. Dál už to bylo řetězení chyb, které se do určité chvíle dalo zastavit, ale v jednom okamžiku už ne.

Když porod nepostupoval, ženu předávkovali prostaglandiny a vzápětí někoho napadlo vypnout měření kontrakcí. Nebylo tedy jak zjistit, že už tam žádné kontrakce nejsou, protože došlo k ruptuře dělohy. Tlak na břicho jsem natočil na kameru, samozřejmě se jedná o non lege artis zákrok, zakázaný od roku 1953. Znalci nicméně došli k závěru, že z videozáznamu se nedají vypočítat hektopascaly tlaku, tudíž šlo podle nich o povolené, a dokonce žádoucí přidržení fundu. To je taková slovní ekvilibristika v české gynekologii, termín, jak oblbovat soudy, který nikde jinde na světě neexistuje.

Poslední soud s vaším případem proběhl v roce 2019, kdy bylo rozhodnuto, že lékaři nepochybili. Chystáte se podniknout další kroky?

V České republice nemáme institut vyšetřujícího soudce. Český soudce, který soudí třeba dva elektrikáře a nerozumí problematice, musí rozhodnout podle posudku. Pokud znalci do posudku napíší to, co vyhovuje žalované nemocnici, soudce podle toho rozhodne. Odvolali jsme se ke kraji a snažíme se poukázat na všechnu tu manipulaci s důkazy.

Můžete popsat, jakým postižením či nemocemi Lucinka trpí?

Je kvadruspastická, skoro nevidí a neslyší, má vymazané základní neurologické reflexy, nesaje, nepolyká a nekašle.

Jak vypadá její běžný den? Jakou péči vyžaduje?

Lucinka se krmí hadičkou do břicha a všechny tělní tekutiny, sliny a hlen, se neustále odsávají z trachey. Běžný den, pokud je zdravá, vypadá stále takto. Samozřejmě má ale výrazně sníženou imunitu a při každé běžné infekci jí jde o život a ten průběh je několikanásobně těžší.

Nakolik se změnil váš rodinný a osobní život od doby, kdy se v první řadě snažíte zajistit finance na péči?

Žena je v domácnosti na pečovatelském příspěvku, já se snažím celou věc ufinancovat. Lehké to není, protože ty náklady jsou enormní. Ale samozřejmě je to i sociální stigma, obrovské. Než se Lucka narodila, býval jsem relativně úspěšným obchodním zástupcem. Jenže Olomouc je maloměsto. Všichni mě znají, mám to napsáno na čele. Někam přijdu a na tom čele je napsáno „dej mu patnáct set na dceru a on ti zulíbá nohy“. Jak mám takovému člověku asi prezentovat nabídku za půl milionu a licitovat o deseti procentech slevy? Vím, že jinak už to nikdy nebude, musím se naučit s tím žít. Máme kromě Lucinky i syna, který si situaci uvědomuje a bere ji velmi dospěle a sportovně.

Stát vám přispívá 19 tisíc, v jakých hodnotách se reálně pohybují výdaje spojené s péčí o Lucku?

Invalidní kočárek v době, kdy jsme ho kupovali, stál asi 100 tisíc, pojišťovna dávala přibližně dvacet. Zbytek si sežeňte. Je pravda, že na trhu se dal sehnat kočár v ceně 20 tisíc, ten se ale nedal složit do auta. Ta vydání jsou enormní, položila by jiné bouráky, ne tak jednoho Blaťáka.

Další příklad – Lucka nemá základní neurologické reflexy. Všechny tělní tekutiny musíme odsávat. Jak často polykáte sliny? Odsáváme pořád. Na každé odsátí musíme použít sterilní cévku, což je kus plastu, který se strká do dýchací trubice. Když strčím nesterilní kus něčeho člověku do krku, ohrozím ho. Jedna cévka stojí ve zdravotnických potřebách asi 5 korun. Pokud se v poslední době nic nezměnilo, VZP přispívá 200 kusy na kvartál. Ve vyhláškách stojí, že pokud bude dítě na ventilátoru, uhradí mi všechno. Ale na to nedosáhnu, protože dýchá sama. Jenom cévky by stály měsíčně asi 40 tisíc. Proto je vyvařujeme do rozpadnutí.

Rozumím tedy správně, že s takovým dítětem v rodině to není jen složitá zdravotní péče, chybějící příjem jednoho z partnerů, ale i určitá sociální stigmatizace.

Ano. V těch prvních letech po narození Lucinky, když jsem tyhle věci začal každodenně cítit, jsem reagoval tak, že jsem se o nich snažil mluvit, abych změnil nespravedlivý systém. Pořádal jsem sbírky na jiné děti s roztleskávačkami na hokeji, běhali jsme půlmaratony, dokonce jsem zorganizoval v roce 2016 cestu na kole do Vatikánu za papežem Františkem. Bylo to úžasné vzepětí a jsem rád, že jsem o těch věcech promluvil, bylo to potřeba. Ale jak běžely roky, začalo mi docházet, že nechci a nemůžu zachraňovat svět. Že potřebuju zachránit nás doma.

Přemýšleli jste, že byste kvůli finanční situaci využili možnosti jmenování pěstouna v rámci rodiny? Přepadají vás i myšlenky, že byste dali Lucinku do ústavu?

Neuvažovali, Lucka je naše. Pěstoun by sice dostal o něco víc peněz, než je pečovatelský příspěvek, ale já jsem otec toho dítěte, nezřeknu se ho, to se radši nechám zavřít do vězení pro dlužníky. Zkuste si za Lucinku – za to „x“ – dosadit třeba tatínka. Odvrhli byste úředně otce a prohlásili před městem a světem, že se ho vzdáváte, jenom proto, že by strýček na něj dostal o pár tisíc víc? Účetně by takový postup byl asi v pořádku, ale já nejsem účetní, já jsem táta.

Jakým způsobem tedy držíte rodinu finančně nad vodou? Máte více zaměstnání, přispívají lidé na transparentní účet…?

Pracuji 25 hodin denně, 8 dní v týdnu a samozřejmě pořádám sbírky, bez nich to nejde. A občas kličkuji před exekutory. Nestydím se za to, nebyl jsem z těch, co si „půjčili na dovolenou“. Je pravda, že když se Lucka narodila, v těch prvních letech jsem měl tendenci nadále předstírat, že jsem bourák jako vždycky a že mám všechno pod kontrolou. Ta chvíle, kdy jsem po jednom z pokračování procesu s nemocnicí řekl do kamer, že dlužím, kam se podívám, ten coming out byl velmi úlevný. Moct říct pravdu. Že už nemusím nic předstírat. Že už to skončilo.

Jak se pro vás situace změnila v koronavirovém období?

Především jde o příjem, v tuto chvíli nemám žádný. Prodávám italské potraviny do restaurací, jenže restaurace se zavřely. Za březen je tržba limitní nula. Nemám žádné rezervy, všechny peníze jsou v cévkách a v nosech na tracheu. Budeme dál bojovat.