Zpočátku si z covidu utahoval. Oči mu otevřela hystericky vyděšená žena

„Tady jsou na tom všichni špatně, s největší pravděpodobností to nezvládnou,“ konstatuje padesátiletý lékař Jiří Pácalt při pohledu na zaplněné covidové anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO) náchodské nemocnice, kde leží šest pacientů v nejtěžším stavu.

Pro Pácalta je takový pohled od srpna minulého roku, kdy se v náchodské nemocnici objevil první pacient s covidem-19, denním chlebem. Nyní na jeho oddělení umírá asi čtyřikrát více pacientů než před pandemií.

„Statistiku si raději nedělám,“ kroutí frustrovaně hlavou lékař, který v Oblastní nemocnici Náchod pracuje celý svůj profesní život. I přestože má za sebou více než dvacetiletou praxi na klasickém ARO a s pacienty na hraně života a smrti se setkával, nebyl na současný nápor připraven. „Zažívám neustálý vnitřní emoční stres. Lidé teď totiž umírají častěji. Je to dost intenzivní,“ říká Pácalt.

Připouští, že na začátku koronavirové pandemie si společně s ostatními kolegy z covidu-19 utahoval a říkal si, že to Italové jen nezvládli. „Byla to spíš taková hra. Přišel někdo s teplotami a kašlem a my jsme si mysleli, že je nakažený. To ale až do srpna nikdy nebyl,“ vzpomíná lékař.

S úmrtím prvního pacienta se ale jejich názor změnil. „Tehdy nám došlo, že to není sranda,“ vypráví s vážnou tváří lékař.

Oči jim otevřel také snímek plic pacientky, kterou na oddělení tehdy přivezli. „Paní byla hrozně hysterická a my si říkali, že přehání. Pak jsme jí ale vyfotili plíce. Ty na tom byly tak špatně, že paní měla velké právo na to být hysterická,“ říká Pácalt.

Od září se situace v nemocnici rapidně zhoršovala. Sám Pácalt navíc v září covid-19 prodělal, a i přesto, že pouze jeho lehčí formu, i tak se o svůj život obával. „Volal mi totiž kolega, že u nás na ARO leží muž, kterému to začalo také lehce a teď je na tom hrozně. To mě rozhodilo,“ vzpomíná lékař. Z nemoci se ale rychle dostal a vrátil se do práce.

„Na začátku byla léčba taková pionýrská. Zkoušeli jsme, co se dalo. Dát jsme však pacientům mohli jen dobré slovo, že jsou na správném místě, my se o ně postaráme a že se jim uleví, až jim dáme kyslík,“ říká lékař.

Vzhledem ke zhoršující se situaci se ale museli zdravotníci rychle stavu přizpůsobit a vše se naučit. V únoru letošního roku dosáhla pandemie v náchodské nemocnici vrcholu a situace začala být velice vážná. „Od té doby je to extrémní a velice náročné,“ říká Pácalt. V té době se totiž nemocnice stala jednou z nejvytíženějších nemocnic v Česku, které si několikrát škrtlo o strop, co se počtu volných lůžek týče.

Zdravotníci se tak s úmrtím pacientů začali setkávali čím dál častěji. Dnes navíc přibývá i množství mladších pacientů. „Jsou tu i lidé 65, 55, ale i pod 50 let. I ti bohužel umírají,“ konstatuje lékař.

Ujišťuje, že za život pacienta se snaží vždy bojovat až do konce. Častokrát ale marně. „Někdy pacient odejde rychle, ať děláme, co děláme. Jindy ale ventilujeme lidi i týden či dva. Zkoušíme různé léky a metody, a nakonec stejně zemře,“ bezmocně krčí rameny Pácalt.

Právě tu bezmoc popisuje jako nejhorší pocit, který během koronavirové pandemie zažívá. „Uvědomuju si, že i když dělám, co mohu, abych lidem pomohl, někdy to nemá cenu a covid toho člověka stejně dostane,“ spíná ruce lékař. V takových chvílích hlavně chce, aby člověk odešel v klidu. „Snažím se lidem ulevit od bolesti a aby se jim lépe dýchalo,“ vysvětluje lékař.

Pokud zdravotníci poznají, že pacient na léčbu nereaguje a jeho stav se nezlepšuje, do nemocnice pozvou příbuzné, aby se mohli rozloučit. „Vždy mě dojme, když třeba syn pláče nad otcem nebo matkou,“ říká lékař. Loučení je podle Pácalta jedna z nejemotivnějších chvil, které při své práci zažívá. Sám také přiznává, že pro něj odchod některých pacientů není lehký. „Často mě to vezme za srdce a rozbrečí,“ říká.

V posledních týdnech to zažil vícekrát než kdy v kariéře. „Úmrtní list už napíšu do dvaceti minut,“ podotýká.

Při své práci ale lékaři nebo sestry dlouho oplakávat zemřelé nemohou. Při jejich pracovním nasazení na to podle jejich slov není čas. Zdravotníci totiž pracují i nad rámec svých běžných směn. Práce je to tedy náročná i po fyzické stránce. Do práce se Pácaltovi nevstává lehce.

„Jsem utahaný. Navíc k tomu pořád zvedám telefony a slyším, že člověk narozený například v roce 1943 je covid pozitivní, a přemýšlím, kam ho umístím,“ mne si unaveně oči lékař.

Přiznává, že se i jemu, zdravému statnému muži, který se snaží udržovat v kondici a sportovat, fyzický stav zhoršil. „Mám vyšší tlak, také potřebuju více spánku a cítím, že jsem přepracovaný. Lidé okolo mě mi také říkají, že je na mně i vidět, že jsem vyčerpaný,“ říká lékař.

Na oddělení je navštívila i psycholožka, aby zhodnotila stav personálu. „Bavil jsem se s ní, říkala, že bychom z toho potřebovali odejít minimálně na 14 dní a odpočinout si. To ale nemáme šanci. To nejde,“ kroutí hlavou lékař. Dovolenou delší jak jeden víkend tak Pácalt stejně jako ostatní jeho kolegové neměl už od začátku pandemie.

Při současném pracovním vytížení je pro něj těžké nezapomínat na to, že existuje i něco jiného než covid-19. „Není lehké vrátit se do běžného života, když zažíváte to, co my,“ říká lékař. Svoji situaci přirovnává s nadsázkou k vojákům ve válce. „Ti se také nemohou lehce vrátit do běžné reality, kde nesviští kulky vzduchem,“ vysvětluje Pácalt.

Vidí na sobě, že se na něm ta smrt, která ho neustále obklopuje, vnitřně podepsala. „Méně se raduju z obyčejných věcí,“ potvrzuje lékař.

Tato situace navíc dopadá i na jeho rodinný život. „Vím, že by rodina byla ráda, kdybych byl víc doma. Mám tři děti, a i kdybych měl dovolenou, tak teď si s nimi stejně nemůžu jet odpočinout ani na chatu,“ naráží lékař na vládní opatření, které omezuje cestování mezi okresy. Odreagovat se tak Pácalt musí jiným způsobem. „Vezmu sluchátka a jedu se projet na kole. To se ze všeho vydýchám a vypnu. Kdybych toto nemohl dělat, to by mě zabilo,“ říká lékař.

Dává k dobru ale i zážitek, který mu zvedl náladu. „Po dlouhé době jsem se cítil dobře, když nám tady před nemocnicí hrál symfonický orchestr. Bylo to moc hezké,“ usmívá se Pácalt. Lidé také zdravotníkům nosí jídlo, kávu nebo pletou ponožky. Děti i dospělí také posílají děkovné a podporující vzkazy. „Je jich tu plno,“ ukazuje lékař na zeď s různobarevnými dopisy a fotkami. Některé jsou i od příbuzných, kteří jsou vděční za to, že se mohli rozloučit. „To mě také dojímá. Je to hezké,“ říká lékař.

Podle lékaře to vypadá, že se v současné době situace v náchodské nemocnici po několika náročných týdnech zlepšuje a on si snad bude moc oddychnout. „V dubnu bych měl mít konečně dovolenou,“ říká s nadějí v hlase. I přes zlepšující se situaci ale podle něj není stále vyhráno. „Věřím, že očkování je to východisko,“ říká lékař věcně. Než se však naočkuje více lidí a vir se tím podle něj podaří dostat pod kontrolu, snaží se lékař zůstat optimistický.

„Nad vodou mě drží myšlenka, že všechno, co má svůj začátek, také jednou skončí. I ta pandemie. Akorát není jisté, kdy to bude,“ uzavírá vyprávění Pácalt.