Článek
Richarde, myjete doma okna?
Myju. Já jsem se tím živil asi dvanáct let, takže tu technologii mám poměrně zmáknutou.
Mě právě celkem dost udivilo, že vy jste ta okna myl ještě někdy v roce 1993, když už kapele YoYo Band bylo skoro dvacet let. Je to tak?
Ano, než jsme začali hodně hrát, tak ještě jo. A dokonce i později, protože jsem chodil například k takovým starým paním, které přežily koncentrační tábor a všechny bydlely v jednom baráku. A ony mě tehdy prosily, zda bych k nim dál nechodil. K jedné z nich jsem chodil do roku 2004.
Kdy jste si s bratrem Vladimírem uvědomili, že se uživíte muzikou?
Když jsme začali mít hodně koncertů. My jsme se tím docela uživili, sice jsem myl okna, ale hráli jsme poměrně dost po klubech. Na začátku 90. let šla celá pop music do kopru, to bylo takové zvláštní období. Pak se to najednou rozjelo v letech 1992 a 93.
S bratrem jste se hodně doplňovali, je mezi vámi rozdíl necelých dvou let. Ale Vladimír bohužel tragicky zemřel poté, co spadl na kole bez helmy… Co se stalo?
Bacil se do hlavy. Myslím si, že měl tzv. synkopu (náhlá, krátkodobá ztráta vědomí, pozn. red.). Už kdysi mi říkal, že jel do kopce a spadl z kola a ani neví jak. Tak jsem si to později spojil, že mohlo jít znovu o tohle. Dokonce mi tehdy telefonoval a říkal, že mu chrastí klíční kost a teče krev z ucha, ale mluvil normálně. A večer jsem se dozvěděl, že ho uvedli do umělého spánku. A pak zemřel.
Věděl jste, že bude kapela pokračovat dál?
Já jsem nepřemýšlel o tom, že by neměla pokračovat.
Co se v kapele změnilo?
Už jsme spolu nenapsali ani jednu písničku. Začal jsem zpívat víc sólových partů než předtím – musel jsem převzít i ty Vladimírovy.
Trojky z chování? Za rvačku i nešťastnou náhodu
Jako kluk jste byl celkem průšvihář, měl jste občas i trojky z chování. Co jste prováděl?
Ta první trojka byla nešťastná náhoda, když jsem v šesté třídě hodil po jedné holce kámen a trefil jsem ji. Ale nechtěl jsem ji trefit! Jak to tak bývá: kdybych ji chtěl trefit, nepovedlo by se mi to. Naštěstí to skončilo modřinou, ale byla to trojka z chování. A pak už to pokračovalo: porval jsem se na školním dvoře, nacpal jsem staršímu spolužákovi hlavu do listí, trošku jsem mu nasadil škrcení a ono mu v noci bylo zle. Jindy jsem si zase přinesl luk a šíp do školy a stříleli jsme ve třídě. Najednou se otevřely dveře a vešel školník a lízlo mu to ucho. V posledním čtvrtletí šesté třídy jsem ale neprovedl nic. Tedy nic, při čem by mě chytli. Tehdy se vysvědčení dostávalo čtvrtletně a jen to jedno bylo bez trojky z chování.
"Myslím, že jsem dobrý tatínek," říká zpěvák Richard Tesařík.
Richard Tesařík při natáčení pořadu Moje místa ve Stavovském divadle, kde čtrnáct let pracoval jako kulisák.
Richard Tesařík prý po náhlé smrti bratra nepřemýšlel, že by kapela YoYo Band neměla pokračovat.
Tesařík v šesté třídě dostat rovnou několik trojek z chování. Proč? To prozradil v rozhovoru.
A jak to řešili rodiče?
Za tu trojku kvůli té holce jsem dostal od táty přes držku. Ale to, že jsem se porval, tomu táta rozuměl. Ten kluk si začal. Já bych se nepral s klukem z osmé třídy v šesté třídě a já se bál, že mi dá přes držku, tak jsem ho trošku přiškrtil.
Co jste zdědil po tatínkovi?
Hlavně podobu. Táta ale přišel o jedno oko na Dukle.
Takže ve válce přišel o oko a přišel k mamince?
Oba byli v zahraničí v armádě, tam se seznámili. Čili nebýt Hitlera, tak by se nikdy neseznámili. To je takový ten paradox. Zrůda vlastně zapříčinila moji existenci.
Maminka se narodila v Kyjevě, ale byla Češka, protože děda byl Čech. A pak když začala válka, tak je hned sebrali jako cizince, odvezli je s celou rodinou do nějakého tábora. Tam vstoupili do Svobodovy armády, kde se ocitl také otec, protože ten zase utekl do Polska, odkud se dostal do zajetí do Ruska.
Na to, že byl táta hrdina Sovětského svazu, tak si po válce odseděl rok ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni a pak ho šoupnuli do Milovic, kde sídlili Rusáci, kteří z něj udělali velitele západního okruhu. Povýšili ho na generála a odeslali ho na Generalnyj institut do Moskvy, kde udělal několik průšvihů, tak ho zase vyhnali a pak ho definitivně vyhodili z armády.
Z té Ruzyně mu prý pomohl Chruščov. Je to pravda?
Ano, je to tak. Napřed zemřeli Stalin a Gottwald, přijel Chruščov a hledal jediného žijícího hrdinu Sovětského svazu. Našel ho v base.
YoYo Band je směsice chutí
Jak jste vůbec s bráchou přišli na to, že budete hrát reggae?
Není to úplně reggae. My jsme začali dělat soul. Pak jsem hrál něco, co nám připadalo jako americká rumba. Bylo to takové první reggae. Pak přišel Bob Marley, a to se nám líbilo, takže jsme hráli takový sólový reggae. Ale to, co hrajeme s YoYo Bandem, je směska jazzu, soulu, funku, reggae – prostě všechno dohromady. Klasické reggae, to je jen pár písniček. Jedem do Afriky, to je reggae, ale Rybitví, to není reggae. Ty písničky máme, ale je to jiné, než to hrají Jamajčani.
Ale je to jiné, než co hráli všichni Češi…
To je pravda. Je to taková kuchyň. Vaříme, sem tam si něco půjčíme a uděláme z toho úplně nové jídlo, které chutná trošku jako jamajské, trošku kubánské, trošku americké a trochu jako české, samozřejmě. Zpívali jsme česky, i když anglicky se zpívá příjemněji. Je to pohodlnější. Sdělení v textech je tady ale důležité. Je dobré, když ti lidé rozumí a je to vtipné.
Tatínek chtěl, abyste byl doktor. A vy jste mu prý řekl, že raději budete jezdit na buldozeru, je to tak?
To jsem si myslel, ale vyhrkl ze mě pásák. Já jsem na vojně jezdil tankem, a tak když jsem opravdu po vojně přemýšlel, co budu dělat, říkal jsem si: Mohl bych třeba jezdit s buldozerem. Udělám si doplňující zkoušky, to je podobné vozidlo. A otec zase začal otravovat s tou medicínou. A navrhoval, jestli nechci jít na vojenskou medicínu do Hradce. Já povídám: Na vojnu? Tam jsou samí idioti. To radši budu jezdit – chtěl jsem říct buldozerem – ale řekl jsem pásákem. A otci vylezlo to jedno oko z důlku a křičel: Můj syn s pásákem? To já, když někam přijedu, tak se všichni poserou! Tak se urazil a nějakou dobu se mnou nemluvil.
Jak vám vůbec jméno Tesařík na vojně pomohlo, nebo naopak uškodilo?
Do jisté míry pomohlo, on už v armádě nebyl. Ale to jméno rezonovalo. Na některé šarže působilo tak, že jsem měl občas strach, že od mužstva dostanu deku.
Říkáte si někdy, co by říkal tatínek nebo maminka dnes? A nebo váš bratr?
Nevím, co by říkal, to je těžký. O bráchovi se mi ale občas zdá. To je takový legrační. Jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako kdyby nezemřel. Zpíváme spolu. Maminka by byla určitě ráda, hrozně. Otec nakonec taky. On měl pro to pochopení, akorát si nemyslel, že být muzikant je seriózní zaměstnání.
Jaký vy jste tatínek a dědeček?
Já myslím, že jsem dobrý tatínek. Mám dva syny, jeden byl velmi úspěšný sportovec, dostal se až na olympiádu, druhý byl talentovaný, ale bohužel nechodil moc na tréninky, přesto na mistrovství republiky dorostenců i juniorů běhal finále na překážkách a podobně. Ale nechtělo se mu trénovat a radši se věnoval počítačům. Teď má svoji rodinu, má jednu dceru. A starší syn je úspěšný podnikatel se třemi dětmi. Myslím, že jsem je vychoval dobře.
Celý rozhovor s Richardem Tesaříkem vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.
