Článek
A když ta se vyšplhá někam ke třinácti milionům, rozhodně se dá mluvit o úspěchu. Tak jako v případě Jakuba Děkana.
Liberecký patriot začínal jako doprovod představitelů hiphopové scény, což byla určitě dobrá škola pro pozdější čas vlastní hudební produkce. Jakub se osamostatnil a dnes křižuje republiku se svým bandem. A to doslova. Odehrát tři koncerty během jednoho dne na různých místech republiky není žádný problém. Je to hodně náročný program, ale pokud je pro vás živé hraní před diváky tím hlavním cílem, dá se to zvládnout.
Není úplně obvyklé, aby muzikant sám nehrál na žádný nástroj ani neznal noty. Ale i tak se dá prorazit a uspět ve světlech ramp. To nejdůležitější podle Jakuba je, aby posluchač interpretovi jeho písničky věřil. Aby poznal, že skutečnosti, o nichž se zpívá, byly „odžité“, aby nešlo vyloženě o vyfabulovaný text.
Se svou muzikou se dostal Jakub na mnoho míst. Třeba i nezvyklých. Takže hrál i ve věznici pro odsouzené. Sám říká, že to byla velice zajímavá zkušenost. Dalo se při ní poznat ledacos z vězeňské hierarchie, zároveň prý byli vězni velmi vděční za vytržení ze všedního stereotypu. Po této zkušenosti se Děkan vůbec nebrání podobný koncert někdy v budoucnu zopakovat.
Zároveň doufá, že už nezažije podobnou situaci, jako byla letošní dlouhá pauza způsobená koronavirem. Pro umělce obecně to byla doba k uzoufání, naštěstí měl alespoň rozpracovanou desku, na jejímž dokončení mohl pracovat. Ale velmi chybělo koncertování. Nejen o tom vypráví Jakub Děkan v nejnovějším díle Ušáku.
