Článek
Chtěla jsi být zpěvačka už jako malá holka?
To ne. Samozřejmě jsem skákala před zrcadlem a zpívala písničky, ale také si pamatuji, jak mi to nešlo. Do svých dvaadvaceti jsem vlastně nevěděla, co budu dělat. Šla jsem původně na chemickou průmyslovku, ale když jsem ve druháku propadala ze dvou chemií, došlo mi, že to asi není ta správná cesta. Odmaturovala jsem na gymplu a líbila se mi architektura, ale pro ni nemám správné vlohy. Nejsem matematicky zdatná, takže to skončilo u studia angličtiny. Bylo mi jednadvacet a stále jsem tápala, co budu dělat.
Zpěv v tvém životě vůbec nefiguroval?
Ale ano, zpívala jsem od čtrnácti let v různých kapelách. Nicméně představa, že se zpěvem budu živit, mi byla pořád hodně vzdálená. Až pak jsem jednou na koncertě potkala kapelu Laura a její tygři a oni hledali zrovna zpěvačku, protože Jana Amrichová otěhotněla.
A pozvali tě na konkurz…
Přesně tak. Pozvali mě na konkurz a já ho ve svých dvaadvaceti letech vyhrála. A mně se hrozně ulevilo, protože jsem najednou věděla, že jdu zpívat s Laurou.
To znamená, že jsi se vědomě vydala na dráhu zpěvačky?
To nevím… Ale Laura a její tygři byla v té době profesionální kapela, která se muzikou živila, a já se jí mohla živit též. Navíc kapela měla vysoké standardy, co se týče práce jako takové. Takže jsem se tam hodně naučila.
Co to znamená?
Kapelník Karel Šůcha míval pečlivě připravené koncerty - opravdu od prvního momentu až po závěrečný potlesk. Takže jsme nacvičovali úplně všechno, takzvané šlágvorty, pohyby… Je to tedy úplně něco jiného, než dělám dneska, protože dnes totálně improvizuji, ale průprava to byla vážně skvělá!
O tvém odchodu od Karla Šůchy a kapely se různě spekulovalo a šuškalo, že to nebyl úplně příznivý rozchod. Nicméně je to dlouho, dneska jsou vaše vztahy srovnané?
Ano! Myslím, že jsme se přes to všechno vždycky měli rádi. Sice nějaké okolnosti přispěly k tomu, že jsme se rozešli - respektive já dostala dvakrát padáka z kapely, ale to byl vlastně od Karla projev přízně. Chápu, že mu vadilo, že se věnuji sólové desce, ale já jsem to tak nemyslela. Chtěla jsem dělat obojí. Myslela jsem si, že se to dá skloubit. Že budu kombinovat koncerty s kapelou a svoje sólové koncerty. Že bude každý trošku jiný a že to půjde. Nešlo to. Takže jsem šla rovnýma nohama na sólovou dráhu, aniž bych na to byla připravená.
To nemusely být úplně jednoduché začátky. Zažila jsi momenty, kdy sis říkala: „To nedám! Musím se zkusit věnovat něčemu jinému?“
Xkrát. Někdy nedobrovolně a jindy se mi z toho strašně chtělo pryč. Říkala jsem si, proč budu přetlačovat něco, co nedává smysl jenom proto, že já to chci. Ale ta mrška hudba si mě vždycky nějak udržela, nějak přitáhla zpět. Při první sólovce jsem to fakt vzdala a šla dělat za bar. A pak jsem zaplaťpánbůh potkala Michala Dvořáka, muzikanta a klávesáka Lucie, který se mnou producentsky tu desku dodělal.
Jsem na správné cestě? V muzice to nevíte nikdy
Pamatuješ si na nějaký klíčový moment, kdy sis byla jistá, že jsi na správné cestě, že už nepůjde o žádné přetahování, že prostě jsi na životní dráze zpěvačky?
Já myslím, že v muzice to tak jasné není nikdy. Je to taková sinusoida, je to nahoru a dolů. A ne každý na to má náturu. Vydržela jsem to asi proto, že jsem se vždycky dostala znovu nahoru, vždycky přišlo něco, co mě povzbudilo, co mi dalo smysl, abych si řekla: „Ok, tak to už docela funguje, tak se zas kousek svezu.“ A dneska už se nehroutím z neúspěchů. Řeknu si: „Dobrý, tak tohle nejde, tohle nevyšlo, ale tohle jde. Super, jedeme dál.“
A kdybys měla srovnat sinusoidu v profesní dráze a osobním životě?
Tam je to dost podobné (smích). Jednou nahoře, jednou dole.
Já vím, že nejsi úplně otevřená v soukromých záležitostech, ale můžeme říct, že máš za sebou jedno manželství…
Ano, jedno úspěšně rozvedené manželství, ze kterého mám jednu úžasnou dceru. S Michalem (hudebník Michal Pelant, pozn. red.) máme velmi hezký vztah, teď už dospělý, řekla bych. Dokážeme se domluvit. Nebylo to tak vždy, ale došli jsme oba do fáze, kdy jsme si řekli, proč bychom si do života přinášeli balvan, když to máme vyřešené. Jsme rozvedení, tak se pojďme neštvat. Byla to taková škola dospělosti, ale momentálně už je to dobré. A za to jsem nesmírně ráda.
Oba máte dneska nové vztahy. A co vím, tak tvůj současný vztah také neměl úplně jednoduchý začátek.
To víš správně. My jsme spolu začali chodit, pak jsme se rozešli, teda Petr (ředitel reklamní agentury Petr Havlíček, pozn. red.) se se mnou rozešel, a pak jsme spolu nějakou dobu nebyli a pak jsme se k sobě vrátili. Zpětně bych to shrnula jednou větou: Já jsem si uvědomila, že s ním nemusím být, a on si uvědomil, že se mnou chce být, čímž se, podle mě, poměr sil v našem vztahu vyrovnal a celá ta rošáda vztahu strašně prospěla.
Jsi typ ženy, která je zrozena pro partnerství, anebo dokážeš, a už sis to vyzkoušela, být bez problému singl?
Já dokážu být sama, dokážu se o sebe postarat, ale rozhodně radši žiji v páru. Prostě ve dvou se to lépe táhne. Ale i ve vztahu, což, myslím, zažívám teď, potřebuji nějaký díl svobody. A domnívám se, že i Petr. Trošku si jedeme každý to své, ale vzájemně se tolerujeme. A myslím si, že jsem teď spokojená.
To můžeš být i po pracovní stránce, tuším. Na své minulé desce s názvem Čtyřicítka jsi zažila spolupráci s Michalem Horáčkem, to byla tvoje volba?
Já bych spíš řekla, že Michal Horáček si vybral mě. Čtyřicítka byla završením několikaleté spolupráce. Potkali jsme se v roce 2008 na desce Ohrožený druh, pak Michal začal pracovat na hudebním projektu Český kalendář, a tam jsem se podílela už i autorsky. To odstartovalo naše koncerty s dalšími lidmi - Ondrou Rumlem, Frantou Segradem a celou tou partou, kde jsou skvělí muzikanti, jako je Pepa Malásek, Pepa Štěpánek nebo Miloš Dvořáček, a takhle jsme jezdili zhruba až do kandidatury Michala Horáčka.
Do prezidentské kandidatury?
Ano. Možná už jsme dělali kampaň a ještě jsme o tom ani nevěděli (smích). Během těch let ale naše práce nabírala na obrátkách a směřovala ke Čtyřicítce. Michal Horáček fakt napsal celou desku během měsíce a půl, to bylo úžasné. Co týden mi chodily jeden až tři texty… on se pak odmlčel, myslím i autorsky, já vytvořila svou další autorskou desku Dopisy, která je teď aktuální, a uvidíme, co bude dál.
Myslím, že si můžeš dneska dovolit maličko bilancovat. Když se podíváš na svou dráhu, životní i pěveckou… Jaká je?
Já byla už odmalička dobrá na vytrvalostní běhy. Vždycky jsem sice chtěla běhat sprinty, ale nešel mi start, tam jsem byla pomalá, takže jsem musela běhat dlouhé tratě a myslím si, že to je takové moje životní poslání. To mi jde. Jsem běžec na dlouhou trať a skládám si kamínek za kamínkem. A zpětně jsem za to hrozně vděčná, protože si věcí teď víc vážím, já si je užiji. Jsem jako dítě, poněvadž když si tohle někdo zažije ve dvaceti, tak pak už je to jenom stejné anebo to má sestupnou tendenci. A u mě to má zatím vzestupnou tendenci. Což si myslím, že je pořád lepší varianta. Takže já jsem úplně spokojená.
