Článek
Adventní Barcelona je plná vánočních světel, obchody jsou přecpané a na televizních obrazovkách od letiště až do centra běží smyčka Messiho a jeho v pořadí už šestého Zlatého míče. Taková ale není katalánská metropole pro všechny.
Severně od centra asi pět zastávek metrem od Vítězného oblouku je nádraží Sant Andreu Arenal. Před ním se každý večer v osm hodin už od poloviny října schází místní, kteří protestují proti vysokým trestům katalánských politiků za to, že v roce 2017 vyhlásili nelegální referendum o nezávislosti.
Blokáda hlavní silnice začíná.
V úterý se prokatalánští demonstranti scházejí po jednapadesáté. „Byl jsem tu tak v 90 % případů,” chlubí se jednatřicátník Albert, ještě než přijdou další. Mají žluté šály, někteří v klopě žlutou stuhu, symbol pro svobodné Katalánsko, ale právě i solidaritu s uvězněnými politiky. Není ale vidět příliš transparentů ani katalánských vlajek. Lidé přicházejí přímo z práce, a tak tu stojí každý večer.
Je nám třináct a jsme Katalánky
Na věku nezáleží. U stánku s pečenými kaštany, kde se srocují, postávají starší páry i víceméně děti. „Jsme tu, protože něco dělat musíme,” vysvětlují mi dvě třináctileté slečny. „Rodiče jsou doma, ale ví, kde jsem. Docela mě chápou,” říká jedna z nich, druhá se ošívá: „Naši nejsou úplně rádi, že tu jsem,” přiznává.
„Minule jsme se dostaly do rvačky s policisty, dost jsem se bála,” pokračuje jedna z dívek. „Ale jsme tu zase. Jsme Katalánky a je to pro nás důležité,” dodávají.
Na všechno dohlížejí desítky místních policistů.
Katalánsko na přechodu
Místní se scházejí před nádražím na malém trojúhelníkovém náměstí hned vedle několikaproudové a zahuštěné silnice. A je to právě hlavní ulice, bulvár de l‘Onze de Setembre, která každý večer hraje v demonstraci hlavní roli.
Protest spočívá v tom, že dav přechází na přechodu tam a zpět, když svítí zelená. Tedy pokud je jich menší množství jako zrovna v úterý. Dohromady je tu přibližně tři sta lidí. Počet policistů, kteří jsou tu připraveni už hodinu dopředu, je rozhodně ve srovnání s demonstranty znatelný. Pokud se lidí sejde víc, zablokují celou hlavní ulici, aby auta nemohla projet. A to se stane nakonec i tento večer.
Lidé pochodují, volají „svobodu politickým vězňům”, pískají a zpívají, nakonec se rozhodnout setrvat na místě, i když už naskočila červená. Auta troubí. Policisté se začínají seřazovat do rojnice. Novináři stojí na ostrůvku uprostřed silnice a najednou se dostávají do centra dění. Policie začíná vytlačovat demonstranty zpět na chodník, ti proti nim zdvihají ruce. Napětí protne první hrubý strkanec ze strany policisty. Ze silnice nakonec demonstranti rozhodně nejdou po dobrém.
To všechno netočí jen novináři. Demonstranti mají připravené svoje telefony a natáčejí jakýkoliv potenciální incident s policií. Záběry si potom sdílejí přes společnou konverzaci na komunikační síti Telegram. Zde nabízejí i právní pomoc těm, kteří se dostanou do vazby.
Dobrovolní zdravotníci jsou na každém setkání.
Dobrovolníků je kolem spousta. Nápadní jsou hlavně zdravotníci, kteří ve svých žlutých helmách, černých bundách a bezpečnostních vestách vypadají jako včelky. „Zajišťujeme, aby se nic nestalo,” vysvětluje jeden z nich: „Občas tu nastanou problémy a my chceme, aby všichni byli v pořádku. Bereme to jako naši povinnost zdravotníků. Jsme tu ale dobrovolně. Jako zdravotníci se nijak politicky neangažujeme. Ale pomáháme alespoň takto.”
Držet v kruhu a nepustit
Policisté na plácku u stánku s kaštany vytvořili kolo, do kterého uzavřeli všechny, kteří se účastnili blokády silnice. Velmi nekompromisně odmítají pouštět kohokoliv ven. „Jsem tu dnes poprvé,” vypráví uprostřed stísněného prostoru třicátník s brýlemi: „Kvůli práci jsem nestíhal chodit, když jsem ale viděl videa, jak policie sahá k násilí, musel jsem přijít.” Popisuje, jak jsou na mnoha demonstracích policisté neidentifikovatelní, mají zakryté popisky na hrudi. „To je naprosto nepřijatelné,” dodává. Autorka tohoto textu mohla opustit uzavřený kruh až tehdy, když se tři policisté poradili, že novináře by pustit mohli.
Demonstranti uprostřed kruhu se nemohou ani pohnout, stále se ale ozývá megafon s hesly a čas od času nějaká společná píseň. Jednou dokonce variace na vánoční Rolničky, pouze ve variaci na slovo „libertá” (svoboda).
Dav znovu rozproudila až akce těch, kteří přišli později nebo se vyhnuli policejní rojnici. Ti totiž začali s blokádou protější ulice. Na ně ale policii nezbyly kapacity. Po patnácti minutách přijely posily.
Během dalších dvaceti minut se odehrály další incidenty s policií. Některé účastníky za velkého bučení a křiku demonstrujících odvedli do antonů. Mladého kluka odvedli přímo „ze sedla” kola, které zůstalo jen tak osamoceně ležet na chodníku.
„Je to jako za Franka!”
Krize v Katalánsku začala před dvěma lety po zmíněném nelegálním referendu za nezávislost regionu. V čele katalánské vlády stál Carles Puigdemont, ten je jako několik dalších členů vlády nyní v exilu.
Na chodníku zůstalo kolo, jeho majitel už sedí v antonu.
Boj za nezávislost Katalánska má však samozřejmě hlubší kořeny, které sahají do 17. století. „Moderní” snahy jsou otázkou 20. století. Režim generála Franciska Franka se snažil potlačit jak katalánský jazyk a kulturu, tak obecně národ. Novou pozici si Katalánci vydobyli až v roce 1975 spolu s Frankovou smrtí. Dodnes je Frankův „odkaz” silný a z davu se i v roce 2019 ozývají protifrankovská hesla.
Novinářka z místní televize zhodnotila úterní demonstraci jako „méně početnou”. Sama byla překvapená, neboť střety s policií se opět začínají vyostřovat a videa na sociálních sítích lidi mobilizují. „My se tu z redakce točíme skoro každý den,” říká mladá tmavovláska.
Není ani deset hodin večer, kdy má oficiálně setkání končit, a demonstrující se už pomalu rozcházejí. Policisté je nechají, stojí ale v řadě tak, aby lidé neměli kam jinam odejít než směrem od inkriminované silnice. Úterní večer je u konce. A ve středu večer? Po dvaapadesáté.
