Článek
Krachů firem, jimž investoři svěřili peníze v podobě nákupu jejich dluhopisů, přibývá. Jen letos jich už je přes deset, říká Boris Tomčiak z poradenské společnosti Finlord.
EMTC a Zoot se od ostatních případů liší v podstatné okolnosti: množství peněz, které v nich investoři utopili nebo ještě utopí. Jsou to velké emise s velkým množstvím investorů. „Když přijímaly vklady, měly obě společnosti negativní cash-flow, velkou ztrátu a o nic pozitivnější výhled do budoucna,“ popisuje Tomčiak.
Další věc, která oba pády spojuje, je fakt, že se tyto firmy zaměřily na projekt, který je hodně nákladný. U Zoot to jsou tzv. Výdejny radosti a pro EMTC aplikace na vzdělávání dětí. „Náklady jsou v těchto odvětvích velmi vysoké: nejen na programátory, marketing,“ říká Tomčiak.
Na českém trhu s dluhopisy se protočí desítky miliard korun. Drtivá většina emitentů slibuje zhodnocení mezi pěti a deseti procenty. „Nejjistější je nakupovat dluhopisy investičních společností, tady je nejmenší riziko krachu, pokud vůbec nějaký přijde,“ říká Tomčiak.
Malé firemní emise jsou naopak rizikovější. „U těchto rizikovějších dluhopisů investoři v poslední době stále častěji přicházejí o své peníze a nadále o ně přicházet budou. Jedná se o emise v řádech desítek milionů korun," doplňuje.
Pokud už se investor rozhodne do firemních dluhopisů investovat, je dobré vědět, že neexistuje úřad nebo instituce, která by měla chránit před případnou ztrátou. Česká národní banka „pouze“ schvaluje a dozoruje dluhopisový prospekt u větších emisí (nad milion eur), ale neposuzuje vůbec byznysový model emitentů.
„Když je firma dlouhodobě ve ztrátě, je velká pravděpodobnost, že nebude schopna vyplácet své dluhopisy. Je to jednoduché pravidlo, které ale stále funguje,“ radí Boris Tomčiak.
Varovným signálem podle něj může být i to, když emitent nabízí dvouciferné zhodnocení. Je to signál, že společnost nedokáže získat kapitál klasicky: například od bank nebo nebankovních institucí. Nemusí to být však pravidlo, které stoprocentně platí.
