Známe zase o špetku víc z Banksyho tajemného života a také jeho fotografii

Holčička pouštějící červený balonek, kultovní scéna z filmu Pulp Fiction vylepšená o banány místo pistolí nebo šílený park Dismaland. Díla, performance a graffiti původem bristolského umělce, který si nechává říkat Banksy, jsou nedílnou součástí umění nového milénia. Pokaždé, když se na nějaké zdi objeví jeho kritika současné společnosti nebo politiky, stane se okamžitě celosvětově virální.

Banksy je téma, které se dostane do mainstreamových médií, přestože se současným uměním spíše nezabývají. Naposledy vzbudil poprask sebedestrukčním počinem. V říjnu 2018 se v aukční síni Sotheby‘s dražil obraz slavné holčičky s balonkem. Ve chvíli, kdy se odklepla neuvěřitelná částka 1,4 milionu amerických dolarů, spustila se ve spodní části rámu skartovačka a velkou část díla rozkrájela na úzké proužky. Dílo samozřejmě na ceně ještě stouplo.

Steve Lazarides je pravou rukou tajemného umělce Banksyho. Je to agent, který má takovou důvěru, že jako jeden z mála na světě komunikuje se street artistou tváří v tvář. Potkali se ve víru devadesátých let v Bristolu. Je taky jediným, jak tvrdí, který má fotografie umělce přímo z akce. Opravdu, jedna z úvodních fotek dlouhého textu Sky News ukazuje mužskou hlavu, jejíž obličej je zakryt otevřenou knihou. Ale také přesvědčuje všechny fanoušky i zvědavce, že tajemství nikdy neprořekne.

Nyní se Lazarides dost odvážně rozpovídal britské novinářce Gemmě Peplowové ze Sky News. Třeba o tom, jak Banksy tvoří zásadně za denního světla. „Je úžasné, co dokážete udělat s pracovní reflexní bundou a kužely, kterými ohraničí pracovní místo,” říká Lazarides: „V noci jsem ho nikdy tvořit neviděl.”

Historka s pracovním oblečením je poměrně zajímavá. Ukazuje se totiž ze dvou úhlů. Jednak z toho humorného, protože si díky tomu žádný kolemjdoucí nevšiml, že se jedná o slavného Banksyho, ale také z úhlu společensky poněkud rozpačitého: „Viděl jsem policejní hlídky, které nás míjely, a ani se neohlédly, co tam děláme,” popisuje Lazarides.

Vzpomíná na Banksyho začátky na přelomu tisíciletí: „Umělecký svět nás nenáviděl. Získávali jsme klienty, o kterých se jim mohlo jen zdát. A jen tím, že jsme byli sami sebou, to znamená v jednom kuse zkouření, opilí a bylo nám všechno jedno.”

Banksyho dílo je v rámci současného umění důležité kvůli poselství, které celému světu vysílá skrze (většinou) street art. Pouliční graffiti jsou součástí běžného života, je to umění, které na vás vykoukne zpoza rohu. Je zábavné a provokativní. Nicméně nezastupitelnou složkou ve „slávě” britského pouličního umělce je zcela jistě jeho rozhodnutí „neukázat svou pravou tvář”.

„Je to jen asi pět šest let, co za graffiti prakticky nemůžete být zatčeni,” říká Banksyho agent: „Předtím ti kluci vážně riskovali svobodu, z toho se zrodila ta anonymita,” vysvětluje.

Teorií o pravé identitě Banksyho je nespočet. Živě se hovoří o dvou jménech, Robert Banks a Robin Gunningham. Oba se nějakým způsobem životním stylem a geografickou trajektorií podobají záhadnému umělci. Možná o něco pravděpodobnější je nápad, že by to mohl být Robert Del Naja, zakládající člen triphopové kapely Massive Attack.

Mezi zábavnějšími teoriemi je třeba myšlenka, že Banksy je ve skutečnosti alter ego dalšího veleznámého umělce Damiena Hirsta. Existuje i spoustu zastánců teorie, že Banksy je žena. Tady se však neupřesňuje, jaká žena by to měla být. Podobně nespecifikované je tvrzení, že Banksy je ve skutečnosti skupinou sdružených umělců, a vůbec nejbizarnější, že Banksy vlastně vůbec neexistuje.

Určitým ekvivalentem v českém prostředí by mohl být umělec vystupující pod pseudonymem Epos 257. Podobně jako Banksy vyrostl na street artu a jeho pravou identitu média ani veřejnost neznají. „Anonymita je hodně křehká, protože česká scéna je dost malá a lidé se tu navzájem znají,” říká pro Seznam Zprávy Epos 257, samozřejmě po telefonu.

V odvětví pouličního umění je však anonymita založená velkou měrou na praktických důvodech. „Kdybych si tu identitu nechránil, byl bych už několikrát souzený nebo popotahovaný,” přiznává umělec, který například před deseti lety v centru Prahy rozmístil třicet balíků sena. Chtěl tak konfrontovat venkovský a městský život. Právě za to sklidil od jedné části občanů kritiku, která ho označovala dokonce až za teroristu.

Český umělec ale přiznává, že by byl občas střet se systémem pod reálným jménem zajímavý. „Už jsem nad tím mockrát přemýšlel, jestli se anonymity vzdát. Jsem ale více a více přesvědčený, že je to pro mě výhoda, zachovat si svoji tvář,” uvažuje.

Od graffiti ho to současně táhne více ke konceptuálnímu umění. Aktuálně třeba organizuje výstavu s názvem Dýmová hora. Klade si v ní otázku, jak dnes v Praze žijí lidé bez domova. Kombinuje fotografie, faktografické údaje a různé artefakty spojené se životem bez střechy nad hlavou.

S Banksym má Epos 257 rozporuplný vztah. „Fanoušek nejsem. Banksy ale rozhodně je ikona streetartové scény,” připouští. Podle něj se nabízí otázka, do jaké míry se Banksyho kritika stala bezzubou. „Na to ale naráží každý autor, který se etabluje do komerční mašinerie uměleckého světa,” vysvětluje Epos. Podle něj však už na scéně existují progresivnější přístupy. „Jeho tvorba už balancuje na hraně vtípků, díky tomu je ale pro většinovou společnost srozumitelnější” dodává.

Banksy si ale v každém případě vytvořil ve světě umění nesmrtelnou pozici. Na to, že je jeho osoba tolik zastřená, má na účtu významná ocenění. V roce 2010 ho časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Objevil se po boku Baracka Obamy, Steva Jobse nebo Lady Gaga.

Podle britského deníku The Independent se v roce 2014 dostal mezi výsledky ankety o nejikoničtější osoby, které si lidé spojují s Británií. V tomto výčtu se ocitl ve společnosti The Beatles, Williama Shakespeara nebo královny Alžběty II.

Většina skalních fanoušků se ale shoduje na tom, že pravou identitu Banksyho ani znát nechce. Zkazilo by to jeho auru a možná by nakonec byli jeho obdivovatelé jen zklamaní.