Znalec: Najít fantastickou láhev vína mezi tunami nudy chce trochu snahy

Blog Jana Čeřovského jsou ale především zápisky o víně – pečlivé, podrobné a plné zajímavých postřehů. V Česku není moc nezávislých znalců, kteří mají takový přehled jako on. Právě proto jeho stránky sleduje mnoho zapálených vínomilců, a proto ho Seznam Zprávy požádaly, aby zhodnotil úspěchy i naděje českých a hlavně moravských vinařů.

Jak jsou na tom moravská vína ve srovnání s tradičními vinařskými regiony Evropy?

Nemají to lehké, ale vidět jsou! Domácí produkce vína nestačí ani na polovinu spotřeby v Česku. Nikdy nebudeme konkurovat množstvím vína, šíří nabídky a ani cenou. Je třeba se zaměřit na kvalitu a možnost nabídnout unikátní, charakterní vína, tam se, myslím, nemusíme vůbec stydět.

I v zahraničí už si naše vína našla své zákazníky. Někdy jde samozřejmě o doplněk sortimentu z „exotické“ lokality, ale několik producentů naturálních vín se už zapsalo i na lístky nejlepších světových restaurací a mají své věrné obdivovatele jak v evropských metropolích, tak i v USA či Japonsku. A to je obrovský úspěch.

Pár let zpátky by na zahraniční degustační akci většina lidí pomalu ani netušila, že se víno v Česku vůbec dělá. Dnes při zmínce, odkud jsme přijeli, reagují slovy „Znám Nestarce, je skvělý!“ A když vám finský vínomilec zaníceně vypráví, že propadl vínům Oty Ševčíka, prostě se musíte usmívat radostí.

Existuje nějaká „konkurenční“ výhoda Moravy? V čem je jiná, v čem by mohla uspět?

Těch výhod je vícero. Hlavně mladší nadšenci do vína nejsou fixováni na slavné regiony a rádi objevují nové věci. Už dříve zmíněná „exotičnost“ nám hraje do karet. Slovinsko, my, Slovensko, tam se bude upírat pozornost. Máme tu pár v celosvětovém měřítku méně obvyklých, ale skvělých odrůd, kterými můžeme zaujmout. Jsme severnější oblast, a i když to tak v posledních letech ne vždy vypadá, máme potenciál dělat skvělá lehčí červená, která jsou teď hodně v oblibě.

Jak je to s poměrem cena výkon?

Najít drahé špičkové víno není složité. U těch největších hvězd často platíte hlavně za jméno a velmi omezenou produkci, o kterou má zájem strašně moc lidí po celém světě. Ale najít mezi těmi ostatními, zatímco se topíte v hektolitrech balastu a jste zavaleni tunami naprosto nudných láhví, vína za rozumnou cenu, která vás i jako vinného nadšence s většími nároky nadchnou, to už chce trochu snahy! A právě výsledky podobného hledání, fantastické láhve za částky dostupné ideálně i pro každodenní pití normálního vínomilce, ty mne baví nejvíc.

Můžete zhodnotit vývoj moravského vinařství za poslední léta? Co se podařilo a co naopak ne?

Vývoj byl překotný, jak ve sklepích, tak ve vinicích a hlavně v hlavách vinařů. Úspěchem je, že v aktuální nabídce jsou především čistá, technicky výborně zvládnutá vína. Někdy může zamrzet, že i od spousty menších vinařů jsou možná až příliš „technicistní“ a natlačená do šablony, bez prostoru aby opravdu vyniklo cokoliv unikátního z kombinace odrůdy a místa původu.

Vzniklo ale nemálo různých vinařských sdružení, apelačních spolků a dalších uskupení tlačících na kvalitu a vzájemnou kontrolu. A vinaři si svých kvalitních vín váží, odráží se to i v cenách a potažmo ochotě zákazníků je platit.

Na stranu druhou jsme se stále ještě nevypořádali se spoustou pofidérního dovozu, který se na první pohled tváří jako vína domácí a až pečlivé zkoumání zadní viněty odhalí, že tomu tak není. Vyloženě podvodných vín, těch lahvovaných jako domácí a přitom kdoví odkud, ale určitě ubylo. Čím dál více vinic je dnes v nějaké formě ekologičtější či přímo biodynamické produkce (nejvyšší úroveň ekologického vinařství, kdy celý proces zpracování vína probíhá striktně bez jakýchkoliv chemických zásahů, pozn. red.), což je skvělé.

Proč v novém tisíciletí zaspal český vinařský region? O Mělníku se skoro nemluví, stejně tak o Žernosekách. Je tu sice mediálně činná Salabka či Třebívlice, ale to je žalostně málo.

Je pravda, že Čechy jsou tak nějak upozaděné, vinaři méně hlasití a někdy mám až pocit, jako by se vyloženě snažili vyhnout pozornosti. Určitě bych ale netvrdil, že zaspali a nemluví se o nich. Sám se o nich snažím systematicky psát, kam to jen jde.

Vzniklo vícero nových a docela úspěšných vinařství, krom výše uvedených třeba Porta Bohemica, Vinařství pod Radobýlem, Wilomenna Vinařství Pod Chlumem a další. Vinné sklepy Kutná Hora se staly prvním podnikem s oficiální biodynamickou certifikací Demeter v Česku. (Certifikát Demeter je udělován po splnění dalších kritérií nad rámec ekologického zemědělství, kdy každá země má vlastní národní standard. Užití této značky je podmíněno velmi přísnými kontrolami a smluvními podmínkami, pozn. red.) A přijde mi, že si lidé vín z Čech teď trochu více všímají.

Mnoho moravských vinařství pracuje s deseti i více odrůdami. Nebylo by lepší se soustředit na několik vybraných odrůd, podle regionu a místních vinic?

Bylo. To se ale snadno řekne… Samozřejmě preferuji specialisty, jejich výsledky obvykle mluví samy za sebe, a ve své osobní domácí špičce mám především vinaře se stylově i odrůdově omezenější nabídkou „vypiplaných“ vín. Na stranu druhou chápu, že vinař chce mít širší sortiment a možnost oslovit různé zákazníky, kteří přijedou do sklepa a očekávají, že najdou tak nějak všechno.

Smysl může dávat i snaha rozprostřít riziko, které zaměření na jednu či dvě odrůdy může znamenat, když zrovna nesedne počasí či dojde k nějakým dramatičtějším proměnám zájmu. A upřímně – když občas mluvím s některým zahraničním vinařem, který dělá třeba jen jednu odrůdu, ale lahvuje ji třeba jako 15 různých vín vzhledem ke specifickým místům původu či technikám školení, mívám pocit, že je to skoro stejně náročné jako pěstovat 15 různých odrůd.

Které odrůdy mají na Moravě budoucnost?

Těžká otázka, kterou by si měli klást především vinaři. Na jednu stranu bych byl rád, aby to v modrých odrůdách byla Frankovka a v bílé jsme se profilovali tam, kde dává špičkové výsledky, tedy Ryzlinkem vlašským. Když si ale uvědomím, která vína mně samotnému chutnají nejvíc, často jde o ty „nejprofláknutější“ světové odrůdy. Takže těžko radit.

Zaujala vás v poslední době nějaká moravská vína?

Asi nepřekvapí, vzhledem k dříve řečenému, že nemálo z nich bylo červených. S velkou chutí se teď vracím k lehké šťavnaté frankovce od vinařství Tři čtvrtě z Bořetic. Mezi mé zásadní oblíbence se zařadil Pinot Gris K.O. 2017 od Jaroslava Osičky – tak trochu jiné Rulandské šedé. A naprosto špičkové bylo oranžové Chardonnay 2013 z kvevri, což je velká gruzínská keramická nádoba podobná amfoře zakopané v zemi, od Dobré vinice.

Nadchlo mne také hned několik starších červených od Františka Mádla, především elegantní cuvée Mlask 2008. A jak mám dojem, že tahle odrůda na Moravu (zatím?) úplně nepatří, tak vyloženě skvělý byl Cabernet Sauvignon 2018 od Petra Kočaříka. Mladý Pinot Noir 2019 z Krásné hory, toho jsem nakoupil spoustu. Letní přízrak od Petra Marady je hodně netradiční svérázné bílé. Frankovka 2019 od Oty Ševčíka je teprve „ve vývinu“, ale bude to špička!

Máte nějaká oblíbená vinařství, která soustavně sledujete a která vám dělají radost?

V zahraničí jich mám docela dost, v Čechách a na Moravě je jich vlastně jen pár. Když mám možnost, zkouším produkci kohokoliv, kdo vypadá rozumně, a rád se vracím k mnoha různým vinařstvím.

Vyloženě systematicky sleduji jen několik vinařů a často vlastně jen konkrétní vína od nich. Patří mezi ně Jaroslav Osička z Velkých Bílovic, hlavně pro Chardonnay a směsi postavené na burgundských odrůdách, Pinot Noir od Petra Kočaříka z Čejkovic. Zmínit musím také ryzlink od Gurdau z Kurdějova, červená vína od Dvou dubů z Dolních Kounic a na závěr Müller-Thurgau a Svatovavřinecké od Porta Bohemica z Velkých Žernosek.