Zná jména Čechů, kteří padli v Afghánistánu. Pražská mise byla pocta

Tři roky strávil americký byznysmen Stephen B. King v roli velvyslance své země v Česku. Do středu Evropy ho vyslal americký prezident Donald Trump. A s ním teď také King končí.

Politickým vrcholem česko-amerických vztahů poslední doby byla návštěva českého premiéra Andreje Babiše (ANO) v Bílém domě. Spolupráci s ním si ambasador pochvaluje.

„Mám za to, že jsem si s premiérem vybudoval velmi dobrý, upřímný a otevřený vztah. Jsem přesvědčený o tom, že jeho srdce je prozápadní,“ říká King v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Naopak musel řešit diplomatickou nepříjemnost v podobě neuskutečněné cesty prezidenta Miloše Zemana do Bílého domu. Proč se návštěva, o které česká hlava státu v roce 2017 mluvila jako o hotové věci, neuskutečnila, King nevysvětlil. Důvodem podle něj ale nebyly bezpečnostní obavy z prezidentova okolí.

„Pokud vím, tak tam nikdy tyto obavy nebyly. Ale to jen, pokud vím já. To neznamená, že bychom takové obavy ohledně lidí v blízkosti prezidenta neměli vůbec,“ dodal americký diplomat. V rozhovoru popisuje i svůj slib Zemanovi - že ho nebude kritizovat veřejně.

Pane velvyslanče, jsme svědky specifického předávání moci ve Spojených státech, kdy prezident Trump odmítá přiznat porážku. Jak to proběhne na ambasádě v Praze? Končí vaše mise v ČR?

Zaprvé, americký lid promluvil, ústava funguje. Ve středu se sešel sbor volitelů a v mém vnímání ustanovil, že Joe Biden se 20. ledna stane 46. prezidentem Spojených států. Tak demokracie a právní státy fungují a je to tak správně. Lidé chtějí změnu, nové lidi ve vedení státu. Ta změna ale obyčejně nemá velký vliv na vztah, který máme s našimi spojenci. Zůstává silný, protože je založený na sdílených hodnotách a na tom, co máme jako lidé a přátelé společného.

Pardon, jste tedy připraven opustit Prahu ke 20. lednu?

Ano. Opustím svůj úřad před polednem 20. ledna. Ale bude pro mě smutné odjet, protože jsem se do vaší země i do lidí, které jsem zde potkal, zamiloval. Sloužit jako velvyslanec Spojených států v České republice byla největší pocta mého života.

Nového velvyslance musí jmenovat nová administrativa, to většinou ale trvá řádově měsíce.

Předpokládám, že můj nástupce bude nominovaný, nebo dokonce přiletí do Česka, ve druhé polovině roku 2021. I v mezičase tu budeme mít velmi silnou přítomnost. Jennifer Bachusová, nyní moje zástupkyně, bude zodpovědná za vedení ambasády od ledna, kdy odejdu, až do doby, kdy přijede nový velvyslanec.

V měsících, kdy bude ambasáda bez velvyslance či velvyslankyně, se bude ale rozhodovat třeba o spuštění tendru na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany. Jaderné tendry ve střední Evropě jsou geopolitickým „bojištěm“. Ostatně americký Westinghouse patří k předpokládaným uchazečům. Není to špatný a citlivý čas nemít v Praze amerického velvyslance s plným a politickým mandátem?

To je dobrá otázka. A nejde jen o Dukovany. Problémy tady budou vždycky. Jak to bude s tendrem na Dukovany, se ale také teprve uvidí. Mluví se i o možném odkladu. Naše pozice se však každopádně nezmění - na národní bezpečnosti záleží a záleží na ní opravdu hodně. Podle mě jsou situace, kdy má přednost před čímkoli.

Takže podle vás Dukovany nejsou jen problémem energetickým, ale je to záležitost národní bezpečnosti?

Naprosto. Energetická bezpečnost rovná se národní bezpečnost. Stačí jedno zmáčknutí tlačítka a je to. A je jedno, jestli jde o plyn nebo jádro. Víme, že někteří naši protivníci se už k tomu uchýlili. Rusové to udělali Ukrajincům. Zavřeli plynovod uprostřed zimy, což vedlo k úmrtím.

Pokud jde o Dukovany, jaký vzkaz byste tedy nechal na stole v Praze pro svého nástupce?

Co se týče tendru, přišlo by mi logické nabídnout zakázku uchazečům se západní inklinací a spojencům s podobným pohledem na současnou geopolitickou situaci. Zneklidňuje mě představa, že bychom já, má země nebo jakákoli jiná země posilovali naše protivníky tím, že s nimi budeme nadstandardně obchodovat. Musím se přiznat, že jsem šokovaný tím, jak často ekonomické zájmy převažují nad zájmy národní bezpečnosti.

To je jako říct, že ekonomické zájmy jsou vždy důležitější než zdraví lidí. Vezměte si současnou covidovou krizi. Vlády se rozhodly, že jsou potřeba ekonomické restrikce, které jsou bolestivé pro všechny, ale je to rozhodnutí, které musíme udělat kvůli ochraně životů lidí. To je filozofie, která platí i v jiných oblastech, například právě v energetice.

V Česku také běží debaty - na rozdíl od temelínského tendru před deseti lety, kterého se účastnil Westinghouse - o vyloučení zájemců z autoritářských zemí, konkrétně z Ruska a Číny.

Podívejte se, já nejsem diplomat, jsem byznysmen. Každou novou obchodní příležitost si musíte prověřit i z pohledu rizik. A myslím, že o našich protivnících víme dost na to, aby bylo jasné, že se jim nedá věřit. Prostě mi to nedává smysl: proč jim dávat peníze, když nás zahlcují dezinformacemi, propagandou, sestřelují letadla a napadají jiné země?

Poslední čtyři roky se probírá přijetí Miloše Zemana v Oválné pracovně. Zeman byl jedním z mála státníků ve světě, který otevřeně podpořil Donalda Trumpa v kampani před volbami v roce 2016. Vysílal pak signály, že má do Bílého domu dveře otevřené, ale nikdy do nich nevstoupil. Proč si myslíte, že tomu tak bylo?

Nevím, jestli na to dokážu odpovědět. To je čistě rozhodnutí Bílého domu. Já osobně bych si rád myslel, že konstruktivní vztahy, které jsem se snažil vytvořit nejdříve s prezidentem Zemanem a poté i s premiérem Babišem, vedly k tomu, že pan premiér coby hlava vlády před rokem a půl navštívil Oválnou pracovnu Bílého domu. Také bych chtěl připomenout, že letos v srpnu do Česka přijel ministr zahraničí Mike Pompeo, což bylo poprvé po osmi letech.

Takže jinými slovy lze říct, že byl pozván nejvyšší představitel české administrativy, a kdyby mělo Česko prezidentský systém, byl by pozván Miloš Zeman?

Ano, to je naprosto správně.

Zůstaňme ještě u neuskutečněné návštěvy prezidenta Zemana ve Spojených státech. I v americkém tisku se objevily informace, že Washington znepokojují někteří lidé v blízkosti českého prezidenta, ať už kvůli vazbám na Rusko či kvůli tomu, že nemají bezpečnostní prověrku. Ovlivňovala tato realita Pražského hradu a z toho plynoucí bezpečnostní obavy nějak vztahy mezi USA a prezidentem Zemanem?

Pokud vím, tak tam nikdy tyto obavy nebyly. Ale to jen, pokud vím já. To neznamená, že bychom takové obavy ohledně lidí v blízkosti prezidenta neměli vůbec. Ale nikdy to nehrálo roli v tom, zda se s prezidentem Zemanem setkávat a komunikovat.

Váš předchůdce, velvyslanec Andrew Schapiro, měl s prezidentem velmi vyhrocené vztahy. Za vás se to alespoň z pohledu veřejnosti zklidnilo.

Do Prahy jsem přijel s tím, že chci budovat konstruktivní vztahy. Když jsem před třemi lety prezidentu Zemanovi předával své pověřovací listiny, měli jsme spolu patnáct minut mezi čtyřma očima. Tam jsem mu řekl: „Pane prezidente, chci, abyste věděl, že nikdy nebudu veřejně kritizovat vás nebo vaši zemi. To není moje práce. Ale pokud budou nějaká sporná témata, která vám budu potřebovat přednést, tak to určitě udělám.“ A on se usmál a potřásli jsme si rukama. Chvíli na to řekl novinářům, že brány Pražského hradu jsou znovu otevřené americkému velvyslanci.

Když jste dělal v minulosti rozhovor pro Seznam Zprávy, řekl jste, že se vám líbí osobní kontakt s panem Zemanem, ale pár věcí, které prezident říká nebo dělá na veřejnosti, se vám nezamlouvají. Takže v podstatě tam jakýsi druh kritiky byl…

Samozřejmě, že tam nikdy nebude stoprocentní soulad a budeme mít nějaké ty neshody, ale řešíme to soukromě. A můžu vám říct, že jsem opravdu potěšen prezidentovým stanoviskem a podporou operace NATO v Afghánistánu. Prezident Zeman vystupuje velmi proti terorismu. Tak jako USA. Stojíme v boji proti terorismu bok po boku.

Během vašeho působení v Praze byla česká veřejnost opakovaně konfrontovaná s krvavou realitou spojeneckého působení v Afghánistánu. Veřejné mínění však zůstalo pevné.

Pravděpodobně nejtěžší momenty mého tříletého působení v Česku byly repatriační ceremoniály, kterých jsem se účastnil osobně, když byly domů přivezeny ostatky českých vojáků: rotného Marcina, desátníka Beneše a desátníka Štěpánka, kteří přišli o své životy při ochraně letecké základny v Bagrámu.

Pro mě to mělo i velmi silný osobní přesah. Můj syn byl pilotem a ve stejné době, kdy tito gentlemani a hrdinové chránili základnu v Bagrámu, on z ní vyrážel na bojové mise.

Češi stáli v Afghánistánu po boku Američanů skutečně v první linii, že ano?

Ano, další ztrátou pak byla smrt psovoda Tomáše Procházky. Obě smutné události se staly v roce 2018, kdy USA měly v Afghánistánu mnoho obětí. A Česká republika byla druhou zemí s největšími ztrátami. Tito lidé jsou hrdinové a opora spojeneckého úsilí v NATO. Obětovali své zítřky pro náš dnešek. Samozřejmě myslím i na rotmistryni Tichou, která zahynula na Sinajském poloostrově.

Musíme říct, že jste na nás udělal velký dojem, že si pamatujete jména padlých vojáků. To je opravdu působivé. Pokud mluvíme o tragické smrti desátníka Procházky, v tomto případě probíhalo kriminální vyšetřování české i americké strany kvůli smrti afghánského útočníka. Objevily se v tom nějaké nové informace?

Ano, to je dobrá otázka. Ale nemám žádné nové informace nebo nevím o žádných nových důkazech ani o závěrech tohoto vyšetřování. Byla to tragická událost.

Jak moc posílila česko-americké pouto spolupráce v Afghánistánu?

Je opravdu velmi vysoce ceněná. Není to měřeno čísly nebo penězi, je to měřeno krví. A nejde jen o Afghánistán. Mnoho jste dokázali spolu se spojenci v Iráku, na Mali či na Sinajském poloostrově. Je to opravdu bratrské pouto.

Zmínil jste vztah s premiérem Babišem. Je podle vás dobrým spojencem? Nevnímal jste v tom určitou ironii, že transatlantická vazba Prahy a Washingtonu z velké části stojí na člověku s komunistickým backgroundem?

Tak ta otázka nestojí. Mám za to, že jsem si s premiérem vybudoval velmi dobrý, možná dokonce vynikající vztah. Vztah, který je upřímný a otevřený. Já jsem přesvědčený o tom, že jeho srdce je prozápadní. Jeho minulost nás netrápí. Také proto dostal pozvánku do Bílého domu. Já věřím, že se snaží dělat vše v nejlepším zájmu své země.

Česká republika je někdy na mezinárodní scéně vnímána jako součást tzv. Visegrádské čtyřky. A v současnosti panují v Evropské unii vážné obavy o zachování demokratických principů v Polsku a Maďarsku. Pro premiéra Babiše jsou to však blízcí spojenci. Nezhoršuje se podle vás kvalita také české demokracie?

Vůbec si nemyslím, že by se zhoršovala. Měli byste si pamatovat, že Česká republika, tehdy samozřejmě Československo, měla ze všech zemí bývalého varšavského paktu první svobodné volby. Byli jste lídry a jste jimi stále, například v kyberbezpečnosti. A toho si všímá celá Evropa.

Ale v Polsku a Maďarsku například dochází k jakési demontáži svobodných a nezávislých médií. I v Česku pozorujeme zvyšující se tlak na veřejnoprávní média, jako je Česká televize a Český rozhlas. Je to něco, co vás znepokojuje?

Z mého pohledu česká média odvádějí skvělou práci. Dělají to, co se od nich očekává, a to je kladení otázek.

Pro postkomunistické země střední Evropy je Amerika vzorem demokracie. Řada Čechů to tak jistě vnímá. Jak ale chápat současné dění v USA, kdy prezident Trump odmítá uznat porážku ve volbách a předání moci probíhá ve vypjaté atmosféře. Nemůže to poznamenat či dokonce poškodit americkou demokracii?

Je lichotivé, pokud říkáte, že jsme vzorem demokracie. A doufejme, že v mnoha ohledech jsme. Ale nejsme dokonalí. Už 244 let, každý den žijeme demokratický experiment. Někdy je to trochu chaos. Není to dokonalé, děláme chyby, někdy bojujeme za nesprávné věci nebo míváme nesrovnalosti ve volbách. Ale učíme se ze svých chyb. Důležité je opatrovat hodnoty, jako jsou svoboda, demokracie, vláda práva, svoboda tisku či svoboda náboženství, to rozhoduje.

Jak hodnotíte Trumpovu éru coby jeho muž? Co bude mít pro historii osobní podpis „Donald Trump“?

Prezident Trump není politik, nemluví jako politik a nevypadá jako politik. Je prvním člověkem bez reálné politické zkušenosti, který byl zvolený do čela Spojených států. Snad možná s výjimkou prezidenta Dwighta Davida Eisenhowera. Mám za to, že díky tomuto backgroundu měl prezident Trump velmi jasný pohled na svět, v němž máme protivníky. Někdo jim říká nepřátelé, někdo dokonce predátoři. Ale každopádně existují a musíme se s nimi vypořádat, to je jeho odkaz.

Měl přístup: „OK, zkusím se vypořádat se Severní Koreou, zkusím se vypořádat s Čínou, zkusím se vypořádat s Ruskem či Íránem.“ Jistě, můžeme se přít, co se podařilo, ale pral se o to. Pro mě bude zajímavé, jestli se nová demokratická administrativa vrátí ke své politice „resetu“, jako za prezidenta Baracka Obamy, nebo bude následovat některý z Trumpových přístupů.

Co chcete ještě před odjezdem stihnout?

Rád bych toho stihl co nejvíc, ale dva týdny už nejsou moc času. Jak jsem již říkal, jsem byznysmen a mým cílem zde bylo hlavně posilovat ekonomickou spolupráci. V tom se, myslím, řada věcí povedla. Uváděli jsme české firmy na americký trh a americké firmy zase na ten český a těm již zavedeným jsme pomáhali s novými zakázkami, například firmě Linet či České zbrojovce. To vytváří tisíce pracovních míst. I do mých plánů však bohužel zasáhl covid. Vrcholem mých snah měla být mezinárodní byznysová konference skutečně světových parametrů, možná dokonce konaná na Pražském hradě. Snad se to uskuteční třeba příští rok. Pokud se nám podaří se vypořádat s virem.

Je podle vás řešením vakcína?

Ano, a ta je na dohled. Což je dobrá zpráva.

V Česku ale vůči vakcíně panuje u řady lidí i nedůvěra.

Vím o tom, ale nechat se očkovat proti covidu je ta nejrozumnější věc, jakou můžeme udělat. Pokud se naočkuje 50 až 60 procent lidí v populaci, plus dalších deset až dvacet procent již nemoc prodělalo, pak virus zmizí. Je to matematicky nemožné, aby se pak konala další vlna epidemie způsobená tímto virem.

Jak silné je vaše osobní pouto k Česku? Vrátíte se sem?

Určitě, jen teď neumím říct, za jakých okolností. Hned v prvním roce svého pobytu jsem navštívil všechny regiony, mluvil jsem s více než stovkou středních škol. Chtěl jsem do terénu, mezi lidi. Jste prostě skvělý národ. Obzvlášť silným zážitkem pak pro mě bylo setkávání s mladými lidmi. Je třeba, aby se lidé, kterým je dnes pod třicet a měli to štěstí, že nezažili komunismus, začali postupně angažovat veřejně a ucházet se o posty ve vedení země. A také tu měli děti. Pak budou Spojené státy těžko hledat lepšího spojence a přítele, než je Česká republika.