Změna klimatu? Je namístě mluvit o krizi, říká britský novinář

„Média dříve tuto krizi považovala za okrajové téma, něco pro vědecké novináře nebo ty, co se zabývají životním prostředím. Teď je to ovšem už jinak, protože jde o otázku pro ekonomické novináře, politické reportéry a všechny ostatní. Debata o klimatické změně se dokonce vkradla i do sportu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Richard Black, bývalý novinář britské veřejnoprávní BBC a v současnosti ředitel think-tanku Energy & Climate Intelligence Unit.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy prozradil, že na klimatickou krizi lze nahlížet i optimisticky. Mluví o tom, že média často v otázce klimatu neprojevují dostatečný jemnocit. A Richard Black říká třeba i to, že i když je v době koronavirové pandemie těžké srovnávat, děje se toho v rámci řešení klimatické krize dost.

Jak bychom měli v roce 2021 nazývat problémy spojené s klimatem?

Myslím, že nazývat je krizí je v současnosti správně, je to přesné. Relevantní je ovšem i oficiální termín klimatická změna. Používá se ve vědě a dohodách Organizace spojených národů, takže využití i nadále rozhodně má.

A kam se posunula mezinárodní debata o klimatické krizi?

Její tón proměnilo v poslední dekádě hned několik faktorů. Jeden z nich je jasný – máme mnohem víc důkazů o tom, že se Země otepluje a že to má skutečný dopad na společnost a naše životy. Před 10 lety jsme nemohli jasně říct, zda má nějaký hurikán, bouře nebo třeba sucho souvislost s klimatickou změnou. Teď je to ale jinak – vědci takovou analýzu zpracují během pár dní. Nyní už víme, že více než stovku takových extrémních projevů počasí zapříčinily změny klimatu, tedy že klimatická změna dopadá na život lidí. A obecně: z vědeckého úhlu pohledu prostě stojí poznatky o klimatické změně na mnohem pevnějších základech než před 10 lety.

Další věc je, že před dekádou panovala domněnka, že cena přechodu na zelenou ekonomiku bude vysoká. Teď ale víme, že je tomu spíš naopak – ceny obnovitelných zdrojů energie šly dolů, u skladování energie je tomu stejně tak. Takže něco, co se před pár lety zdálo jako drahá věc, je teď z ekonomického pohledu přesně to, co bychom měli udělat. No a zatřetí: veřejnost a vlastně i zástupci trhu se mnohem silněji vyjadřují pro přechod na zelenou ekonomiku. Samozřejmě že tomu tak není ve všech zemích světa, ale obecně vnímám větší zájem mezinárodní veřejnosti o tento problém. A o to, aby jej vlády řešily.

To je obecná společnost. Jakým způsobem se podle vás ke klimatické krizi staví média?

Když nahlédnete do studií o mediálním pokrytí klimatické krize, zjistíte, že o ní média informují nejvíce v době zásadních událostí. Třeba jako jsou summity OSN, zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Kolem událostí, u nichž byste mediální pokrytí očekávala. Média dříve tuto krizi považovala za okrajové téma, něco pro vědecké novináře nebo ty, co se zabývají životním prostředím. Teď je to ale už jinak, protože jde o otázku pro ekonomické novináře, politické reportéry a všechny ostatní. Debata o klimatické změně se dokonce vkradla i do sportu.

Má to jasný důvod – jako Evropa jsme už třináct let na cestě k uhlíkové neutralitě. A to má své důsledky v politice i ekonomice, spousta podniků chce stát v čele takového přechodu. Zároveň jsme svědky čím dál výraznějších projevů klimatické změny. A to pocítí, vrátím-li se ke sportu, třeba i fotbaloví novináři.

Když se budeme bavit o mediálním pokrytí tohoto tématu, vnímáte nějaké nedostatky?

O klimatické krizi se neinformuje ve všech zemích stejnou měrou. Na Západě, tedy v Severní Americe a Evropě, jde o velké téma – ne však v médiích z jiných částí světa.

Média také nejsou dostatečně důkladná, jemnocitná. Otázky spojené s klimatickou změnou jsou komplexní a je pak složité dělat závěry. Třeba právě při diskusi o cenách přechodu na zelenou ekonomiku.

Na klimatickém summitu mládeže Youth4Climate v italském Miláně došli delegáti k tomu, že by se o změně klimatu nemělo mluvit v negativním duchu. Že jaksi není potřeba prohlubovat environmentální žal. Jak by měla taková optimistická debata podle vás vypadat?

Myslím si, že ta vzrušující, optimistická část celého příběhu se neskrývá v problému, ale v jeho řešení. Nepochybuji o tom, že třicetiletá cesta k uhlíkové neutralitě nám nabídne celou řadu možností a zlepšení. Takže mám pocit, že přesně tady najdete spoustu pozitivních aspektů.

Samozřejmě budeme-li se bavit o dopadech klimatické krize, je pak složité dobrat se jen špetky optimismu. Drtivá většina má negativní vliv a dá se očekávat, že se bude zhoršovat. Nicméně ano, jde o závažný problém, ale my přece víme, jak ho řešit! A lidé celosvětově chtějí, abychom ho řešili, což považuji za pozitivní.

Lidé to možná chtějí, ale děje se to skutečně? Stále se jedná o slibech, někdy nedostatečných, jindy ambiciózních, vedou se debaty – třeba na klimatických summitech COP. Občas se zdá, že se v otázce změny klimatu jen hodně mluví, ale málo koná.

Někteří lidé podstatu summitů COP kritizují, ale podle mě je to mimo. I kdybychom tyto konference neměli, museli bychom si je vymyslet! Potřebujeme fórum, na němž bude vyslechnuta i ta nejmenší a nejméně vlivná vláda. Když lídři na COP nedojdou k nějakému třaskavému, dramatickému závěru, je to kvůli tomu, že větší počet států takový výsledek prostě nechce. Vztek a nepochopení by tedy měly směřovat k vládám těchto zemí, ne k vyjednávání jako takovému. My tento proces totiž potřebujeme.

A co se té činnosti týče, mám pocit, že se toho po světě děje na politické úrovni dost, ne tedy všude. Příkladem za všechny je každopádně Evropská unie, jež si v posledních letech stanovila lhůtu pro dosažení uhlíkové neutrality a pro nadcházející dekádu si vytyčila řadu vysokých cílů. Na schválení teď čeká spousta legislativ a opatření, nicméně cíle jsou ambiciózní a finance, které chce EU dát na jejich splnění, obrovské.

Spojené státy sice nejsou konzistentní, Joe Biden teď ale přišel v tomto směru s ohromujícím plánem a i země skupiny G7 chtějí snížit emise… Není tedy podle mě pravda, že se nic neděje. Otázkou je naopak, zda se toho děje dost.

Neměla jsem na mysli ani tak samotné závazky, jako spíš to, jak nebo zda jsou uváděny do praxe.

Jasně. Covid-19 nám poněkud ztížil srovnávání, čeho jsme rok od roku dosáhli. Ale v některých zemích skutečně dochází k opravdovým, hmatatelným změnám. Spojené království je jedna z nich – staví se tam ve velkém větrné turbíny na moři. Další země se soustředí na zelený vodík, který tam nabírá na síle. Na finančních trzích je ten trend obecně jasně znát, investice do čisté energie rostou. Ke změnám dochází, ne však plošně. A nejspíš ne dost rychle.

Zeptám se trochu abstraktně: je podle vás způsob, jakým o klimatické krizi mluvíme, klíčový pro řešení této krize? Mám na mysli samotný jazyk, který při takových debatách používáme.

Rozhodně, to je dobrá poznámka. Problém podle mě není v tom, jakým způsobem se bavíme o krizi a jejích dopadech, ale spíš v tom, jak komunikujeme její řešení.

Velmi často vídám debatu o uhlíkové neutralitě zabalenou do negativního rámce. Že to bude stát moc, lidem se to nebude líbit, horníci přijdou o práci. Z výzkumů, které máme k dispozici, ale vychází, že přechod na zelenou ekonomiku bude mít na společnost spíše pozitivní dopad. Takže když si klademe otázku, kolik nás tento proces bude stát, nesmíme zapomenout se zeptat i na to, jaké výhody nám přinese a kolik by nás stálo, kdybychom jím neprošli. Pokládáním správných otázek se dobereme k smysluplným odpovědím.