Článek
Před dvěma měsíci seděla paní Alžběta (čtenářka si nepřeje zveřejnit své pravé jméno ani konkrétní místo pobytu, aby nevystavila své blízké tlaku, redakce její identitu zná) u kávy s italskými přítelkyněmi a poprvé zaslechla něco o jakémsi „čínském viru“.
Pár dnů na to se v italských ulicích objeví první roušky a tatínek Alžbětě radí, ať „kvůli tomu viru“ radši odloží nákup letenek do Prahy. Život ale stále běžel normálně. Ještě v druhé půlce února si rodina paní Alžběty užila dovolenou v Jižním Tyrolsku a divoké fandění biatlonistům přímo v Anterselvě.
Jak to vypadá v Itálii po vyhlášení karantény, se podívejte v galerii:
A nyní?
„Ode dneška jsme v červené zóně. Řekněme v červené zóně druhé generace. Už to není červené Codogno. Je to červený sever. Ne celý, ale velká část. A my v ní. Nechápu to. Zrovna teď, když zprávy hlásily, že u nás případy stoupají již menším tempem. Omlouvám se, prý se tomu nemá říkat červená zóna. To řekl italský pan premiér. „Není to červená zóna, je to zóna s omezeným pohybem,“ píše Alžběta své zážitky z uplynulého víkendu.
Celé vyprávění paní Alžběty si můžete přečíst v následujícím odkazu.
Nikdo neví, jak dlouho vše bude trvat, a nejistota je asi to nejhorší. „Je to ten zlý sen, co mě před dvěma týdny pronásledoval na horách. Jsme uvězněni v tomhle městě. Nikdo nesmí ven či dovnitř, pokud k tomu nemá pádné pracovní či zdravotní důvody. Nesmíme ani do té přírody za městem, jak jsem nám tak hezky plánovala. Nesmíme nikam jinam než po městě. Pokud ovšem nemáme teplotu. Kdo má z jakéhokoli důvodu teplotu alespoň 37,5 °C, tak nesmí opouštět ani vlastní byt. Pokouší se o mě směsice lehké paniky a klaustrofobie. Jak dlouho to bude trvat? Prý až do začátku dubna. Čtyři týdny, měsíc! Je mi z toho nanic.“
Strach o blízké se pojí s nutností zařídit praktické věci. Paní Alžběta radí manželovi, ať si zažádá o možnost pracovat z domova. „K práci používá zásadně počítač a ten si může vzít domů. Pokud je očekáván další výrazný nárůst případů, tak ať je raději doma. Nemá cenu riskovat. Kvůli nám i kvůli babičce. Italské babičce, manželově mamince, je přes osmdesát, spadá do ohrožené skupiny. Ven nechodí, ale manžel by se mohl stát přenašečem,“ dodává.
Rodina paní Alžběty se přes nepříznivou situaci snaží žít normálním životem. Procházku po městě doplnili návštěvou kostela, kde hraje varhaník, ale mše se konat nesmí. „Procházka se nám líbila. Možná to s tím naším městem zatím není tak zlé. Ale jak už jsem se přiznala, cítím se jako na houpačce. Chvíli dole, chvíli nahoře…“
