Šlachta do detailu popsal, jak honil mocné. Co mu řekl Nečas při razii na vládě?

Zanedlouho to budou čtyři roky, co bývalý šéf protimafiánského útvaru Robert Šlachta odešel od policie. Mezitím působil ve vedení Celní správy, od loňského prosince je ale mimo státní službu. S novinářem Josefem Klímou teď sepsal knižní rozhovor Třicet let pod přísahou, který před několika dny zamířil do knihkupectví.

Kniha je průřezem Šlachtovy kariéry u bezpečnostních sborů, do nichž nastoupil po přelomu režimu. Kniha je informačně unikátní z důvodu, že dosud se žádný takto vysoce postavený - byť dnes již bývalý - detektiv nepustil veřejně do vyprávění o způsobech vyšetřování a pozadí velkých případů, z nichž se některé výrazně propsaly do politického dění.

Šlachta vykročil na tenký led, lze očekávat, že někteří lobbisté, právníci či bývalí mocní politici podniknou právní kroky. Někdejší šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) informačně čerpá mimo jiné z odposlechů, které však ne vždy a v plném znění doputovaly i k soudu. Divit by se tedy nešlo ani tomu, pokud jej k podání vysvětlení pozve Generální inspekce bezpečnostní sborů (GIBS).

Na druhou stranu půjde o spory, které se Šlachtovi budou mediálně hodit a o to více dostanou do éteru obsah jeho knihy. Tu se chystá propagovat po republice v rámci krasojízdy po jednotlivých regionech, plánuje setkání s občany v kulturních domech, hospodách, kinech, divadlech a knihovnách. Kdyby poté nenásledovalo oznámení nějakého politického angažmá, šlo by o překvapení.

Plukovník Šlachta budí i čtyři roky po svém odchodu - způsobeném reorganizací policie - značné emoce. Zejména mezi politiky, právníky či novináři. Asi nejvíce Šlachtovo jméno rezonuje kvůli případu dnes známému jako Nagygate, který v roce 2013 vedl k pádu Nečasovy vlády, předčasným volbám a nástupu hnutí ANO Andreje Babiše.

Šlachta ve své knize věnoval vysvětlení okolností aféry nejvíce prostoru. Na Janu Nagyovou, později Nečasovou, kriminalisté narazili v podstatě náhodou, u zcela jiného a staršího případu. Co se o tom v knize dočteme?

Základy této kauzy byly položeny už v roce 2010. Šlachtův sbor prošetřoval úniky informací z vyšetřování případu nákupu obrněnců Pandur. Osobou, na kterou se policisté zaměřili, byl tehdejší náměstek pražského vrchního zástupce Libor Grygárek.

„Najednou jsme začali zjišťovat, že pan Grygárek plní v podstatě roli hlídacího psa pro spoustu vlivných osob v této zemi, mezi něž patřila celá řada lobbistů, politiků z ODS a manažerů. Zjednodušeně řečeno si pan Grygárek ty spisy vyžádal, udělal podrobnou analýzu a podal zprávu těm, kterých se to týkalo,“ říká Šlachta v knize.

O Nagyové se kriminalisté začali dozvídat až postupně a dle svých slov nečekaně. „Najednou jsme zjišťovali podezřelé schůzky v Hrzánském paláci, v Kramářově vile a nevěděli jsme, o co jde. A teprve následným vývojem mnoha událostí, někdy v září 2012, státní zastupitelství usoudilo, že je čas zahrnout do této kauzy i osobu Nagyové,“ popisuje Šlachta začátky spisu, který pracovně pojmenovali jako případ BOBO.

Roli měly sehrát vnitrostranické třenice tehdy vládnoucí občanské demokracie. „V té době jsme ji (Nagyovou) ani neodposlouchávali, ale odposlouchávali jsme státní zástupce a další osoby a bylo jasné, že úniky jdou od Grygárka. Ale ještě jsme nevěděli, že ten únik šel přes ni a že to použili s Nečasem proti Topolánkovi. Oni potřebovali Topolánka shodit a vytvořit příběh Dalíka ohledně úplatku,“ tvrdí Šlachta v knize.

Od začátku prý vyšetřovatelé pociťovali zejména u politiků silnou nevoli. „Hned po prvním předvolání premiér Nečas osobně zavolal vedení GIBS, co si vůbec dovoluje policie předvolávat někoho z jeho kanceláře, a už ji bránil natvrdo,“ vzpomíná Šlachta.

Bizarní situace podle něho nastala, když jel Šlachta doručit do vládního Hrzánského paláce obsílku pro Nagyovou, tehdejší šéfku Nečasova kabinetu. „Hned nám volal z GIBS náměstek, co si to dovolujeme, že za paní Nagyovou se nejezdí s obsílkou, ale s kyticí. Takže já jsem mu řekl, že s kyticí v žádném případě nikam nepůjdu, a potkali jsme se v Hrzánském paláci – on s kyticí, já s obsílkou. A šel jsem jí vysvětlit, že je pro mě klasický občan a co se stane, když nebude reagovat na obsílku.“

Tehdy se mu prý ozval i bývalý ministr vnitra Ivan Langer, který Šlachtu přivedl do protimafiánské jednotky.

„To už ministr vnitra nebyl, ale pořád měl velký vliv. Sešli jsme se na Zbraslavi, kolem půlnoci, já tušil, že by se mohlo dít něco nepříjemného, tak jsem si vzal s sebou dva kolegy. Langer si mě pozval do auta a řekl mi, abych si jen uvědomil s tím obesíláním paní Nagyové, kdo mě dostal do funkce, abychom věděli, že se máme Nagyové vyhýbat, že to není dobře, abychom ji nějak zmiňovali a vůbec se kolem ní točili,“ stojí v knize.

Zlomovým okamžikem, který detektivy definitivně přiměl zaměřit se pozorně na Úřad vlády a šéfku kabinetu premiéra Nečase, byl nástup žalobkyně Lenky Bradáčové v červenci 2012 do funkce pražské vrchní státní zástupkyně. Jmenoval ji tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).

Podle Šlachty to neměl jednoduché, protože s příchodem Bradáčové nesouhlasili lobbisté, podnikatelé a politici kolem Nagyové.

„Nový ministr Blažek začal operovat na to místo s Lenkou Bradáčovou – a vypukla panika, kterou jsme v odposleších velmi intenzivně vnímali. Blížila se tisková konference, kde měl Blažek oznámit, koho nominuje, a on se před tou tiskovkou zavřel a nikoho k sobě nepustil. Oni se na něj snažili dobouchat a byli úplně nepříčetní. No, a pak vyšel – a jmenoval Bradáčovou,“ vypráví Šlachta v knize.

V té době již Šlachtův útvar řadu inkriminovaných osob odposlouchával.

„Při té tiskovce sledovali všichni přímý přenos v Rittigově vile v bunkru. To je taková velká místnost pod objektem, kde není signál, všechno odrušené. Když padlo rozhodnutí, zkoušela se jim Nagyová několikrát marně dovolat, až pak vylezl Jindra (dnes již zemřelý advokát a někdejší ministerský poradce Tomáš Jindra, pozn. red.), volal jí zpátky – a přesně z obsahu a způsobu tohoto rozhovoru jsme pochopili, že ona bude tou klíčovou osobou v celé kauze,“ líčí Šlachta.

Jestli něčím jeho útvar vynikal, byly to manévry v terénu. Když potřebovali osadit hotel odposlechy, aby tak mohli zachytit schůzky sledovaných lobbistů, uspořádali kvůli tomu speciální odbornou konferenci - která sloužila jako kamufláž pro jejich tajnou činnost v objektu.

„Připravili jsme jako zástěrku doslova celý seminář na téma „betonové obrubníky“. Byl tam člověk, který si připravil na tohle téma tak obsáhlou přednášku, že by v té branži určitě uspěl, prezentaci, oni dávali otázky, ekonomické nabídky – a mezitím se montovala technika. Jenže tam mohl kdykoli vrazit číšník, takže zase musel být venku někdo, kdo ho zdrží. Aby si všichni stihli sednout a dělat jakoby nic,” popisuje Šlachta v knize, ve které zmiňuje několik podobných partyzánských akcí napříč kauzami.

Případ vygradoval 13. června 2013, kdy Šlachtův tým začal napříč republikou zatýkat a provádět razie. Po zadržení Nagyové se Šlachta s detektivy vydal i na Úřad vlády pro důkazy. Aby tak mohl učinit, povolal na místo i šéfa útvaru hlídajícího ústavní činitele (Ochranná služba Policie ČR) Jiřího Komorouse.

„Tomu se moc nechtělo přijet, ale nakonec dorazil, ve svých kovbojských kožených kalhotách a širokém klobouku. A když jsem mu oznámil, o co jde, řekl jedinou větu: Bobe, ty seš taková pí*a! Zapálil si, otevřel okno a já čekal, jestli z něj nevyskočí. Jel s námi na Úřad vlády, pět aut, v půl druhé ráno, Komorous řekl ochrance, ať nás tam pustí, vešli jsme po červeném koberci k premiérovi, zaklepali jsme a uvnitř seděl Nečas, ministr spravedlnosti Blažek, ministr vnitra Kubice a policejní prezident Červíček. Žalobce Ivo Ištvan řekl, že provedeme prohlídku,“ popisuje Šlachta.

Situace byla emotivní. „Kubice byl v pohodě, ale Červíček se na mě koukal, jak kdyby mě chtěl rozpárat. Blažek si začal hrát na právníka a chtěl vidět povolení k prohlídce, takže si s Ištvanem chvilku vyjasňovali, kdo má lepší znalosti v trestním právu. Vyšli jsme ven, abychom zapečetili kancelář, a pamatuji si, jak jsme s Nečasem chvilku zůstali o samotě. A Nečas řekl jen: „Uvědomujete si, že jste právě položil vládu?“ A já mu odpověděl: „Pane premiére, jestli někdo položil vládu, tak jste to vy.“

To byl rok 2013. Od té doby uplynuly další tři roky, kdy Šlachtův protimafiánský útvar rozjel několik citlivých případů sahajících do vysokých pater politiky. Prst obvinění namířil na vlivné žalobce, vysoce postavené policisty a politiky v čele s hejtmanem. Kauzám jako Vidkun či Bereta v knize věnuje nemalý počet stránek.

V polovině roku 2016 došlo ke sloučení Šlachtova útvaru s protikorupční policií. Byl to nepřipravený tah, který vyústil ve vznik Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), což dodnes vysoce postavení žalobci kritizují. Zastánci této policejní reorganizace naopak namítali, že Šlachta se urval ze řetězu a začal si hrát na husitu, který je schopen svými zásahy ovlivňovat politiku.

Šlachta s policejní reorganizací nesouhlasil a policii opustil. Dění kolem toho tehdy preferenčně posílilo hnutí ANO, které se Šlachtova útvaru zastávalo. A naopak citelně oslabilo sociální demokracii, jejíž politici za reorganizací stáli.

Šlachta si však od té doby nese nálepku Babišova spojence. Jak sám píše v knize, je na to alergický.

„Ta nálepka je nepříjemná, ale já jsem na ni byl dost často zvyklý. Když si někdo vzpomene, tak jsem byl už muž Langera, Peciny a nevím ještě koho. Jednou mi říkal můj tiskový mluvčí Pavel Hanták, že pokud si někdo myslí, že pracujeme pro někoho, tak je to dobře. Horší bude, až zjistí, že nepracujeme pro nikoho a jsme jen sami sebou. To bude náš konec. A také to tak dopadlo,“ píše se v knize.

Propojení se současným premiérem popírá. „Nikdy nepřišel za celou dobu nikdo s tím, že bych nějakou kauzu měl dělat pro někoho. Samozřejmě jsem rád, že konečně můžu v téhle knize vysvětlit, že jsem s Babišem neměl nic společného. Mimochodem, my jsme krátce předtím dělali kauzu Agrotec, v tom byla Česká pošta, a my jsme obvinili Babišova manažera a on nás veřejně hanobil, že to je kampaň a tak. Takže já jsem vůbec neuvažoval, jestli si to rozházím s někým, koho bych třeba mohl potřebovat, ať už je to Babiš, Sobotka, Nečas, nebo kdokoli jiný,“ dodává Šlachta.

Osmačtyřicetiletý Šlachta se v knize přiznává k tomu, že založení rodiny sice nevylučuje, ale příliš s tím nepočítá. Služba u policie a celníků představovala jeho hlavní životní náplň. Sám v knize píše, že je workoholik a práce pro stát pro něho byla hlavní motivací. Teď, když odešel do civilu a plánuje objíždět republiku se svým knižním příběhem, je na stole varianta, že se s nějakým útvarem vydá do politiky.

„Politika je jedna z věcí, o které uvažuji. Ale asi s žádnou ze stávajících stran. Spíš zvažuji v hlavě, jestli vůbec do politiky jít, a pokud ano, tak v jaké formě. Co ale pro mne bude nejdůležitější po dopsání této knihy, bude její propagace, tedy snaha, aby se dostala co možná k největšímu počtu čtenářů, kteří ji budou moci zhodnotit. Důležitá pak pro mne bude jejich zpětná vazba, která pro mne bude také důležitá při následném rozhodování, co dál v profesním životě,“ říká.

Aby v politice uspěl, bude vedle všeho jiného potřebovat i hodně peněz. Pak by ale chtě nechtě musel dělat kompromisy, na které doposud nebyl příliš zvyklý - ostatně neochota činit dohody jej svlékla z uniformy.

„Určitě bych se bál toho, že zakládat celostátní stranu stojí velké peníze a že se mi sice ozvou donátoři, ale budou mě chtít vlastnit. A já se vlastnit v žádném případě nikým nenechám,“ přemítá Šlachta v závěru díla.