Zlatí předchůdci Angličanů došli do cíle i díky loupeži století a střele, co se odrazila od břevna bůhvíkam

Antoine Griezmann, Kylian Mbappé a spol. už v semifinále nechali belgický výběr za zády a dnes večer se tak budou moci v klidu rozvalit na pohovkách před televizí a vybírat si soupeře pro finále.

V nabídce je souboj šestigólového střelce jménem Harry Kane a míčového kouzelníka Luky Modriče. Přesněji řečeno týmů Anglie a Chorvatska, jež se utkají od 20 hodin v moskevských Lužnikách. A ten úspěšnější si v neděli na stejném místě zahraje finále mistrovství světa právě proti Francii.

Více než historky o stoleté válce a její hrdince Johance z Arku teď britskými médii kolují jména jako Alf Ramsey či Bobby Charlton. To vše v retrospektivě roku 1966, kdy se kolébka moderního fotbalu, tedy Anglie, dočkala svého dosud jediného titulu mistra světa.

Do Chorvatska „exportovali” fotbal právě Britové už v roce 1873. Ale dějiny chorvatské reprezentace se píší až od vzniku a uznání samostatné republiky po rozpadu Jugoslávie, členem FIFA se Chorvatsko stalo v roce 1992.

Co za tu dobu Chorvati ve fotbale stihli, je takřka neuvěřitelné, na to, že jde o zemi se 4 miliony obyvatel. První velký turnaj, jehož se na Euru 1996 mladí muži v dresech se šachovnicovým vzorem zúčastnili, je dovedl do čtvrtfinále.

Dva roky nato, na MS ve Francii, se Šuker, Boban, Bilič, Prosinečki, Jarni a spol. probojovali slavně až do semifinále. Tak jako teď. A zásluhou nejlepšího střelce turnaje Davora Šukera šli tehdy dokonce do vedení, jenže dvěma zásahy na francouzské straně tehdy zareagoval nečekaný „šutér”, stoper Lilian Thuram.

Však si ten zápas připomeňte:

Po výhře nad Nizozemskem skončil Blaževičův tým třetí, teď chce pod taktovkou Zlatka Daliče dosáhnout ještě víc.

Od bronzového úspěchu scházeli Chorvati na velkých turnajích jen dvakrát, nebyli na Euru 2000 v Belgii a Nizozemsku a na MS 2010 v JAR. Jinak se objevili všude. „Z posledních dvanácti velkých turnajů jsme startovali na deseti, už to samo o sobě je obrovský úspěch,” má se čím chlubit Davor Šuker, který dnes působí v roli předsedy chorvatské asociace.

Mnohé reference se ovšem shodnou, že Šuker svým slavným jménem dlouhodobě dělal jen fíkový list aktivitám Zdravka Mamiče, dlouholetého šéfa Dinama Záhřeb, který byl letos v červnu za nejrůznější machinace spojené s přestupy odsouzen na 6,5 roku vězení.

Více o Mamičově případu najdete zde:

Chorvatský fotbal je prolezlý korupcí, ale navzdory tomu stále plodí neuvěřitelné talenty a vyváží je za obrovské peníze do zahraničí. Namátkou... Dinamu Záhřeb zaplatil Manchester City za Vedrana Čorluku 13 milionů eur, stejně jako loni Neapol za Marka Roga. Za Luku Modriče byl Tottenham před 9 lety ochoten vysázet na stůl 21 milionů eur, Marko Pjaca stál Juventus 23 milionů...

O něčem takovém se českým klubům jenom zdá. Nicméně nutno říct, že když se chorvatský reprezentant ocitne v bundeslize, Serii A nebo jiné špičkové soutěži, obvykle tam nevysedává na střídačce, ale stává se ve většině případů klíčovým hráčem daného klubu. Na vrcholu pyramidy bezesporu stojí Luka Modrič (Real Madrid) s Ivanem Rakitičem (Barcelona).

Co do hvězdnosti jmen mají Chorvati paradoxně možná nyní ještě nabitější sestavu než Angličané, jejichž kouč Gareth Southgate vsadil na výrazné omlazení a dynamické typy.

O týmu Anglie se hodně hovořilo i v úterním glosáři s Jiřím Hoškem:

A ruku na srdce, jen málokoho před turnajem napadlo, že by jména jako Jordan Pickford, Eric Dier či Dele Alli měla být spojována se jmény legend ze šestašedesátého roku, kdy Anglie světový šampionát pořádala. A také ho vyhrála.

Připomíná se, že Gareth Southgate, současný trenér anglického týmu a sám bývalý reprezentant, koučoval všehovšudy jediný klubový tým, a to Middlesbrough, než nastoupil do služeb asociace, zprvu jako kouč mládežnických týmů.

Ve srovnání s tím sir Alf Ramsey, kouč pozdějších mistrů světa, nastupoval k Three Lions jako manažer tehdejšího mistra ligy, klubu Ipswich Town. Mimochodem: jako hráč předtím Ramsey cestoval v roce 1950 do Brazílie, na první šampionát v historii, kterého se Anglie účastnila.

Připomeňte si Alfa Ramseyho, kouče anglických mistrů světa z roku 1966:

Předválečné turnaje totiž bojkotovala, respektive neuzúčastňovala se jich kvůli sporům s FIFA. Zejména z pocitu jisté nadřazenosti fotbalovému světu. Pýcha předchází pád, říká se. A v případě fotbalové Anglie bylo prozření do reality opravdu nepříjemné. Na zmiňovaném MS 1950 Angličané i se Stanley Matthewsem v sestavě vůbec nepostoupili ze skupiny.

A nejtvrdší facku dostali 25. listopadu 1953, když Angličany ve Wembley před návštěvou čítající 105 000 diváků vypráskali famózní Maďaři s hlavní hvězdou Ferencem Puskásem 6:3. Předtím Anglie v domácím prostředí neprohrála 90 let... Za pár měsíců se hrála odveta v Budapešti a Angličané se moc nezlepšili... Prohráli 1:7.

Sestřih z drtivé porážky Angličanů ve Wembley, přezdívané „zápas století”, najdete zde:

Chuť si pořádně spravili až tucet let nato, když na světovém šampionátu, který uspořádali, Angličané zvítězili. Ve čtvrtfinále porazili 1:0 Argentinu, která duel dodnes označuje jako „loupež století”, Hurstův gól podle Jihoameričanů padl z ofsajdu a navíc byl Antonio Rattin vyloučen poté, co se na německého sudího Rudolfa Kreitleina údajně „zle podíval”.

V semifinále pak Bobby Charlton svými dvěma zásahy pomohl překonat tým Portugalska, za který skóroval jen Eusébio z pokutového kopu.

Ve finále pak přišel slavný duel s Německem, který ve 120. minutě rozhodla střela Geoffa Hursta. Bomba se odrazila od břevna dolů a pak se léta ze všech možných dokumentárních záběrů a fotografií luštilo, zda se balon odrazil celým objemem za brankovou čáru. Podle švýcarského sudího Gottfrieda Diensta ano. A Angličané se díky tomu mohou pyšnit titulem mistrů světa.

Podívejte se sami na nejtajemnější gól světové historie:

Přiblížili se tomu jen na MS 1990 v Itálii, kdy je v semifinále zastavili Němci. Jak jinak než v penaltovém rozstřelu.

A teď. Potřetí v historii jsou Angličané v semifinále mistrovství světa. A chtějí ještě výš.