Článek
Na konferenci k představení strategie padaly návrhy na různá opatření – omezit víceletá gymnázia nebo snížit obsah učiva o padesát procent. Co byste si představoval, aby se v roce 2030 prosadilo do praxe?
Tohle berte spíš jako vějíř nápadů, který přišel z expertní skupiny. Ale když byla zmíněna víceletá gymnázia, určitě nemají být zrušena. Ale do roku 2030 se máme bavit o tom, že v některém regionu je kapacita tak vysoká, že gymnázia už nejsou výběrovými školami, které obsluhují 5 až 10 procent nadaných studentů, ale čtvrtinu lidí v dané lokalitě. V tom případě by se mělo uvažovat o omezení jejich kapacity. Ale zároveň bylo dodáno to, co říkám i já – napřed se v prvních etapách zaměřme na kompletní zlepšení výuky na druhém stupni základních škol a pak se teprve bavme o omezování kapacity gymnázií.
A snížení obsahu výuky o 50 procent?
Byl bych velmi nerad, kdyby to vedlo k tomu, že se řekne, že se nestíhá procvičovat, tak se sníží objem výuky. Už v tomto návrhu se dodává, že by se neměly tupě proškrtat rámcové vzdělávací plány, ale že máme vybrat to jádro, které je důležité právě proto, aby děti získávaly univerzální kompetence a schopnosti práce s daty. Pak tam má být ta nadstavba, ze které by bylo možné individualizovat rozvoj dítěte v dané oblasti vzdělávání.
Sám jste uváděl, že byste se do roku 2023 rád zaměřil na pět až sedm základních bodů. Co je tedy vaší prioritou?
To, co je pro mě osobně důležité, tak je právě změna obsahu vzdělávání. Absolutně klíčová je pro mě i osobně podpora učitelů a ředitelů škol, protože jestli se s něčím potkávám, tak jsou to ředitelé, kteří jsou ztraceni v administrativě a necítí podporu, stejně tak ani učitelé. A my musíme k ředitelům dostat jak pedagogickou, tak administrativní nebo právní podporu, tu pedagogickou pak až na úroveň učitelů. To je největší výzva, kterou já v tom dokumentu z toho hmatatelného pohledu učitelů vidím a myslím, že musí být společně s navýšením financí a atraktivity učitelského povolání prvním krokem.
Česko dávalo v roce 2016 na vzdělávání 3,5 procenta HDP, průměr v OECD je ale pět procent. Říkal jste, že se dá brát z oblastí, kde utrácíme více, než je průměr. Odkud chcete tedy peníze brát?
Už je to více než 3,5 procenta. Díky tomu nárůstu v letošním roce se přehoupneme přes čtyři procenta hrubého domácího produktu a v dalším roce při předpokládaném růstu HDP půjdeme někam ke 4,5 procenta. Takže pokud se tady dlouhodobě bavíme o pěti procentech HDP, tak se nám daří to zaostávání dorovnávat. Ta moje odpověď byla reakcí na otázku, odkud budeme brát, pokud se zpomalí ekonomický růst. A já zodpovědně říkám, že i když ke zpomalení dojde, tak oblastí, kde se to nesmí projevit, je vzdělávání. Ale to je od ministra školství vcelku logická reakce.
Stále se bavíme o financování školství. Je to ten základní problém, kolem kterého se všechno točí? Protože jak vyplývá z koncepce strategického dokumentu, těmi cíli je srovnat nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a změnit způsob učení z osvojování znalostí na získávání kompetencí…
Peníze jsou podmínkou nutnou, nikoliv však dostačující. Já jsem proto rád, že pozitivní reakcí hned den po odborářské stávce byla konference ke Strategii 2030+, protože debata se na veřejnosti zplošťuje jen na ty finanční prostředky. Ano, samozřejmě, že učitel má být řádně oceněn, musí to být atraktivní povolání, ale to, čemu tady čelíme a čemu se i kvůli těmto půtkám nemůžeme věnovat, je otázka úpravy vzdělávání a kvality vzdělávání jako celku.
Proč nám svět tak utekl? Čeští žáci se propadají v přírodovědné, čtenářské i matematické gramotnosti. Je to zase kvůli těm zaklínaným penězům?
Když se podíváte na Bílou knihu z roku 2001 (šlo o národní program rozvoje vzdělávání schválený vládou v únoru 2001 – pozn. red.), tak spousta z těch věcí, o kterých se bavíme dnes, tak byla identifikována jako problém už v tom roce 2001. Kromě toho, že jsme do systému nepouštěli peníze a dokonce jsme prostředky v roce 2010 snižovali, tak se skutečně stalo, že jsme sice věděli, co se má podle strategií dělat, ale jako stát jsme to neplnili. A trvá to v tuto chvíli 18 let, takže pevně věřím, že toto je start koncepce, která je nejenom nejlepší ze všech těch koncepcí, ale zároveň bude první, která bude i realizovaná.
To je ale právě ten problém – zajistit, aby byla koncepce naplňovaná. Přeberete do Strategie 2030+ některé indikátory, které navrhuje externí skupina, třeba snížit počet škol s převážně romskými žáky na polovinu nebo srovnat počet lidí opouštějících vzdělávací systém jen se základní školou s průměrem OECD, abyste mohli změřit, jestli se podařilo strategii splnit?
Snažíme se poučit z nedostatků minulých strategií, které byly dobře napsané, ale selhávala u nich realizační fáze. Nejde to za těmi týmy, které je sestavily, ale za exekutivou, tedy Ministerstvem školství, ale i dalšími rezorty, protože třeba v oblasti nerovného přístupu ke vzdělávání to řešení není v jednotkách let a hlavně ho v rukou nemá jen MŠMT. Základní problém je i v rodinách, kde vzdělávání nemá hodnotu jako takovou a nejde to přebít tím, že se ve škole budete snažit. Už u zadání hlavních směrů strategie jsme se proto snažili, aby tam nebylo tolik opatření jako v předchozím období, protože máte-li 120 obecně formulovaných opatření a nemáte časový plán, tak se nedají kontrolovat a není ani jasné, kdy měla být hotová. A pak se nesplní vůbec.
Na konferenci zazněla spousta kritiky, je v něčem tedy naše školství opravdu dobré?
Tady nezazněla spousta kritiky, tady se mluvilo o spoustě věcí, ve kterých se školství může zlepšit. A to je první cestou k nápravě. To, že říkáme, že by se české školství mělo proměnit, není konstatováním, že je špatné, ale že se musí změnit, protože se proměňuje i svět. A ano, v oblasti sociálních nerovností a nerovného přístupu ke vzdělání ukazatele říkají, že je tu část lidí, která má horší přístup ke vzdělání. Já mám ale za to, že je to skrytý potenciál této země. Pokud z těch, kteří mají předpoklady, dokážeme udělat vzdělané lidi uplatnitelné na trhu práce v oblastech s přidanou hodnotou, tak je to ku prospěchu České republiky.
Jaké by české školství v roce 2030 tedy mělo být?
Představoval bych si školství, ve kterém má učitel podporu a volnost v tom, aby žáky prováděl vzdělávacím systémem. Ve kterém učitel neřeší existenční starosti a může se plně věnovat přípravě na výuku a výuce. Představoval bych si, že společnost bude respektovat učitele jako toho, kdo se stará o rozvoj jejích dětí. A představoval bych si ředitele škol, kteří budou mít čas a podporu pro to, aby školu řídili jako pedagogičtí lídři, jako ti, kdo se starají o to, aby škola učila zajímavě, aby učitelé mezi sebou sdíleli příklady dobré praxe, vzájemně se obohacovali a aby se nemuseli tolik zabývat těmi doprovodnými věcmi, které je administrativně zatěžují.
