Sen o Premier League, nebo láska ke Slavii? Tomáš Souček o své budoucnosti

Messi, nebo Ronaldo?

U mě Ronaldo.

Proč?

Protože si myslím, že Messi to má jako fotbalista v sobě, ale Ronaldo to má i hodně „vydřené”. Myslím si, že je i na hřišti větší charakter.

A když jste teď hrál dvakrát proti Messimu, ani to nezměnilo váš názor? Nebo posunulo ho to trošku?

Co se týče Messiho, tak jsme sice hráli proti celé Barceloně, ale Messi je vlastně „odstřižený” od všech hráčů, nejenom od nás, ze Slavie, ale taky od hráčů Barcelony. Messi je individuálně nejlepší. Já si myslím, že jsou s Ronaldem prakticky vyrovnaní, jenom z mého pohledu je oblíbenější Ronaldo.

Někteří hráči Slavie se vyjadřovali v tom smyslu, že hlavně na Camp Nou Messi a pár dalších hráčů Barcy v podstatě utekli ze hřiště, bylo to tak?

No, ono už to bylo vlastně i tady v Praze, co jsme hráli první zápas. Bylo to zvláštní nejen kvůli nám, že si s námi tolik nepodali ruce. Byli tam i fanoušci Barcelony, kteří je přijeli povzbudit na zápas a byla tam jen půlka fotbalistů, co jim šla poděkovat. To byli ti, co si s námi „plácli,” ale půlka šla rovnou do šatny.

Tihle velcí hráči to tak třeba mají, ale já jsem rád, jak to je u nás, kdy celý tým jde poděkovat svým fanouškům, kteří si to zaslouží, protože nám fandí celý zápas. Takže tady v tomhle ohledu mě taky Messi a spol. trošku zklamali.

Věří slávistická kabina pořád ve statisticky málo pravděpodobnou variantu postupu v Lize mistrů?

Tak, kabina věří, vlastně věří hodně. Tak tam už tedy záleží, jestli postupu do Ligy mistrů nebo Evropské ligy. Věříme, že máme šanci to s Interem zvládnout a vlastně, když to zvládneme, tak je veliká šance postoupit a hrát na jaře Evropskou ligu. Ta Liga mistrů, to už by byla vlastně třešnička.

Když se rozlosovala základní skupina, byl tam dnes už legendární záběr na člena slávistického vedení Tomáše Syrovátku, na jeho sarkastický úsměv. Takové to, „pane Bože, kam nás to jako nalosovali?!” Teď máte odehrané čtyři zápasy Ligy mistrů a ve všech jste hráli velmi dobře, ne-li výborně. Čekal jste to?

Musím říct, že když pan Syrovátka nasadil ten výraz, tak jsme ho v tu chvíli měli všichni. My jsme slavili to, že to budou skvělé zápasy, skvělé zážitky. Říkali jsme si, kolik bodů bychom mohli udělat, že vlastně věříme v nějakou remízu nebo to, že si to se soupeři rozdáme, ale že to bude strašně složitý.

Teď vlastně po 4 duelech, jsme zklamaní z toho, co máme, kolik máme bodů. Vlastně to byly 4 vyrovnané zápasy a máme z toho 2 body. Můžeme být s naší hrou spokojení. Že to budou až takhle vyrovnané zápasy, tak to jsem opravdu nečekal.

Kdyby se mezi hráči dělaly soutěže v nějakých technických dovednostech, tak vás jako fotbalisté Barcelony a Dortmundu porazí, ale ani tam nakonec ten rozdíl není tak velký…

Je to tak, ale já jsem vlastně rád, máme styl, jaký máme, že si to s každým rozdáme vlastně „na férovku.” Je to skvělý porovnání, než kdybychom zalezli v 10 lidech a čekali, až dostaneme gól. Oni třeba tu techniku nebo nějakou práci s míčem mají na vyšší úrovni, tak my to musíme nahradit vyspělostí, jak třeba soubojovou, běžeckou a tou týmovostí. Tím to vyrovnáme a pak už je to prakticky 50:50, kdo vyhraje.

Jindřich Trpišovský a jeho asistenti jsou známí perfektní taktickou přípravou. Každý z vás jde na trávník s takovým balíčkem informací, co se asi bude dít. Je těžké najít rovnováhu mezi tím plnit pokyny a zároveň být sám sebou, být Tomášem Součkem?

Právě nejdůležitější je vlastně s trenérem si říct, co by bylo prospěšnější vlastně pro všechny. On vymýšlí taktiku a dává tam takové typy hráčů, aby to vyhovovalo jim (individuálně) i celému týmu. Je nejtěžší skloubit vlastně tu taktiku a i zároveň to, aby ten hráč vydal ze sebe vlastně to nejlepší, co umí.

Když zůstaneme ještě u pana Trpišovského, co je vlastně tak mimořádného na tom, jak trénuje? Zkuste to pár větami popsat…

On to má hodně založené na své vizi. To je jedna věc, jak vlastně ten fotbal cítí. Ale co je hlavní věc, že to má založené na té lidskosti. Vlastně už od Žižkova s sebou bere stejný realizační tým – to je Zdeněk Houštecký, Jaroslav Köstl, Štěpán Kolář. Takže to je jeden tým a už jdou spolu od Žižkova přes Liberec a teď přes Slavii a vůbec od toho přístupu neustupují. Baví se s hráči a ten fotbalista jim to potom na tom hřišti o to víc vrátí. Cítí takové pozitivní myšlení v tom týmu. My pak táhneme za jeden provaz.

Slavia má na české poměry docela široký kádr a ne všichni můžou hrát. Ne všichni můžou hrát v základu, ne všichni můžou hrát Ligu mistrů. I tihle kluci, kteří třeba nejsou tak často nasazováni, tak táhnou za jeden provaz?

Já věřím, že ano. Hodně se tady o tom bavíme. Vlastně víme, že každý hráč nemá tu samou pozici. Ale každý hráč o ni bojuje na tréninku. Je to boj na tréninku i v zápase. Když přijde nějaký hráč, co nebude táhnout za jeden provaz, tak mu to bude ukázáno, ať si vybere buď náš směr, anebo by tady v tom týmu nemohl hrát.

A bylo to někomu „ukázáno?”

Myslím si, že už i bylo, ale nemůžu o tom mluvit, zrovna komu.

S tím souvisí i otázka na klubismus, na pouto mezi hráčem a klubem. V minulosti jsme slyšeli některá velmi silná prohlášení hráčů, jak klub milují, že milují fanoušky, že nikdy nepřestoupí a potom – bác, za 2 měsíce dotyčný odešel a za tři čtvrtě roku se objevil v týmu největšího rivala. Dáváte si Vy na něco takového pozor a jak vlastně tuhle otázku vnímáte?

Tak já klubismus uznávám. Asi tedy miluji 2 týmy. Je to Havlíčkův Brod, odkud pocházím, a pak už jenom Slavia. Nebo mám vlastně rád i týmy, kde jsem hrál, jako jsou Žižkov a Liberec. Beru to tak, že jsem tam prožil dobrá angažmá, ale co se týče klubismu, tak teď beru vlastně Slavii jako jedničku.

Občas klukům říkám, ať si dávají pozor na to, co řeknou, když jsou někde rok, že se jim to může vrátit. Co se týče mě, tak já jsem vychovaný ve Slavii a teď si troufnu říct, že si osobně nemusím na nic dávat pozor. Miluji Slavii a já jsem zrovna ten, co klubismus hodně podporuje a kdo to má rád, když je někdo takhle oddaný.

No, ale není to pro Vás osobně taková koule na noze, když budete potom přemýšlet nad odchodem, nad tím posunout se v kariéře dál, a zase si budete říkat: Já to tady mám vlastně hrozně rád a nic mi tady nechybí?

Je to složité. Mám v hlavě i to, co mi tady vlastně chybí. Co je nakonec víc? Jedině dokázat něco víc po sportovní stránce, zkusit si nějakou top ligu, top tým, každý zápas vyprodaný stadion a něco dokázat. Jako to dokázala třeba ta generace před námi, jako třeba velký slávista Vláďa Šmicer. Takže asi něco takového, asi jedině takový krok kupředu.

No a když se podíváte na to, jaký jste, jaký hrajete fotbal nebo jakou máte třeba jazykovou výbavu, kde byste se viděl nejraději?

Když začneme tím jazykem, tak už se teď snažím jednou týdně chodit s jedním angličtinářem na kafe. Jen tak si popovídat, aby ty základy tam byly. On je přímo Brit, ani neumí česky. Má rád fotbal, hodně se bavíme o anglické lize. Ta je vlastně už od mala moje vysněná. I teď je pro mě nejvíc, co může být.

Kdyby vyšla Premier League, byl by to největší sen. Máme 5 evropských lig, které se kvalitou liší od všech ostatních. Ty všechny jsou super, ale ta anglická je pro mě ještě o kategorii výš.

Další odpovědi Tomáše Součka z rozhovoru s Jiřím Hoškem najdete na našem webu odpoledne.