Život zakrytý mýtem. Jaká byla skutečná Evita?

„Když jsem začal s přípravami na knihu o Evitě, myslel jsem si, že to byla mrcha. Ale jak jsem toho četl víc a víc, můj názor se měnil,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy historik Josef Opatrný, autor knihy Lid mi říká Evita: Životní příběh Evy Perónové. A dodává: „Jednoduchou Evitu prostě nesestrojíte.“

Jaká byla jedna z nejvýznamnějších, nejobdivovanějších i nejvíc nenáviděných postav argentinských dějin? Chladnokrevná manipulátorka? Žena posedlá mocí, úspěchem a přepychem? Prostitutka? Závistivá a nevzdělaná dívka z chudých poměrů, která nenáviděla všechny, kdo jí převyšovali? Nebo spíš talentovaná a charismatická politička s mimořádným sociálním cítěním? Spolehlivá a oddaná manželka i ochranitelka chudých lidí? Téměř světice?

V pohledu na Evitu se střetává oficiální obdivná mytologie s pomluvami těch, kteří ji nenáviděli. Oba tábory kolem ní navršily vysoké bariéry slov a emocí, přes něž je krajně nesnadné, ne-li nemožné zahlédnout její skutečný obraz.

Překvapivé zmatky jsou ovšem i ve zdánlivě jasných, nezpochybnitelných faktech: Uvádějí se například dvě různá data narození Evy Duarte, provdané Perónové. Druhé datum je zřejmě padělek vytvořený právě u příležitosti svatby s pozdějším argentinským prezidentem Juanem Perónem. Pravděpodobně proto, aby se v oficiálním dokumentu neobjevilo, že Eva byla nemanželské dítě, které se narodilo v zapadlé vesnici.

A i datum svatby lze najít minimálně ve třech variantách, 18. října, 21. října nebo 22. října.

Některé věci ale jisté jsou: V říjnu 1945 se Eva Duarte a Juan Perón vzali. A dějiny Latinské Ameriky se začaly měnit.

Eva se narodila 7. května 1919 v malé zapadlé vesnici asi 300 kilometrů od Buenos Aires. Její matka byla chudá venkovanka, otec na místní poměry bohatý statkář. Eva byla jejich páté nemanželské dítě. První se narodilo, když matce bylo čtrnáct, otci padesát.

Juan Duarte sice děti nikdy neuznal za vlastní a svazek nelegalizoval, ale žil s nimi jako v normální rodině. Tu druhou, legální měl ve 150 kilometrů vzdáleném městě. V Argentině tehdy takový vztah mezi muži a ženami málokoho pobuřoval.

O jakých formativních zážitcích a zkušenostech z dětství přemýšlejí Evitini životopisci? Skličující malost a chudoba vesnice a sny o nádheře velkých měst. Otcův pohřeb: Duarte zemřel po autonehodě v roce 1926 a legální rodina nechtěla Evitu se sourozenci a jejich matkou pustit do kostela a smutečního průvodu. Zrodila se tam snad z toho pocitu ponížení nenávist k bohatým? K těm, kteří měli víc štěstí? Odnášela si z pohřbu ještě neujasněnou touhu je porazit, donutit je, aby k ní vzhlíželi?

Až v osmi začala chodit do školy. Podle učitelky byla zamlklá a mělo málo přátel. V učení rozhodně nevynikala a její písemný projev byl údajně přímo hanebný. Zato se začalo ukazovat, že je výborná recitátorka, tanečnice, ráda se předváděla. Bavilo ji hrát si s místními indiánskými dětmi a napodobovat jejich eskamotérské kousky. Její sourozenci jí začali říkat Chola – Míšenka.

Ani když se rodina přestěhovala do města Junín, nebyla Eva šťastná. Podle vzpomínek jedné ze sousedek neměla žádného chlapce, a neměla čím se zabavit. A především: Měla vyšší aspirace, chtěla být umělkyní. Jenže v chudém maloměstě mohla jen snít.

A to jí nestačilo. V patnácti letech odjela Eva Duarte do Buenos Aires.

Buenos Aires, do kterého Evita přijela, nezažívalo zrovna nejšťastnější roky. Svět se ještě nevzpamatoval z hospodářské krize a politické poměry v Argentině byly tou dobou velmi napjaté. Po vojenském převratu v roce 1930 vládli konzervativci spojení s tradiční oligarchií a obdivující režim Benitta Mussoliniho.

A i jinak to bylo zřejmě nepříliš veselé město, alespoň tedy z pohledu pokrokové Středoevropanky. Takto líčí Buenos Aires té doby příslušnice české avantgardy Anna Kodýtková: Dlouhé úzké ulice plné černě oblečených lidí. Ženy po deváté hodině nesměly jít samy po ulici, natož někam za zábavou. V každé ulici kavárny, obchody, bary a malé nevěstince. Ty velké byly na předměstí, kam o víkendu jezdily plné vlaky mužů.

„Skoro ve všech kavárnách a lokálech hrály dámské kapely, umístěné vždy na zvýšeném pódiu, někdy docela vysoko pod samým stropem… Tyto dámy byly většinou mladé, hezké a velmi obnažené… A byly to také jediné ženy, které byly přítomny v těchto místnostech,“ popisuje Kodýtková.

V předchozích desetiletích prožila ale Argentina úspěšné období, přímo hospodářský zázrak. Zařadila se mezi nejbohatší země světa s HDP na obyvatele srovnatelným se zeměmi jako Nizozemsko nebo Německo.

Jenže v roce 1935 nezažívala Argentina nejšťastnější období. Navíc ani v příznivějších letech se jí nepodařilo přiblížit k demokratickému modelu politiky a zmírnit bídu velké části obyvatel.

A ženy? Ty v politice nikdo nechtěl. Volební právo neměly. Směly jen pracovat a bavit muže.

Změnila to Eva Perónová.

Eva Perónová přijela do hlavního města, aby se stala herečkou. A jak je pro její životopis typické, není jasné, jak se dostala ke svým prvním rolím.

Kritici mají jasno: Ještě v Junínu se seznámila se slavným zpěvákem Augustinem Magaldim, který ve městě vystupoval. Měl to být první muž, kterého Eva využila na své cestě za úspěchem. Stala se jeho milenkou a on ji doporučil přátelům v Buenos Aires.

Někteří historici však zpochybňují nejen to, že Eva byla zpěvákovou milenkou, ale i to, že Magaldi vůbec v Junínu vystupoval.

Eva Duarte každopádně začínala malými rolemi, „štěky“ v divadelních společnostech, které často jezdily na turné mimo hlavní město. Znamenalo to nepohodlný a nejistý kočovný život: Noci v levných penzionech, nulová gáže, pokud nepřišlo dost diváků. Připomíná to vzpomínka muže, který ji poznal na turné v Mendoze: „Eva bydlela v laciném pokoji. V období štěků trávila svůj čas chudě a neúnavně pletla svetr zelené barvy,“ vzpomíná Américo Cali. „Uchovávám si na Evu Duarte tu nejčistší vzpomínku, věnovala mi fotografii se svými dětskými písmenky pilné holčičky, která má problémy s perem… Moje přátelství s Evou Duarte bylo platonické. Měl jsem ji rád, protože byla hodná, hezká a chudá.“

Jak dopadl zelený svetr, pravděpodobně nikdo neví. Ale to nepatří k největším nejasnostem v životopise Evity.

Hezká byla asi Eva Duarte vždy. V Buenos Aires se navíc z tmavovlásky proměnila v zářivou blondýnu.

Chudá zpočátku byla nepochybně. Ale postupně se jí jako herečce začínalo dařit. Především v rozhlasových hrách. A v roce 1942 si už mohla dovolit vlastní byt v luxusní čtvrti.

Byla hodná?

„Byla komplikovaná. Mísilo se v ní to, na čem staví její kritici i její obdivovatelé,“ říká historik Josef Opatrný. „Například: Měla opravdu mimořádné sociální cítění. A měla také mimořádnou zálibu v drahých šatech a špercích.“

V roce 1951 vyšla autorizovaná biografie Smysl mého života. V ní se Eva Perónová hlásí ke své oddanosti chudým lidem, „descamisados“. „Descamisados“ v doslovném překladu znamená „bez košil“. Ani chudí lidé v Argentině ale nechodili zcela bez košil, nenosili však bílé košile ke tmavým oblekům, které byly znakem příslušnosti k horním vrstvám společnosti. Jejich košile byly pracovní, barevné, bez límečků.

„Nikdo, jenom lid, mi neříká Evita. Navykli si mi tak říkat jen descamisados,“ píšou autoři zmiňované biografie. „Ministři, političtí šéfové, velvyslanci, úředníci, intelektuálové atd., kteří mě navštěvují, jsou zvyklí říkat mi paní, někteří mi říkají Excelence, nebo nejdůstojnější paní a někdy také paní prezidentko. Nevidí ve mně než Evu Perónovou. Descamisados, naopak mě neznají než jako Evitu.“

Eva Duarte se potkala s tehdejším ministrem Juanem Perónem v lednu 1944, brzy se stala jeho milenkou, v následujícím roce „paní prezidentkou“. A prakticky hned poté i Evitou.

Přinesla úplně nový rozměr do argentinské, a v mnohém i světové politiky. Žena, která má podíl na zásadních politických rozhodnutích. Která dokonce politiku podstatně mění. Krasavice, která oddaně vzhlíží ke svému muži-prezidentovi, ale zároveň systematicky prosazuje svoje cíle.

Evita dosáhla zavedení volebního práva pro argentinské ženy. A mimo jiné tím výrazně pomohla ke druhému vítězství svého manžela v prezidentských volbách. Podle Josefa Opatrného hlasy žen v roce 1952 rozhodly.

Ale především: Ještě pár let předtím mohly ženy tak nanejvýš v černých šatech doprovázet své muže po ulici. Nebo je polonahé bavit v kavárnách. A v nevěstincích.

Teď tu byla Evita. Paní prezidentka. A ženy se staly politickou silou.

Byla hodná?

Eva Perónová zemřela na rakovinu 26. července 1952. Bylo jí teprve 33, zemřela v bolestech a ani po smrti nenašla klid.

3 roky po její smrti byl Juan Perón svržen vojenským převratem a uprchl do Španělska. Noví vládci se Evity báli. Báli se jejího vznikajícího kultu, toho, že především chudí lidé ji začínají uctívat jako světici. Zmocnili se jejího těla a nechali ho tajně pohřbít v Itálii. Až po Perónově návratu do vlasti v roce 1973 byla důstojně pohřbena v Buenos Aires.

Její politická kariéra byla krátká. A jak jinak – rozporuplná. Z peněz své nadace stavěla pro descamisados nemocnice a školy. Ale kritici tvrdí, že peníze, které jí na příkaz prezidenta musela posílat jednotlivá ministerstva, mizely i jinde. Snad za tím byla vášeň pro luxusní šperky a šaty?

Ještě před nástupem konečné fáze nemoci zvažovala kandidaturu na viceprezidentku. Před prezidentským palácem se tehdy shromáždilo více než milion lidí, aby ji podpořili.

„Když umírala, nabízeli tisíce lidí svůj život, kdyby jí to mohlo alespoň nějak pomoci,“ připomíná Josef Opatrný. „Mysleli to vážně. Opravdu ji milovali.“

A když zemřela, zastavili v mnoha rodinách po celé zemi ručičky hodin.

Čas už bude plynout jinak.

Evita zemřela.