Proč nevolit Hillary? Několik důvodů z Brooklynu

Vlastně se o něm neví, jak se jmenuje, kolik mu je a proč přesně tady stojí. Ale rozhodně ho zná spousta lidí.

Pan „Mlčící menšina”, jak se představuje, tráví už několik týdnů na chodníku před budovou Pierrepont Plaza 1 v Brooklynu, vcelku banálním kancelářským věžákem ze 70. let kousek od brooklynské radnice a ikonického brooklynského mostu spojujícího tuhle čtvrť s Manhattanem.

Pan Mlčící menšina ale nemlčí, ale naopak ochotně vypráví všem, kdo se ho zeptají, co a proč tu vlastně dělá. Protestuje, jak se dá poznat už z jeho po domácku vyrobené cedule, kde sčítá všechny domnělé i skutečné hříchy Hillary Clintonové: od Benghází až po poslední aféru se soukromým e-mailem. Lži, korupce… Jak kdyby se člověk ocitl zpátky v Česku na mítinku ANO.

„Nikdy nemůžu a nebudu ji volit,” opakuje přesvědčivě.

A protože o sobě na svém transparentu píše, že je přesvědčením Demokrat, stejně jako Hillary Clintonová, stal se v posledních dnech vděčným terčem štábů postávajících před věžákem v Brooklynu v naději, že se „něco” stane.

Zatím marně, a tak je třeba vzít za vděk i tímhle výstředním „anonymem”, který už přes obrazovku vstoupil do mnoha amerických domácností. Jednoho až napadne, že pokud ho sem někdo ve finále kampaně poslal, dost dobře věděl, co dělá: Každá rána soupeři, které si povšimnou média, se počítá.

„Ničí tuhle zemi, rozděluje ji a její manžel také,” vypočítává hříchy Hillary Clintonové. „Když ji vyslýchala FBI, tvrdila, že si vůbec na nic nepamatuje. A to napsala knihu pamětí, za kterou dostala 7 milionů dolarů!” přidává argument, který už možná ledaskdo během osmnáctiměsíční kampaně od soupeřů zaslechnul. „Myslí si, že jsme hloupí. Někteří z nás možná jo, ale já ne.”

Pan Mlčící menšina nejprve tvrdí, že bude možná volit některého z kandidátů „třetích stran”, jako v roce 1992, kdy hlasoval pro nezávislého Rosse Perota. Mimochodem udělal tím velkou radost manželovi Hillary Billu Clintonovi, který díky „pomoci” výstředního miliardáře porazil tehdy překvapivě jasně prezidenta George Bushe. Nakonec ale prý ještě možná zvolí Trumpa - chlápka jako on teď „země potřebuje”- a on se z „Mlčící menšiny” stane „Mlčící většinou, která promluvila”.

„Ale opakuju: Rozhodně nemůžu volit Hillary,” přidává pro jistotu ještě jednou, aby to snad nikdo nepřeslechl. „Jak se s manželem chovali k Monice Lewinské, kterou Bill zneužíval? A to má být příklad pro ženy v Americe a na světě? Ani náhodou!”

ČTĚTE TAKÉ:

Živě z mrakodrapu Donalda Trumpa. Tady je doma král New Yorku

Náhodou ale ano, jakkoliv spousta z toho, co pan Mlčící menšina říká, opravdu kampaň první ženy, která má šanci stát se americkou prezidentkou, ničí.

Mladé dobrovolnice, které si dopoledne odskočily z kanceláří kampaně na cigaretu na chodník (ano, i v Americe stále ještě někdo kouří), to vidí jinak.

Jistě, jejich kandidátka asi opravdu není dokonalá, manželství s Billem prošlo pár těžkými zkouškami, ale většinu věcí, které jsou Hillary předhazovány, si vymyslela Trumpova kampaň s pomocí Fox News. (Bohužel se mladé ženy nechtějí nechat natočit ani neprozradí jméno: Jejich prací není rozdávat o kuřácké pauze rozhovory médiím, byť z exotických zemí.)

„Je přece ale úžasné, že se může stát prezidentkou USA žena,” říká mladá hispánská dívka v tričku se šipkou, symbolem kampaně Clintonové. Je zřejmé, že i pro neformální debaty prošly dobrovolnice komunikačním školením: „Pro nás je to nesmírně důležité. Vždyť i Hillary začínala jako my, jako dobrovolnice. To by přece byla ohromná změna.”

Ano, a to je na tomhle celém příběhu skoro to nejzajímavější.

Hillary Clintonová, tehdy ještě Rodhamová, se skutečně na počátku 70. let účastnila po boku svého chlapce Billa Clintona jako dobrovolnice kampaně demokratického kandidáta na prezidenta George McGoverna, který v roce 1972 drtivě prohrál s Richardem Nixonem. (O republikánských začátcích Clintonové se tu teď moc nemluví.)

Komentář: Kdo je lepší? Clintonová, nebo Trump?

Devětašedesátiletá Hillary Clintonová je typickým příslušníkem silné části své generace baby - boomers, narozených v šťastných poválečných letech (v USA šťastných…), kteří na univerzitě protestovali proti válce ve Vietnamu, vystudovali elitní univerzity a postupně stoupali americkou společností, kterou totálně změnili.

Jenže jak čas běží, i pohled na někdejší mladé idealisty se mění - nejspíš tak, jak se mění i oni.

Když manžel Clintonové Bill vyhrál v roce 1992 prezidentské volby, bylo mu 46 let - a jak připomněly pondělní New York Times, byl třetím nejmladším zvoleným prezidentem v historii. (Dokonce o rok mladším než Barack Obama v roce 2008.)

A do Bílého domu po letech důstojných republikánských mužů po šedesátce vstoupil nový, rokenrolový svět. Mnohem uvolněnější (z příkladu Clintona ovšem víme, že někdy až příliš uvolněný), ale také tehdy velmi optimistický, protože 90. léta taková aspoň chvíli byla.

NÁVOD NA SLEDOVÁNÍ VOLEB: Co rozhodne o vítězi

Hillary Clintonová byla úplně jinou první dámou, než na jakou byli Američané zvyklí. Po Barbaře Bushové, americké babičce, přišla pětačtyřicetiletá, emancipovaná právnička, která žila svůj vlastní život a nehodlala už jen krájet krocana na Vánoce a péct koláčky.

Jenže tenhle obraz už je dávno pryč a z Hillary Clintonové je symbol generace sedmdesátiletých mocenských superpragmatiků, někdo by řekl až cyniků, kteří mají letos poslední šanci posadit do Bílého domu svého člověka. (Prezident Obama je o 14 let mladší než Clintonová. Donald Trump sice o rok starší, ale také to je úplně jiný příběh.)

Jenže je možné, že legenda o „změně”, která už jednou rodině Clintonových v cestě za mocí pomohla, zafunguje ještě jednou.

„Jo, je možné, že to nakonec vyhraje - a vlastně to i čekám,” říká i pan Mlčící menšina. „Ale je to naposledy. A co přijde potom, to tedy opravdu vůbec nevím. A trochu mě to děsí.”