Žít s koronavirem: jak to dělá Paříž a jak my?

Roušky jich má stěží polovina, z prodavačů sotva čtvrtina, ostatním prodávajícím plandají ležérně kolem ucha nebo se pohupují pod bradou. Přitom cedulka u vstupu požaduje, aby ji měl každý. Kdo si cedulky ale všimne? Nenápadná, velikosti A4. Nikoho evidentně nevzrušuje a není tu ani nikdo, kdo by na její dodržování dohlédl. Ani jediný kupující nepožádá prodavače, aby si nasadil roušku, jediný prodavač to nechce po svém klientovi. Žádný prodavač nemá rukavice, ani ten, který zrovna přerovnává pečivo. Odstup tu je čistě iluzorní.

Čím to, že se ti lidé na obou stranách pultů chovají, jako by o nic nešlo? Čím to, že městská část, která ten trh spravuje, se tváří, jako by stačilo přišpendlit jeden papír, a tím její zodpovědnost končí? Co nevynutí dráb, jako by nebylo?

Přitom čísla šla nebo stále jdou každým dnem nahoru, nakažených, nemocných, brzy jistě i mrtvých. Jsou toho plná média, přečíst si to může každý. „Je tu vážná situace,“ říká imunolog profesor Václav Hořejší, „v nejhorším scénáři bychom mohli mít do konce roku mezi pěti a deseti tisíci mrtvých, v optimistickém jeden až pět tisíc.“

Každý je informován, každý to slyší a čte - a nic? Dokud vláda nenařídí, co jednoduše velí zdravý rozum, budou se všichni chovat, jako by koronavirus neexistoval a nebezpečí pominulo? Obchody, hospody, nákupní centra, nejrůznější instituce mají přeci přirozenou spoluzodpovědnost za to, jestli se nákaza rozšíří i jejich přispěním a netečností.

České obyvatelstvo projevilo zvláštní reakci: na jaře všichni poslechli na povel, improvizované roušky se na ulicích objevily ještě dřív, než je vláda byla vůbec schopná někde sehnat, v tom jsme byli papežštější než většina Evropy. Svým způsobem to byla recese, ulice plné jakoby gangsterů. Lidé tehdy dodržovali veškerá omezení. Dokonce bez většího remcání akceptovali, že jim, obyvatelům vlastního státu, vláda zavřela hranice. Jako snad v jediné zemi Evropy.

A teď přišla opačná reakce. Čísla se zdají být dramatičtější než na jaře, ale část obyvatel jako by k nim byla hluchá. Někteří dokonce považují za dobrý vtip či za projev odporu vůči vládě roušky demonstrativně nenosit a šířit bludy o tom, že covid vlastně nic není.

Je to možná tím, že jsme se stali tak trochu obětí vlastního úspěchu, kdy díky dodržovaným omezením se v České republice nákaza moc nerozšířila a kdy bylo minimum úmrtí. Tak málo, že část z nás snad nakonec uvěřila, že virus není nebezpečný.

Všechno vypadá, jako by si část obyvatelstva myslela, že koronavirus se tu objevil jen dočasně, že to bylo takové intermezzo a že teď se všechno vrátí do starých kolejí a pojede se dál jako před nákazou. Tak to ale není. Virus tu je a nějakou dobu bude a my se musíme naučit s ním žít. Tedy proti němu žít. Stane se součástí našeho života a my budeme muset žít dál, a zároveň se bránit.

Úplné vypnutí ekonomiky a společenského života už není možné, každý ale bude muset tím spíš pochopit vlastní zodpovědnost a brát ohledy na okolí. Používat rozum, tedy obrazně řečeno nepít všichni jedním brčkem z jedné obří sklenice.

Zatím se nezdá, že by virus nějak pronikl do denních životů. Lví podíl na tom má samozřejmě vláda, která poté, co se přísná opatření osvědčila, všechno odpískala, nechala vyjet do Chorvatska sto tisíc krajanů, otevřela dokořán noční bary a roušky hodila do koše. Co je horší, zjevně léta nijak nevyužila a stát na nic nepřipravila. Půl roku po první vlně zjišťujeme, že je zoufalý nedostatek hygieniků, že mezi sebou nekomunikují, že jsou už téměř saturovány ventilátory v nemocnicích.

Před pár dny jsem přijel z Francie. Nechme stranou srovnávání čísel a argumenty, že to tam je stejné. Není. V mnohém mají jinou situaci, lidé se tam dožívají vyššího věku, takže mají vyšší podíl velmi starých osob, víc testují, mají jinou hustotu obyvatel: velká Paříž se sedmi miliony obyvatel, tedy jako dvě třetiny České republiky, žije na ploše jako jedna desetina naší země. Zároveň je faktem, že část mladší Francie se v létě utrhla ze řetězu a dnes je tam nejvíc nakažených mezi mladými.

Co je ale nejdůležitější: Francouzi evidentně pochopili, že tu koronavirus je, že se zabydlel a že s ním budou muset koexistovat. První vlnu moc nezvládli, z celé řady důvodů se tenkrát nechali zaskočit a chvíli tápali. Od té doby se ale poučili a dnes to vypadá, že reagují opačně než my Češi. Obyvatelstvo i jejich vláda. Všude slyšíte: roušky, odstupy, mytí rukou.

V létě se tam rozběhl turismus, lidé masově vysedávali na zahrádkách restaurací a kaváren, konaly se i menší festivaly. Ale nebylo to slepě, ne, jako by se nic nedělo. Všude bylo naopak cítit rozumnou opatrnost.

Restaurace obsluhovaly jen venku na zahrádkách, v mnoha z nich jste nedostali do ruky jídelní lístek, aby na něj všichni nesahali, ale na stole ležel QR kód, ten jste si ofotili do mobilu a v něm přečetli nabídku. V muzeích a galeriích dohlíželi přísně, abyste si u vchodu dezinfikovali ruce, v sálech hlídači dbali, aby byl v každém z nich jen omezený počet lidí. Na všech menších obchodech stálo, že dovnitř smí najednou jen jeden člověk (či rodina), před cukrárnami či pizzeriemi lidé čekali ve frontách v rozestupech. Větší samoobsluhy měly u vchodu zřízence, který vpouštěl omezený počet klientů. Hudební festival pod širým nebem vypadal tak, že každé druhé sedadlo bylo zablokované, po skončení lidé odcházeli postupně po řadách. Když si přítelkyně zkoušela v obchodě šaty, ty, které nechtěla, prodavačka odnesla hned dozadu a tam vydezinfikovala mašinkou na horkou páru.

Minulý týden to v Paříži vypadalo tak, že všichni, kromě dětí do 11 let, měli na ulici roušky, celý den, a tím spíš v obchodech a v metru či autobusech. Samozřejmě všichni číšníci a prodavačky či pokladní. Právě tak na trzích. V metru bylo každé druhé sedadlo označené, aby si lidé na ně nesedali, na peronech i ve vagonech všude značky naznačující odstup. V každém obchodě na zemi nálepky požadující odstup metr a půl.

V samoobsluhách ve Francii neexistuje volně rozházené pečivo jako v našem Albertu, lidé ho tam kupují v množství pekáren, kde má každá prodavačka roušku, mikrotenové rukavice a kleštičky. Všude se platí kartami, a pokud chcete jeden croissant, můžete zaplatit hotově, ale ne do ruky prodavačce, ale do mašinky, která vám eventuálně vrátí drobné. A v samoobsluhách je pečivo zabalené nebo si ho berete kleštičkami z přihrádek.

Před pařížskými kavárnami a restauracemi byly desítky stolků, všichni hosté seděli venku. Město restauracím povolilo neomezený počet stolů venku, a ty si je bleskově sehnaly a všechno přenesly ven. Zavřely se pro auta dokonce některé menší uličky, stolky restaurací zabraly i vozovku. V Praze jsem nic takového neznamenal, přitom to je tak jednoduché. A mimochodem by to pomohlo restauracím zalátat díru z jara. Klienti při jídle a pití roušky neměli, stačilo ale jít dovnitř na toaletu a číšník vás hned upozornil, abyste si ji nasadili. A sami je měli všichni, po celou službu. Lidé se zdravili dotykem loktů, dělali si z toho legraci, ale klasické francouzské líbání na třikrát zmizelo.

Na celé situaci bylo nejzajímavější, že situaci nebrali na lehkou váhu a cítili zodpovědnost vůči okolí zjevně všichni: obchody a jejich majitelé, prodavačky, kulturní i veřejné instituce i doprava. Sotva jsem nastoupil do autobusu, vidím nápis: Tento autobus dezinfikujeme každý den protivirovým prostředkem. A ještě obrázek, že dezinfikují držadla, tyče, dveře, sedadla. Tenhle francouzský způsob informovat veřejnost je něco, co nám v Čechách chybí. Na každém obchodě byl nápis, aby lidé vstupovali jednotlivě. A všude: Chráníte sebe i druhé.

Kolikrát mě číšník upozornil, abych si nasadil roušku, když jsem vstoupil ze zapomnětlivosti bez ní. Jindy pekařka požádala klienta, který ji neměl, aby si ji okamžitě nasadil. Samozřejmě slušně, ale byla neoblomná.

Bylo cítit, že život s koronavirem bere celá společnost, nebo aspoň její výrazná část, vážně a že každý se chová s vědomím, že o něco jde a že k něčemu přispívá. Že lidé nečekají jen na to, co vláda, ale že se dovedou řídit vlastním rozumem.