Žít bez filmu a hudby? Nevím, jak bych zvládal stres z práce, říká šéf ČT Dvořák

Celý rozhovor si můžete pustit v audiu:

Jakou máte první vzpomínku na filmový festival v Karlových Varech?

Já jsem Vary vnímal dlouhodobě jako zajímavou věc, která mě i přesto trochu míjí. Filmy mě vždycky zajímaly. Koneckonců v kině jsem vyrostl, protože moje babička byla uvaděčka v kině v Českých Budějovicích, takže já jsem tam trávil odpoledne, večery, noci i víkendy. V 90. letech (kdy festival vznikl, pozn. red.) jsem ale měl poměrně hodně práce, takže o festivalu v Karlových Varech jsem věděl, ale reálně jsem tam nebyl. Poprvé jsem se do kontaktu s Vary dostal ve chvíli, kdy jsem nastoupil do televize Nova v roce 2003. Tehdy Nova dělala mnohem více bulvární zpravodajství než dnes a řešilo se jen, kdo se opil, kdo byl na jakém večírku, ale o ty filmy vůbec nešlo.

Jiří Bartoška a Kryštof Mucha za mnou tehdy přišli na takové mírové vyjednávání a domluvili jsme se, že se pokusíme ten festival pojmout tak, jak se vlastně pojmout má. To znamená, že nás samozřejmě budou zajímat ty společenské záležitosti, ale zároveň že se trochu víc budeme věnovat filmům. Byla to taková mírová dohoda a od té doby do Varů jezdím.

Vy tedy jste filmový fanda?

Hrozně, já miluju filmy a jak říkám, mám to od dětství. Film a muzika je pro mě strašně důležitá oblast. A myslím si, že bez toho bych asi těžko přežíval stres, který občas pracovně mám.

Být filmový fanda je jedna věc, ale druhá věc jsou povinnosti. Máte vůbec čas se jít ve Varech podívat na filmy?

Já to mám nastavené tak, že když jsem ve Varech, tak se to snažím využít maximálně. Na jednom místě je najednou spousta lidí, které když bych měl potkat v Praze, tak tomu musím věnovat mnohem víc času. Takže pracovně tomu dávám hodně.

Na druhou stranu, když se mnou jede moje žena, klidně si vybere tři, čtyři filmy denně. A já se s ní snažím alespoň na jeden až dva denně jít, abych dostál své pozici vzorného muže. Snažím se chodit na takové lehčí filmy, žena zase vybírá i trochu komplikovanější, těžší, intelektuální filmy.

Tušíte, kdy vlastně vzniklo partnerství mezi Českou televizí a mezi karlovarským filmovým festivalem?

Já jsem to zkoumal, když jsem v roce 2011 do České televize přišel, a popravdě řečeno jsem nenašel toho pamětníka, který by byl u toho úplného začátku. Ale na druhou stranu - když se podíváte na iVysílání České televize, tak tam první zmínka o karlovarském festivalu je z let 1994-1995. Od roku 1997 dělá Česká televize pro karlovarský festival Festivalové vteřiny.

Podle jakého kritéria si Česká televize vybírá filmy, na kterých partnersky spolupracuje?

Ten systém je docela sofistikovaný, protože se snažíme pokrývat celé spektrum filmů, které můžou vznikat. Máme na to ustavené speciální oddělení v České televizi, které se jmenuje Filmové centrum. A to má za úkol nejenom přijímat náměty a možnosti spolupráce, ale vůbec se po tom trhu dívat. Sledovat, kde co vzniká, být třeba i u vzniku některých zajímavých scénářů.

Potom to rozdělujeme do několika kategorií. V jedné z nich jsou filmy, které jsou pro širokou diváckou veřejnost, většinou je vysíláme na ČT1 v neděli večer v osm. Což jsou filmy jako je Teroristka nebo Teorie tygra. Potom jsou to filmy, které nejsou až tak divácké, ale mají nějaký přesah, mají potenciál vyhrávat festivaly. Pak nás zajímají debuty, protože se snažíme pomoct i začínajícím režisérům a začínající režisér nemusí být vždycky nutně úplně mladý student, který právě ukončil FAMU. Například Slávek Horák, který teď připravuje film Havel, tak ten měl svůj debut asi před třemi lety a byl to film Domácí péče, který prezentoval také na karlovarském festivalu.

Nakonec nás zajímají dvě kategorie, kterým se moc nevěnuje skoro nikdo, a to je animace, která vyžaduje dost financí, a pohádky, jež používáme na vánoční premiéry.

A co dokumenty?

To je samozřejmě úplně zásadní oblast. Podporujeme nejen ty, co jdou do kin, ale spoustu jich i natáčíme.

Sledujete nárůst sledovanosti u filmů, které mají nějaké ocenění?

Já bych řekl, že úplně významně ne. Je fajn, že se o tom filmu lidé dozvědí, ale že by to násobilo sledovanost, to se určitě neděje.

Pro nás je důležité, co ta ocenění znamenají. Že ty filmy mají nějakou kvalitu. A v případě, že do toho filmu vstoupíme na začátku, on se natočí, má úspěch v kinech a získá cenu třeba na festivalu ve Varech, tak víme, že jsme udělali dobrý krok.

Mně říkal i Jiří Bartoška, že u českých filmů to komerčně nefunguje tak, že když herec dostane Českého lva, bude najednou zasypaný prací…

Je to tak. A trh je mnohem menší. Na druhou stranu potom filmy, které byly ve své době úspěšné, se mohou za nějakou dobu vrátit, mohou mít nějaký restart. Konkrétně třeba Samotáři Davida Ondříčka, kteří se v digitalizované remasterované podobě vracejí do kin po 20 letech, teď možná zasvítí úplně, protože tam třeba lidé najdou něco, co tam před těmi 20 lety nenacházeli.

Možná přijdou někteří z nostalgie, nebo ti, co chtějí vidět, jak to vypadá v nové podobě. A možná i noví diváci. Tohle očekáváte?

Přesně tak, všechny tyhle tři skupiny se můžou potkat a myslím si, že je strašně důležité, že u těch filmů, které mají nějakou trvanlivost, se může ten význam proměnit. Takovéhle filmy přežívají a většinou jsou to ty, které sbírají nějaké ceny.

Kolik investuje ročně Česká televize do podpory českého filmu?

V roce 2019 to bylo tak, že jsme investovali 122 milionů korun v přímém finančním vstupu, plus dalších asi 23 milionů tím, že těm koproducentům dáváme k dispozici některé interní kapacity České televize. Ať už je to zvukové studio, postprodukce, střižny. Takže celkem řádově plus minus 150 milionů korun za rok.

Který z těch filmů, na kterých jste se podíleli, je váš favorit?

To je Sophiina volba. Ale mám radost, že Česká televize byla u filmu, který mezi těmi českými miluju, a to jsou Pelíšky. To je moje srdcovka. Doprovází mě každé Vánoce.

Jsem ale rád za každý film, který je kvalitní a má ohlas u diváků nebo na festivalu. Vzniká spousta dobrých filmů, ale i průměrných. Ale to je prostě důsledek toho, že žijeme v prostředí, které nedokáže odfinancovat úplně veliký film. Díky bohu za velké filmy typu Nabarvené ptáče. Jsem rád i za filmy jako Šarlatán, Havel a příští rok se objeví Zátopek. To jsou velké věci a myslím, že je dobře, když u toho dokážeme být a když tomu můžeme pomoct.

Jmenoval jste filmy Zátopek a Šarlatán. Stalo se vám někdy, že jste byl potom zklamaný?

Stane se to a v tom je to kouzlo. Protože neexistuje přesná formule. I když namícháte to, že ten film má zkušeného a kreativního režiséra, hrají tam skvělí herci, ten scénář na začátku vypadá výborně, to téma vám připadá, že zazní přímo do té doby a navíc na to seženete spoustu peněz, takže to můžete udělat i ve velkém, tak i přesto to najednou nemusí být ono. Nezafunguje to. A to je potom smutek. Stává se to, ale doufám, že v našem případě ne moc často.

Mrzelo vás, že vám někdy naopak utekl film? Mě třeba překvapilo, že jste se nepodíleli na filmu Hořící keř.

Hořící keř je zrovna věc, o které slýchám od začátku, co jsem v roce 2011 do České televize přišel. Já bych si ho asi ujít nenechal, protože si myslím, že takovéhle téma by České televizi sedlo. Na druhou stranu tu jsou některé filmy, které jsou lehčí a které mají schopnost sehnat si vlastně komerční podporu, komerční peníze. Pak si říkám, že je dobře, že ten film vznikne a že vznikne za jiné peníze než od České televize. Tím pádem my máme šanci peníze použít třeba pro film, který nemá takový komerční potenciál, ale zároveň je dobře, že vznikne.

Třeba film Ženy v běhu. To byl film, který komerčně zafungoval výborně a myslím si, že bychom ho klidně dokázali odvysílat v rámci České televize. Je to příjemná mainstreamová komedie, ale protože si našla svoje peníze na komerci, tak my o takový film nebojovali. Nesnažíme se v takovém případě přeplácet, protože je dobře, když celkově do toho filmového odvětví dojde co nejvíce peněz.

Máte v tomhle poslední slovo?

Máme takový orgán, který se jmenuje programová rada. Tam jsem jak já, tak šéf vývoje, šéf programu, šéf výroby plus řada dalších lidí. A většinou rozhodujeme v konsenzu. Není to tak, že bych se snažil ve chvíli, kdy mi moji lidé doporučí, že něco takového nemáme dělat, tak že bych se snažil to přetlačit silou. Ale můžu.

Jaký film si pravidelně třeba jednou za rok pustíte doma? Mluvil jste o Pelíškách.

Já se pořád vracím k Pulp Fiction. A kdykoliv to vidím, tak tam nacházím spoustu dalších věcí, protože to je chytře natočený film. Už jsem k tomu přitáhl i svoje děti a nutím je, aby se na to dívaly společně se mnou. A ony vždycky říkají, že tomu vůbec nerozumí, jak je ten film poskládaný. Když to ale člověk dokouká a poskládá se vám to v hlavě, tak ta mozaika je geniální.

A protože mám rád fotku, tak mám také rád filmy, kde ten režisér pracuje hodně s vizualitou. Na karlovarském festivalu jsem proto objevil Paola Sorrentina a jeho film Mládí. Poprvé jsem to viděl na velkém plátně a úplně mě to uchvátilo, protože tam jsou krásné záběry, krásné fotky. Kromě toho, že to má příběh a kromě toho, že je tam skvělá muzika.