Článek
„Dostala jsem se do Sýrie díky své hlouposti,“ popisuje žena, která si nechává říkat Amina. Z bezpečnostních důvodů uvedla pouze své křestní jméno. „Každý dělá chyby, každý hledá krásný život. A já udělala špatné rozhodnutí, když jsem tam odjela. Hodně jsem toho litovala.“
Vzpomíná, jak se rozhodla následovat svého muže, který žil sám v Sýrii, kam se rozhodl odjet v roce 2014. „Byl to velmi něžný muž. Moc jsem ho milovala, tak jsem přijela do Sýrie za ním.“
Amina s sebou přivezla čtyři společné děti. Další tři porodila v Sýrii. Už jinému muži – manžel o rok později zahynul. Žena netuší, jestli byl bojovníkem Islámského státu, ale přiznává, že její další manžel už jím byl. Rodina od roku 2018 žila v uzavřeném táboře Al-Hol určeném pro vdovy a manželky džihádistů, posléze se přesunula do obdobného zařízení Roj.
Fotogalerie: Válka v Sýrii v obrazech
Až do roku 2010 měl Sýrii, zemi ležící z části na území dávné Mezopotámie, pevně v rukou režim despotického prezidenta Bašára Asada, který v čele země vystřídal svého otce Háfize. Asadovci, stejně jako dominantní politická strana Baas, patří k náboženské minoritě alávitů, jejíž členové si uzurpovali veškerou moc v zemi. Demokratické snahy v Egyptě a Tunisu však probudily i Syřany. Chtěli spravedlivější zřízení, lepší životní podmínky. A na jaře 2011 vyšli do ulic.
Zpočátku šlo o drobné protesty, do ulic vycházely spíše stovky lidí. Ale ozbrojenci režimu už od začátku zasahovali tvrdě. Už z konce února 2011 se datují první zprávy o mučení a zatýkání dospělých i dětí, kteří vynesli ven protirežimní transparenty. Násilí vůči neozbrojeným pokojným demonstrantům přerostlo v první opravdu velký protest, který se odehrál v jihosyrském Dará 15. března 2011. Od tohoto data se také odpočítává start syrské občanské války. Na snímku vidíte záda muže po propuštění z vazby, Aleppo v létě 2012.
Z Dará se nepokoje přelily do dalších měst. Homsu, Aleppa, Hamá, Idlibu, konečně i do hlavního města – do Damašku (na fotografii z roku 2014.) Postupem měsíců přibývalo mrtvých i zraněných a situace eskalovala ve značně nepřehledný konflikt, čehož využili radikálové. Značná část země se dostala pod nadvládu tvrdých či méně tvrdých islamistů. Ze Sýrie si své bojiště udělali i bojovníci tzv. Islámského státu.
Západní mocnosti neměly po válkách v Iráku, Afghánistánu či v Libyi chuť vydávat se na další horkou půdu, příliš se angažovat. Na druhé straně Írán a zejména Rusko podpořily Asadův režim. Rusko do války vstoupilo v roce 2015 a takřka na poslední chvíli zachránilo Bašára Asada před porážkou. Na snímku jsou zachyceny momenty po ruském náletu na město Saqba ve východní Ghútě, 13. prosince 2015.
Rusko si v Sýrii sledovalo své geopolitické zájmy, Írán přispěchal podpořit alávity. Tedy syrskou náboženskou menšinu, k níž patří Asad a kterou v Íránu dominantní šíité považují za součást šíitského islámu. Ze stejného důvodu se zapojila například i libanonská šíitská organizace Hizballáh. Na snímku čeká zraněný Syřan na ošetření v provizorní klinice v Zamalce během náletů syrských prorežimních sil, oblast Východní Ghúty, 13. března 2018.
Syrští muži vynášejí děti z trosek zničených budov po leteckém útoku na povstaleckou čtvrť v Aleppu na severozápadě země. Aleppo bylo před válkou největším městem Sýrie a jedním z nejstarších měst na světě vůbec. Nyní je největší Damašek, historicky cenné jádro Aleppa včetně tradičního súku (uzavřeného tržiště) bylo vybombardováno. Snímek z 11. září 2016.
Provizorní barikáda z vraků autobusů v povstalecké části Aleppa, 14. března 2015. Bitva o Aleppo trvala čtyři roky a dostala nálepku nejdelšího obléhání města v moderní historii. O Aleppo bojovaly na jedné straně prorežimní syrská armáda posílená zejména o šíitské skupiny, na druhé straně Svobodná syrská armáda a sunnitské skupiny. Nakonec síly režimu získaly město pod kontrolu – za cenu jatek. Desetina všech syrských obětí války pochází právě z Aleppa – zemřelo tu na 32 tisíc lidí, přičemž 76 % všech úmrtí v Aleppu připadá na civilisty. Stovky lidí se po bombardování města nikdy nenašly.
Pohled na město Arbín ve Východní Ghútě ležící nedaleko Damašku, na fotografii z 27. března 2018. Celá tato oblast byla rok po vypuknutí občanské války v držení povstalců. Asadův režim sem masivně přesunul své jednotky a sevřel na 400 tisíc místních obyvatel v dlouhém obležení. Lidé živořili, později vytvořené humanitární koridory se staly cílem několika náletů. Převzetí města zpět do rukou vládních sil bylo rovněž krvavé. „Ruské nálety a zápalné bomby zabily prchající civilisty ve sklepení, kde lidé zahynuli následkem popálenin a udušení,“ uvedl v dobové zprávě Ramí Abdar Rahmán, šéf exilové organizace syrských ochránců lidských práv (SOHR).
Ti, kteří ze Sýrie neutekli, živoří. Válka, rozsáhlá korupce, západní sankce, k tomu ekonomická a finanční krize v sousedním Libanonu – to vše zcela zásadně poškodilo syrskou ekonomiku. Na snímku syrská dívka, jejíž rodina se ze strachu z šíření nákazy covid-19 v přeplněných sběrných táborech rozhodla vrátit domů do obce Al-Nayrab v severozápadní provincii Idlib, 3. května 2020.
Ceny potravin v Sýrii rostou závratnou rychlostí a syrská měna klesá trvale. Během prvních měsíců roku 2021 ztratila už 40 procent své hodnoty. Na snímku vidíte rodinnou oslavu Ramadánu uprostřed trosek jejich zničeného domova ve městě Aríhá, 2020.
Syrský režim se nezdráhal použít proti vlastním občanům chemické a toxické plyny. Proti rebelujícímu obyvatelstvu od počátku postupoval tvrdě. Výjimkou nebylo bombardování obydlených čtvrtí, nemocnic, tržišť, barelovými bombami. Vláda prezidenta Bašára Asada přitom vždy odmítala jakákoli obvinění z válečných zločinů s tím, že se jen brání radikálním islamistům, kteří se na místech úderů měli ukrývat. Snímek pochází z pohraničního města Al-Báb na severozápadě Sýrie, 24. února 2017.
Na snímku nálety Asadových jednotek ve městě Dúmá ve Východní Ghútě, 20. března 2018. Příběh tohoto města je podobný Arbínu: Dúma platila na začátku syrského konfliktu za centrum odporu proti vládě nedalekého Damašku. Povstalecké síly, které nad městem získaly kontrolu, se na jaře 2013 dostaly do obležení prorežimních sil.
Na snímku děti zraněné při náletech v polní nemocnici v Dúmě, 22. srpna 2015. Dúmá dlouho odolávala, na jaře 2018 už byla posledním povstaleckým městem v oblasti. Za tu dobu se sem stáhly nejrůznější militantní skupiny bojující s Asadovými vojsky i mezi sebou navzájem – včetně těch napojených na Al-Káidu (dříve Fronta an-Nusra). Na začátku dubna 2018 byly v Dúmá použity chemické zbraně.
Na snímku útočí bojovník na pozice sil Asadova režimu americkou protitankovou řízenou střelou v severním Aleppu, 17. července 2016. V té době už se schylovalo k prohře rebelů, Asadovým vojskům přispěchaly na pomoc zahraniční šíitské skupiny. Rozhodující pak byla ruská letecká podpora. V půli prosince 2016 získal režim město zpátky pod kontrolu.
Severovýchod země se dostal pod kontrolu Kurdů, což znovu zvýšilo napětí v celé oblasti. Jejich zvyšující se vliv u hranic s Tureckem se stal rudým praporem pro Ankaru, která provedla v průběhu let na severu Sýrie a severu Iráku několik operací namířených proti kurdským povstalcům operujícím v rámci SDF (Syrian Democratic Forces). Na snímku bojovnice SDF v severovýchodní syrské provincii Hasaka, 19. února 2016.
Jak už jsme popsali, do bojů v Sýrii se zapojili i islámští militanti takzvaného Islámského státu (IS), kteří tu na čas vytvořili vlastní chalífát. Na snímku syrské město Kobani během údajného sebevražedného bombového útoku IS na pozice protirežimních sil, 20. října 2014.
Syřané kráčejí skrze trosky v Dajr az-Zaur na severovýchodě Sýrie, 4. ledna 2014. Syrští rebelové se spojili, aby vytlačili Islámský stát, který se rázem stal větší hrozbou než nenáviděný prezident Bašár Asad. Pro Asada se zapojení fanatických islamistů stalo „požehnáním“. Už od počátku konfliktu v roce 2011, kdy lidé pouze chodili na náměstí s transparenty a žádali změny, své zásahy proti vlastním občanům kryl legendou o boji s Al-Káidou.
Proti Islámskému státu se postavila nově vytvořená aliance kurdských, arabských, asyrských, arménských a turkmenských milicí. Z počátku se nezapojilo Turecko, kterému vyhovovalo, že fanatici oslabí nenáviděné Kurdy. Na snímku zničené město Kobani v kantonu Ajn al-Arab, které dobyly kurdské síly 30. ledna 2015. Koncem dubna 2015 ztratil Islámský stát kontrolu nad většinou vesnic, které v kantonu Ajn al-Arab předtím ukořistil.
Pohled na syrské město Palmýra, zapsané na seznamu kulturního dědictví UNESCO, které leží dvě stě kilometrů severovýchodně od Damašku. Antické semitské město se stalo smutným symbolem ničení památek Islámským státem v roce 2015.
Na snímku vojáci syrské vládní armády bojují s ozbrojenci IS o kontrolu nad Palmýrou v provincii Homs, 25. března 2016. Palmýra byla dvakrát v držení radikálních islamistů, vládní vojska ji dvakrát dobyla zpět.
V držení Islámského státu byl i Džarabulus na severu Sýrie. Tady zasáhla turecká armáda, přičemž se prezident Erdogan po zahájení operace v létě 2016 – pojmenované Eufratův štít – nechal slyšet, že terčem je jak Islámský stát, tak jednotky syrských Kurdů. Turecko vyslalo na syrské území pozemní jednotky i desítku tanků, zapojili se tisíce členů Svobodné syrské armády (FSA). Na snímku oslavy porážky islamistů v únoru 2017.
Islámský stát ztratil poslední významné město v Sýrii 23. března 2019. Šlo o město Baghúz ležící nedaleko hranice s Irákem; jeho pádem se završila čtyřletá ofenziva různých vojenských sil s cílem eliminovat Islámský stát ze sta procent území, které dříve ovládl. Militantní islamisté však dál podnikají jednotlivé útoky od centrálních provincií Hamá a Homs až po Dajr az-Zaur. Na snímku z 23. března 2019 poražený tábor IS v Baghúzu.
Život jde dál. Chudoba, válka, ztráta domova – a na druhé straně láska. Na snímku nevěsta Hanan, která s rodinou utekla před frontou, ve školní budově v severosyrském městě Hasaka. Škola se pro ni stala dočasným domovem a úkrytem. A později také místem, kde se usadila se svým novomanželem Mohammadem. Fotografie z 1. prosince 2019.
V Sýrii mezitím vyrůstá ztracená generace dětí, které nepoznaly nic jiného než válku. Na snímku z listopadu 2020 vidíte devítiletou dívku, která přišla během jednoho z leteckých úderů na Idlib o levou nohu. Její rodina se poté přestěhovala do bezpečnější zóny, ale dívka, aby mohla pokračovat ve vzdělávání, musí každý den ujít zhruba 3 kilometry.
Fotografie z tábora Al Hol ležícího poblíž iráckých hranic. Do tábora byly sváženy manželky a vdovy po bojovnících takzvaného Islámského státu, které se tu snaží dál vychovávat děti v této ideologii. Tábor je pod správou Syrských demokratických sil, jejichž příslušnice na snímku z února 2019 ženy doprovází. Analytici varují, že situace je neúnosná. Ještě v roce 2019 tu žilo kolem 10 tisíce žen a dětí, nyní už v táboře (podle dat z února 2021) žije na 60 tisíc osob.
OSN odhaduje, že v důsledku války žije nyní v podmínkách vyžadujících urgentní pomoc 9,3 milionu obyvatel Sýrie. Jejich situaci označila za největší humanitární krizi současnosti. Na snímku z Ayn Issa datovaném říjnem 2017 uprchlíci z města Rakka, které bylo v té době kvůli množství pozemních min pro civilisty uzavřeno.
S chudobou se potýká 80 procent Syřanů. Aby si lidé v provincii Idlib, kterou jako poslední dosud nezískal režim Bašára Asada pod kontrolu, vydělali na živobytí, ohrožují vlastní životy a snaží se najít cokoli, co by se dalo zpeněžit. Děti na skládce v provincii Idlib, únor 2021.
Díváte se na uprchlický tábor ve městě Atme v syrské provincii Idlíb na snímku z dubna 2020. Původně šlo o dva tábory vzdálené od sebe šest kilometrů – v Atme a u vesnice Kah. Jenže migrační vlny, které vyvolaly další a další boje v této provincii, v podstatě oba tábory propojily. Nyní se odhaduje, že tu v naprosto nevyhovujících podmínkách a ve stanech žije přes 600 tisíc lidí.
Konflikt, který přerostl v dodnes trvající válku, si vyžádal zhruba půl milionu životů. Potvrzeno (na obou stranách) je přes 390 tisíc obětí, další desítky tisíc tvoří nezvěstní. Na snímku děti v provizorním přístřeší v guvernorátu Idlib, poblíž turecké hranice, 14. února, 2020.
Dalších více než 11 milionů obyvatel, což je asi polovina předválečné populace, muselo opustit své domovy a stali se z nich váleční uprchlíci. Na snímku ze září 2014 vidíte kurdské bojovníky, kteří sledují na turecko-syrské hranici příchod stovek civilistů, kteří utíkají z Rakky. Rakka byla v letech 2014–2017 sídlem Islámského státu.
Otec „přehazuje“ své dítě přes hraniční turecký plot, 14. června 2015. Podle odhadů z roku 2010 žilo v Sýrii před válkou zhruba 22,5 milionu obyvatel, nyní je to kolem sedmnácti milionů.
Na snímku syrští uprchlíci u břehu řeckého ostrova Lesbos, 28. října 2015. OSN na svých stránkách píše, že syrská uprchlická krize zůstává největší krizí vysídlení na světě. 5,6 milionů registrovaných uprchlíků živoří v provizorních táborech v Egyptě, Iráku, Jordánsku, Libanonu a Turecku. Do tohoto čísla je započítáno více než 2,5 milionu dětí.
V těchto táborech, které leží v severovýchodní Sýrii, žijí tisíce lidí. Oblast je pod kontrolou kurdských jednotek v Sýrii.
Ukrajina patří k zemím, které odtud teď musí repatriovat své občany. „Problém je v tom, že úřady na tomto území nikdo neuznává. Neexistují žádné oficiální orgány, se kterými byste se mohli spojit a jednat s nimi. Je to všechno o osobních kontaktech. Musíte být přímo tady – v Sýrii,“ popisuje složité procesy ukrajinský honorární konzul Šaker Farchád Alí. V prosinci 2020 Ukrajina repatriovala dvě jiné ukrajinské ženy a jejich sedm dětí. Letos v dubnu ji vyzvala organizace Human Rights Watch k repatriaci dalších občanů. V táborech prý žije ještě asi 40 ukrajinských žen a dětí.
Během letu na Ukrajinu hovořily Amininy děti o tom, co během války zažily. „Když začali bombardovat, když vystřelili rakety na dům, tak tam všichni lidé zemřeli. Někteří byli roztrháni na kusy. Všude byla krev,“ vybavuje si starší Suríja.
„Když se hodně střílelo, všichni jsme si rychle lehli na podlahu. Máma se bála, že by nás střely mohly zasáhnout,“ vzpomíná její sestra Šafika. A děti se reportérům RFE/RL svěřily i se svými plány do budoucna.
„Chtěla bych mít svůj vlastní pokoj, kde budu mít knihy ke čtení a nějaké papíry na psaní, abych mohla studovat,“ přeje si Suríja.
„Mým snem je, že až přijedu na Ukrajinu, tak se budu moct pohoupat v opravdu velké houpačce!“ těší se Šafika.
Letadlo s Amininou rodinou přistálo v Kyjevě 16. června. Všichni teď budou muset projít bezpečnostní prověrkou, ale zatím proti Amině nebyla vznesena žádná obvinění. Ukrajinské úřady uvedly, že se teď rodina bude muset hlavně přizpůsobit normálnímu životu.
Více naleznete v úvodním videu. Další reportáže z produkce Rádia Svobodná Evropa najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
