Žiju život jako ve filmu, říká programový ředitel filmového festivalu ve Varech

Celý rozhovor si můžete pustit v audiu výše.

Karle, co je pro tvoji práci výstižnější? Umělecký ředitel, nebo programový ředitel?

To je otázka, protože častokrát se to plete.

My jsme tě označili v promo spotu, který běží na Expresu a představuje ten karlovarský týden, jako programového ředitele, protože mi to připadá bližší k tomu, co děláš.

Je to blíž a zní to také méně nafoukaně, ale zase děkuji, protože umělecký ředitel je titul, který patřil dlouhá léta paní doktorce Zaoralové, kterou tímto zdravím a bez které bych tady neseděl. Tudíž programový ředitel byla funkce, která byla z nějakých technických důvodů vymyšlená jeden rok, přechodný rok, ale jinak jsem podědil po paní ředitelce funkci umělecký ředitel a jsem na to velice pyšný.

Karle, když jsme tím začali, paní Zaoralová patřila nejen k lidem, kteří propagovali český film v zahraničí, protože ona měla velmi vřelý vztah speciálně k Itálii a Francii, lidsky a co se týče filmu. Jaké to bylo přebírat po Evě Zaoralové tuhletu práci, která opravdu prošlapala ty cestičky i diplomaticky?

Je to tak, pamatuji si její krásný humor, kdy říkala, že si pamatuje fontánu di Trevi ještě předtím, než Fellini natočil Sladký život, takže ty vzpomínky jsou bohaté a té práce bylo uděláno spoustu a věc, která se udělala hned po mém nástupu do její funkce, byla ta, že se vyházel starý nábytek z její kanceláře a dal se tam nový, který se tak jako zrcadlil. Takže my jsme seděli proti sobě, dlouhá léta od začátku roku 2011 do nedávna a povídali jsme si celá ta léta o všem - o filmech, o politice, o soukromí - a to samozřejmě ten přechod a nástup do funkce učinilo mnohem snazším a moc příjemným.

Ona poté, co už nedělala tu pozici, tak se stala takovou festivalovou poradkyní. Má ještě nějakou výkonnou funkci na karlovarském filmovém festivalu?

Dívá se na filmy a je nezastupitelným a nenahraditelným hlasem v mém týmu dramaturgů, protože vidí minimálně jeden film denně a posílá z domova posudky a tak dále a voláme si. Teď jdu k ní na návštěvu do Braníka, takže pořád se podílí na výběru filmů.

Do náhradního programu filmového festivalu Karlovy Vary s názvem Tady Vary se zapojilo kolem stovky kin. Kolik přesně filmů jde do vašeho výběru? Jak vůbec vznikal výběr těch filmů, které jsou v rámci tohohle festivalu?

My jsme si říkali, že se budeme snažit nějakým způsobem navodit atmosféru Karlových Varů mimo Karlovy Vary, takže to heslo „Nemůžete vy k nám, my přijedeme k vám“ jsme se snažili vměstnat do dvou projekcí denně, což je takové penzum, které se dá uchodit i při zaměstnání, při normálním rodinném provozu, protože ti lidé nepřijedou do Varů. My jedeme do jejich bydlišť. Takže princip je projekce v pět a v osm - odpoledne a večer, s tím, že první a poslední den je slavnostní, tedy jenom jedna projekce, a je to celkem 16 filmů. A my jsme si říkali, že u spousty filmů, které startovaly na sklonku loňského roku a pak na začátku letošního, na Sundance nebo na festivalu v Berlíně, tak se jejich kariéra velice radikálně přerušila covidem a pandemií. Takže my jsme tím chtěli trošku prodloužit život a to trápení filmařů, kteří byli najednou celí žhaví na to, aby jejich filmy byly nakoukávány publikem. My jsme dbali na to, aby se s těmi filmy dalo navázat divácké spojení.

Jaký byl zájem, když jste dostali ten nápad a řekli jste: „Vždyť bychom to mohli dát ven a přijet za vámi?“ Bylo to takové to: „No hele, víš jako, tak je to složitá doba a aby na to chodili lidé…“

My jsme čekali nějakých 30-40 kin, což byl odhad kolegů z Aerofilms, kteří nám s tím pomáhají, a nakonec nás těch 96 velice příjemně šokovalo a najednou jsme znervózněli a začali jsme se potkávat mnohem častěji než obvykle a o všem si povídat, protože ten zájem byl obrovský. Ze začátku byli někteří kinaři mírně váhaví, protože přece jenom je to program na celý týden, respektive deset dní a u lidí mimo programové oddělení se někdy pro festivalový film ujal někdy název bulharský debut, což je trošku hanlivé a já bych se tady proti tomu chtěl ohradit. Ale neznamená to, že všechno je nudné, nezajímavé, ale jenom tím chci říct, že samozřejmě programovat filmy v Karlových Varech je snazší, protože tam diváci jezdí s nějakou představou. My jedeme do měst od Chebu až po Frýdek-Místek a musíme být trošku opatrní, protože mnohokrát ti diváci neznají náš vkus.

A hlavně jdeš do konkurence, nechci říkat komerčních, ale takových těch mainstreamových filmů a najednou tam máš film z Izraele. Jak jsi to říkal?

Bulharský debut… Myslím, že pan Bartoška to říkal. Ale pravdou je, že nám trošku pomohl fakt, že v řadě středních a velkých filmů, respektive jejich premiéry byly přesunuty na podzim, protože distributoři se báli nízkých návštěvností, tím pádem jsme řadě kinařů vytrhli trn z paty, protože jim nabízíme hotové programování i s velice pěkným poměrem vstupného tak, aby to pro ně šlo.

Karle, já ti teď budu citovat, schválně jestli se trefíš, kdo to napsal. „Zázemí filmového svátku připomíná minové pole.“ Ten citát je z roku 2018 a napsala ho jedna velmi známá česká filmová kritička. Tipl by sis?

Já jí nemůžu přijít na jméno.

Je to paní Mirka a paní Mirka to napsala vlastně v roce 2018, což byl 53. ročník filmového festivalu a samozřejmě ta narážka směřovala k hotelu Thermal, který je centrálním dějištěm karlovarského filmového festivalu. Protože já jsem nedávno ve Varech byl, akorát jsem byl ve chvíli, kdy se hotel uzavíral a začaly se tam dít už nějaké první úpravy, opravy. Máš teď informace, v jakém stavu je Thermal a jestli do roku 2021, kdy už, doufejme, bude plnohodnotný karlovarský festival, bude všechno v pořádku?

Pokud vím, tak práce probíhají a jestli platí ten starý plán, tak práce byly rozděleny na několik fází a ty fáze přirozeně odděluje vždycky aktuální ročník festivalu, takže jeden rok by měla určitá část rekonstrukcí proběhnout, pak by měl proběhnout festival a tak dále. Protože ono to opravdu trvá déle než rok a nesmí se to uspěchat a jsou to velké objemy práce. Takže pokud vím, tak to probíhá nějak a snad se dostane i na bazén.

V případě, že by práce nepokračovaly podle plánu, máte plán B, kam by se přesunulo to dění z Thermalu?

Já myslím, že s tím se nepočítá. Thermal musí na festival zůstat a právě pan Bartoška, Kryštof Mucha a další dělají všechno pro to, aby to bylo z naší strany zabezpečené a zároveň ten kontakt a upozorňování na to, kdy potřebujeme už převzít hotel, byl co nejintenzivnější. Takže myslím, že k tomu nedojde, my jsme optimisté.

Takže kluci tam jezdí na brigádu?

Akce Z.

Aby se to stihlo. Prostě to nebude minové pole, bude to v pořádku.

Nebude to minové pole.

Který ty máš nejradši z těch světových filmových festivalů? A nemusí to být jenom ty největší, ale máš nějaký, kde se cítíš stejně tak dobře jako třeba ve Varech? Ty toho objedeš s Kryštofem hrozně moc…

Na Sundance jsme byli 16 let v kuse a uvidíme, jak to bude teď, po koronaviru. Ale tam mě to baví, jednak proto, že tam člověk vidí to nejlepší z amerického nezávislého filmu, ale zároveň se na ty filmy díváme s Kryštofem a hned si o tom můžeme popovídat, což je cenné pro jakéhokoliv dramaturga, protože si může ty myšlenky utřídit a zároveň si to vyzkoušet na divákovi. Takže my jsme takhle spolu viděli asi 400 filmů za 16 let. Benátky mám také strašně rád, protože moje děti jsou napůl Italové a bydlel jsem nějaká léta ve Florencii…

To ti závidím.

A je to v září, takže pro nás to je bezpečná sezona a je to relativně malý festival. Je to malý ostrůvek a těch kin je několik, filmů je také pod sto, takže je tam maloměstská ospalá atmosféra. A je to samozřejmě nejstarší festival na světě.

Ještě než se vrátím krátce k Sundance festivalu, potkal jsi někdy osobně Roberta Redforda? Protože on jako zakladatel festivalu tam určitě musí společensky působit.

My jsme ho potkali samozřejmě ve Varech, když tady byl v roce 2005, což byl důvod, proč začaly naše cesty do Ameriky, stali jsme se takovými Jiříky z Poděbrad, zažili jsme slávu po hollywoodských studiích a navazovali jsme na to právě v lednu festivalem a tam jsme hned ten první rok 2006 byli pozváni na Redfordův typický brunch, který dělá každý rok první sobotu pro filmaře, kteří mají filmy na Sundance, a kde jim vypráví z pozice herce, režiséra, ale i organizátora festivalu úžasné historky. Tam jsme se s ním potkali, jinak je tam vždycky jen na pár dní, někde se tam míhá a vždycky potom zmizí.

A je to příjemný chlapík?

Je straně milý, neokázalý, což u člověka, jako u takové legendy je spíš výjimka.

Když jsme u toho, dávali Kmotra, myslím, že na ČT2 to bylo, jaký máš vztah k těmto klasickým filmovým dílům, která se neustále opakují a nikomu to nevadí, protože jsou tak dobrá, že to můžeš vidět po časech, po xté, a zase si řekneš: „Hergot, to je dobrý film…“

Já se na to dívám pořád dokola. To je specifikum mého života, že se dívám na filmy pořád, protože jsem si uvědomil, někdy v nějakém raně zralém věku, že žiju život, jako bych byl ve filmu, a že se chovám podle chování svých oblíbených hrdinů a nosím oblečení takové, jako nosí moji oblíbení hrdinové a tak dále a ze začátku jsem byl nervózní a pak jsem to teprve přijal… Není to úplně praktické zejména pro životního partnera, partnerku, ale to se prostě nedá, jak to má člověk pod kůží - a do toho patří Kmotr a všechny ty staré filmy.

To znamená, že když někomu chceš naznačit, že prostě nemá s tebou hezký vztah, že mu přijde ta ryba zabalená v těch novinách…

Zlomená tužka.

A Karel Och je tady, posílá mi nějaký vzkaz…

… koňská hlava.

A máš zároveň nějaké takové potěšení, že máš nějaký film, za který se trošku stydíš? Třeba, že jsi viděl desetkrát Borata nebo něco takového…

To jsem neviděl, ale já se právě nestydím za žádný, i za ty, za které bych se měl stydět… Možná ale mám, Pravdivou romanci, to je takový ten film z toho ranku, ale zároveň je to strašně chytrý film. Scénář Quentin Tarantino, ultraromantický, mafiánský film…

Kolik filmů zkoukneš měsíčně?

Měsíčně? Dneska pokládáš samé originální otázky. Většinou to je ročně… Hele, no tak, já nevím, asi jeden denně, 20-30 s výjimkami měsíčně, teď trošku s tím zamíchaly seriály, protože tam se to špatně určuje… Je to tak plus minus 500 ročně. Samozřejmě, když jsme na festivalech, tak to naskakuje, protože vidíme třeba čtyři denně. Ale teď neříkám, že by to byla nějaká výjimka, to je normální penzum filmů, které zvládne dramaturg festivalu…

Není tam přece jenom únava, nemyslím očí, ale že vidíš další film…

My si děláme srandu, že je to práce, kterou musí někdo udělat. Někdo to musí odkoukat. Je to vlastně, že člověk se naučí nějakým způsobem rychle zapomenout na ty nepodělky a nechat si v hlavě jenom to, co ho zaujalo, a pořád těch zážitků, které vás naprosto zválcují a máte husí kůži a slzy v očích, je docela dost.

Ještě jedna věc. Je blbé mluvit o sobě, ale myslíš si, že máš ten cit pro film, že dokážeš vybrat to správné a stojíš si za tím? Nebo pak sis někdy říkal: „No tohle jsem si možná mohl odpustit.“

Většinou ne, protože to je práce kolektivní, takže o těch filmech diskutujeme s kolegy. Ale vlastně, když se na ten film podívám a ta první reakce je emotivní, a když je to sto procent, tak si věřím i proti kolegům. Obhájím si to, ale nesmí to být 99 %, jak je to sto procent, tak vím, že to neselže a můžu to vidět za rok znovu a je to to samé a stojím si za tím, i když ten film je komplikovaný, těžký.

Ta otázka bude asi čím dál častější, až skončí letošní Vary, bude 55. odložený filmový festivalový ročník jiný nebo bude vlastně totožný, s nějakými připomínkami, že to bude 55. ročník? Máte v hlavě třeba nějaké, nechci říct překvapení, ale jinou koncepci?

Zůstane, že to, co jsem chtěli udělat letos, uděláme příští rok, a to skoro až doslova, třeba v případě některých filmů, které jsme pozvali na letošní rok, a když nastala krize a bylo jasné, že zrušíme festival, tak jsme s nimi vstoupili do komunikace, řekli jsme jim, co se děje a oni nám řekli: „Jestli nás budete chtít i příští rok na jaře, tak my bychom s vámi zůstali.“ Takové ty filmy, co tam dávají světovou premiéru a chtějí do soutěže, tak to nás velice potěšilo a my právě doufáme, že festival bude takový, jaký měl být ten letošní ještě, než přišla krize. Protože teď se mezi kolegy, řediteli a dramaturgy festivalu velice intenzivně diskutuje o tom, jaký bude vlastně feeling, jaká bude nálada na festivalu. My nejsme fandové těch online záležitostí, kdy člověk sedí doma u počítače a je třeba na mejdanu s dalšími lidmi…

My jsme to takhle měli s kamarády jeden večer, není to žádný hit.

Pít s kámoši, to ještě jde, ale není to hit, souhlasím. Takže my doufáme, že ten fyzický aspekt bude. Povídání si o filmech je úplně zásadní. Takže budeme dělat vše pro to, aby se to vrátilo všechno do normálu.