Ženy tu chtějí umlčet, říká afghánská politička. Střílel po ní i Tálibán

Pocházíte z malé vesničky v afghánských horách, po přesunu do většího města se vám otevřelo pole možností, dostalo se vám například vzdělání. Jak dnes vypadá život holek, které jsou právě z těch horských oblastí Afghánistánu?

Hodně věcí se změnilo. Jako malá jsem neměla příležitosti, které byly dostupné v městech. Kvůli tradicím – můj otec sice jednu školu v naší vesnici postavil, mým starším sestrám ale nedovolil ji navštěvovat. Poté, co ho zabili, jsme utekli do města a bylo žádoucí, abych do školy chodila.

Teď je to jiné, lidé z mé rodné oblasti za mnou jezdí do Kábulu a prosí, abych pro jejich dcery nechala zřídit školu. A když se zeptám, proč chtějí, aby dívky dostaly vzdělání, odpoví, že „jestli budou naše dcery jako vy, chceme, aby do školy chodily“. Takže ty možnosti se posunuly, pořád to asi není jako ve velkých městech, ale jako za mého dětství také ne.

V posledních volbách do afghánského parlamentu vám zakázali kandidovat. Dříve jste ale byla členkou zákonodárného sboru. Kolik žen tam s vámi úřadovalo?

V Afghánistánu na to máme kvóty. Ženy by měly tvořit 25 procent osazenstva parlamentu. Když jsem kandidovala v roce 2005 a 2010, dostala jsem hodně hlasů, takže bych bývala kvóty ani nepotřebovala. Do parlamentu by se bez nich dostalo asi sedmnáct žen, v tuto chvíli jich tam ale kvůli konstitucionálnímu opatření sedí osmašedesát z celkových 249 členů parlamentu. Což je těch 25 procent.

Jak dlouho trvalo, než vás muži začali respektovat?

K tomu jsou potřeba ostré lokty. Dokázat se jim postavit. Ale mám štěstí, protože přijetí toho, co dělám, je ze strany politiků i veřejnosti čím dál výraznější. Kdyby mě z té poslední volební kandidátky nevymazali, nejspíš bych dostala nejvíc hlasů vůbec. V tomhle ohledu došlo k změnám, lidé političky vnímají jako přístupnější, efektivnější.

Četla jsem článek o další výrazné afghánské političce, o Zarifě Ghafariové. Starostka města Maidan Shahr pro The New York Times řekla, že očekává, že ji kvůli její profesi někdo zabije. Je tohle něco, s čím by měla počítat každá žena, která chce vstoupit do politiky?

V Afghánistánu, který je ve válce, není v bezpečí nikdo. Ale na ženu, která se snaží něco změnit a je hodně na očích, se Tálibán (teroristická organizace, pozn. red.) i konzervativní politická větev zaměří víc. Ženy chtějí umlčet.

Zaútočili na vás?

Několikrát. Tálibán například střílel na mé auto a policejní eskortu, když jsem se v březnu vracela z oslav Dne žen. Boj trval asi půl hodiny. Se mnou v autě byly i mé dcery. My jsme byly v bezpečí, ale mého bodyguarda i jednoho policistu útočníci zranili. A samozřejmě mi chodí spousta výhrůžek. Ale to ostatně asi každému člověku v Afghánistánu, jen mně jakožto představitelce ženského hnutí o něco víc.

Litovala jste toho někdy?

Že jsem vstoupila do politiky? Ne. Rozhodně to není jednoduchá cesta, spíš dost hrbolatá. S nárůstem respektu i moci roste i počet nepřátel. To se projevilo třeba ve chvíli, kdy mě v posledních volbách současná vláda diskvalifikovala. Ale já to vnímám jako pozitivní znamení! Jsem první žena, které se něco takového stalo. A kterou vláda vnímá tak silně jako protivníka, že ji museli odstrčit. Osobně to vnímám jako nespravedlnost, ale z pohledu společnosti mi to přidává body.

A proč jste do politiky vůbec vstoupila? Původně jste studovala medicínu.

Politická kultura v Afghánistánu funguje tak, že když se narodíte do rodiny politika, je těžké se od tohoto světa distancovat. I kdybyste se snažila, pořád v sobě ponesete ten rodinný odkaz. Já chtěla být doktorkou, studovala jsem na to dva roky. Ale pak přišel Tálibán a zakázal dívkám se vzdělávat, zavřel školy i univerzity a mého manžela poslal do vězení. Já v sobě navíc odmala měla potřebu řešit bezpráví, zejména když bylo pácháno na ženách, na dívkách. A když jsem viděla, jak ti lidé bijí ženy na ulici, že nám je odepíráno vzdělání, rozhodla jsem se vstoupit do politiky. Což jsem po pádu vlády Tálibánu (k tomu došlo na konci roku 2001, pozn. red.) i udělala.

Jaké to je pracovat v takovém prostředí?

Kolem politiky jsem se točila odmala, můj otec byl koneckonců také člen parlamentu. Ale když jsem se tam poprvé dostala já, mým cílem nebylo jen „být zvolená“. Chtěla jsem dosáhnout něčeho víc, vždycky jsem se o to snažila. A když něco takového zkoušíte v zemi s takovou sociální nerovností, čelíte pak protistraně. Tu mou představovali mužští konzervativní členové parlamentu, třeba když jsem prezentovala návrhy zákona na ochranu žen. Ale myslím, že to je problém hlavně mé a starších generací, ty mladší už takové věci nejspíš řešit nebudou.

V říjnu jste založila vlastní politickou stranu Hnutí za změnu pro Afghánistán. A v zemi jste jediná žena, která nějakou vede. Jak vás lidé přijali?

Velmi dobře, lidé napříč zemí to uvítali. Většina členů naší strany jsou navíc také ženy. Politika je vážně hodně maskulinní prostředí, a to po celém světě. Vždyť ani v České republice nemáte prezidentku nebo premiérku, pokud se nemýlím.

Ano, nikdy jsme neměli.

No, a já si myslím, že by ženy měly bojovat. Překonat ty překážky.

Seznam Zprávy s afghánskou političkou mluvily na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, kde se Koofiková zúčastnila jedné z debat Inspiračního fóra.