Ženský tenis v Česku je na vrcholu. Proč tedy chybí grandslamová šampionka?

Pokud bereme v potaz konzistenci singlových výkonů na okruhu WTA, nemají Češky (s výjimkou Američanek) ve světě konkurenci. Potvrzují to i čísla. Během posledních pěti let postoupila některá z českých hráček hned 14× do čtvrtfinále grandslamu. Za stejný časový úsek jsou lepší jen dominantní Američanky, které počítají neuvěřitelných 39 čtvrtfinálových účastí. V nejlepší světové stovce žebříčku má Česko momentálně 8 hráček, což je na desetimilionovou zemi těžko uvěřitelné číslo. V tomto aspektu jsou lepší jen geografičtí giganti – Spojené státy americké a Rusko.

Rozdíl nastává v momentě, když se zaměříme na získané grandslamové tituly. Zmíněných čtrnáct čtvrtfinálových účastí totiž české hráčky nedokázaly přetavit v ani jeden grandslamový titul, který rovněž znamená zápis mezi nesmrtelné. „Vyhrát grandslam je úplně něco jiného než hrát celý rok konzistentně s určitou kvalitou. Musíte mít štěstí na konkrétní los, holky si například mnohem víc potrpí na vzájemnou historickou bilanci. Důležité je samozřejmě zdraví, se kterým to také není vždy jednoduché. Tohle všechno se zkrátka v posledních letech u našich holek nesešlo. Tenis je ale nejglobálnější ženský sport a na to, že jsou Češky takhle úspěšné, můžeme být jen pyšní,“ říká tenisový trenér David Kotyza.

Současný trenér Barbory Strýcové o tom ví své. Je totiž posledním koučem, který dovedl českou tenistku k vítězství na grandslamu. V letech 2011 a 2014 trénoval Petru Kvitovou při jejích triumfech na Wimbledonu. Od té doby mělo Česko tenistku v grandslamovém finále pětkrát – dvakrát se to povedlo Petře Kvitové, po jedné finálové účasti si pak připsaly Karolína Plíšková, Lucie Šafářová a Markéta Vondroušová. Ve všech případech se však z výhry radovala soupeřka na druhé straně sítě. „Zvítězit na grandslamu neznamená jen extra kvalitu herní, ale také fyzickou a psychickou. Všechny hráčky, jež projdou první kola, umí do míčku praštit, ale v posledních dnech rozhoduje zejména chytrost, chladnokrevnost, odvaha a další faktory, které dělají šampionku šampionkou,“ myslí si trojnásobný grandslamový vítěz Jan Kodeš.

V kontrastu finálových proher v grandslamové dvouhře stojí neuvěřitelná bilance českého fedcupového týmu z poslední dekády. Český tým pod vedením Petra Pály triumfoval ve Fed Cupu v posledních osmi letech hned šestkrát, a pokud došel do finále, tak vždy zvítězil. „Nechci si hrát na nějakého světového tenisového experta, Fed Cup je úžasná věc a vůbec nechci snižovat hodnotu fantastických vítězství našeho týmu, ale tuhle soutěž většinou nehrají ty nejlepší tenistky na světě, kdežto grandslamy ano. Je to, jako když se československý hokej za totality plácal do prsou, kolik má medailí z mistrovství světa, ale například Kanada tam jezdila s naprosto béčkovými týmy. Vítězství na grandslamu patří jednoznačně mezi sny a cíle každé hráčky. Každá má ale míru úspěchu postavenou jinak, z minulosti známe případy, kdy tenistka sice vyhrála grandslam, následně se ale rapidně výkonnostně propadla a zpátky na podobnou úroveň se už nedostala. Je otázkou, co chce náročný český fanoušek víc. Jestli mít dlouhodobě úspěšnou hráčku, byť třeba bez triumfu na jednom z majorů, nebo vítězku grandslamu, u které půjde o jediný úspěch v kariéře,“ doplňuje svůj názor mentální kouč Marian Jelínek. První varianta například platí pro Karolínu Plíškovou, která stále čeká na svůj první grandslamový titul, ovšem od září 2016 nevypadla z elitní světové desítky.

Ženská tenisová špička je v současné době nevídaně roztříštěná. Jeden příklad za všechny. Sobotní ženské finále US Open si proti nestárnoucí Sereně Williamsové zahraje devatenáctiletá Bianca Andreescuová. Kometa právě probíhající sezony končila loňský rok na 152. místě žebříčku WTA, příští týden se po životním úspěchu poprvé podívá do TOP 10. Neskutečný skok, který svědčí o mimořádné vyrovnanosti současného ženského tenisu, kdy může na velkých turnajích zazářit prakticky kdokoliv. „Myslím si, že největší rezervy mají hráčky ve vnitřním nastavení a mentální přípravě každé z nich. Ženský tenis je na tohle daleko citlivější než ten mužský. Všechny tenistky mají čas od času výkyv jako hrom, kdy vypadnou naprosto nečekaně v prvním kole, a právě psychická stabilita je jednoznačným předpokladem pro získání rozhodujícího náskoku před soupeřkami,“ napovídá Jelínek.

Přiznejme si, že Česká republika nikdy neprodukovala zástupy grandslamových vítězů. Ostatně v samostatné historii českého státu se z triumfu ve dvouhře na jednom z majorů radovali pouze Petr Korda (1998 na Australian Open) a Petra Kvitová (2011 a 2014 na Wimbledonu). Na druhou stranu je potřeba říct, že ještě nikdy od rozdělení Československa zde nebyla tak početná enkláva kvalitních hráček. „Přijde mi, že se neustále soustředíme na to, kolik máme hráček v samotném turnaji, ale musíme si zároveň říct, kolik Češek má opravdu na to, aby grandslam vyhrály. Podle mě to jsou momentálně pouze Petra Kvitová a Karolína Plíšková. A to pouze v případě, že budou absolutně fit po všech stránkách. Ostatní holky na to podle mě v současné chvíli výkonnostně nemají,“ míní třiasedmdesátiletý Jan Kodeš.

Současný stav však nemusí trvat věčně. V závěsu za stálicemi Kvitovou a Plíškovou, které bezpochyby stále patří mezi pravidelné grandslamové favoritky, číhají jména jako Vondroušová, Muchová, Bouzková nebo Siniaková. A právě těm by měla patřit příští léta. Ve stavu, ve kterém se ženský světový tenis momentálně nachází, není nic nemožné. „Já bych to rozhodně neviděl nikterak černě. Je pravda, že českým tenistkám k triumfu na grandslamu vždy něco chybí, ale když se na to podívám jako na celek, tak jsou jejich výsledky fantastické. Můžeme být rádi za to, jak se ženskému tenisu u nás daří. Už jen to, že se vůbec můžeme bavit o tom, kdo a kdy by mohl grandslam případně vyhrát, svědčí o nesporné kvalitě. V mužském tenise je to momentálně naprosto nepředstavitelné,“ uzavírá David Kotyza.