Žena, která zahájila privatizaci. Vydražila prodejnu a 30 let podniká

Její jméno nejspíš bude pro většinu lidí neznámé, avšak před třiceti lety vstoupila Anna Wertheimová do historie.

Činorodá žena dnes už důchodového věku byla vůbec první, kdo v dražbě v rámci malé privatizace koupil od státu prodejnu do soukromého vlastnictví.

Nikdy jsem toho nelitovala, neměnila bych za nic, říká teď bez zaváhání o chvíli, kdy se 26. ledna 1991 jako čtyřicátnice postavila na vlastní nohy.

Prodejnu s potravinami na pražské Zbraslavi provozuje dodnes.

Přitom se aukce původně účastnit ani neplánovala. Vůbec ji tato možnost nenapadla, protože neměla peníze.

Cena za samoobsluhu, která se nachází mezi vilami poblíž Vltavy, se po několika příhozech vyšplhala z jednoho až na 2,35 milionu korun. A jenom požadovaná jistina pro vstup do aukce činila 100 tisíc korun.

A přece nakonec Anna Wertheimová jediného konkurenta v dražbě porazila. „Před námi se dopoledne licitovalo o dva nebo tři další obchody, ale u těch zájemci vydražili jen dvouletý nájem,“ vzpomíná žena na den, který prožila ve velké euforii. „Ani jsem moc nevnímala, co se kolem mě děje,“ dodává k vůbec první dražbě malé privatizace, která se konala v budově pražského magistrátu na Mariánském náměstí.

Ve zbraslavském obchodu s potravinami dělala Anna Wertheimová od roku 1989 vedoucí, a jak se blížila privatizační aukce, jen odevzdaně čekala, že do obchodu přijde nový majitel a ona bude muset z prodejny odejít. V čase nejistoty se ale náhle v obchodě objevil neznámý starý muž, v dlouhém bílém plášti a s velkými brýlemi. Dodnes o něm mluví jako o kouzelném dědečkovi, který jí pomohl změnit život.

Dala se s ním do řeči a svěřila se mu se svými starostmi. O několik dnů později přijel senior ve svém žigulíku znovu. Tentokrát žmoulal v ruce igelitku a z ní vysázel na stůl 100 tisíc korun ve stokorunách. „Jděte do toho! Vy na to máte!“ vyzval ji prý tehdy.

Na půjčené peníze přitom nežádal ani žádné potvrzení, ale Annu Wertheimovou i doprovodil na zmíněnou aukci, kde radil, jak si počínat.

Sám měl zkušenosti obchodníka ještě z dob první republiky. Později nové majitelce samoobsluhy dokonce půjčil dalších čtvrt milionu korun na první splátku úvěru, protože na zbylé peníze z kupní ceny čerpala půjčku od spořitelny - se dnes už těžko uvěřitelným úrokem 19 procent.

„Já se až později dozvěděla, jak se ten pán jmenuje. Dnes už nežije, ale jsem moc ráda, že jsem mu všechny ty peníze dokázala splatit. Ptala jsem se jej jednou, proč mi vlastně pomohl, a on mi řekl, že mu připomínám jeho dceru,“ dojímá se i dnes Anna Wertheimová.

Úspěšná premiérová aukce zbraslavské nemovitosti mimo jiné znamenala, že se o Annu Wertheimovou zajímaly domácí i zahraniční televizní štáby. Přijely až na Zbraslav.

Malá privatizace v někdejším Československu byla hodně sledovaná, jelikož to byla i v rámci střední a východní Evropy novinka. Celý proces odstátnění byl výrazným impulsem pro obnovu živnostenského stavu.

Události před 30 lety si dobře vybavuje i ekonom Roman Češka, pozdější šéf Fondu národního majetku. První aukce se tehdy také zúčastnil, byl totiž blízkým spolupracovníkem „otce privatizace“ Tomáše Ježka, jenž v polistopadové české vládě Petra Pitharta zastával post ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

„Ty začátky nebyly vůbec jednoduché. Bojovali jsme s veřejným míněním. Lidé se báli, že z těch privatizovaných provozoven udělají noví majitelé sex shopy,“ podotýká Češka, jakým názorům s Ježkem museli čelit. Marně prý vysvětlovali, že některé obavy jsou iracionální, protože noví soukromí podnikatelé by byli sami proti sobě, kdyby zavedený obchod rušili.

Nakonec dopadla nad očekávání dobře nejen úvodní pražská dražba - kterou Ježek a Češka s kolegy po skončení oslavili, ale i většina dalších - dražby pokračovaly i v roce 1992 a částečně také 1993. Lidé byli doslova lační po svobodném podnikání, zájem o koupi byl velmi vysoký.

Kolem malé privatizace bylo nakonec o dost méně kontroverzí než kolem té velké, která na ni navázala a pokračovala delší dobu (zčásti ve dvou vlnách kuponové privatizace, zčásti přímými prodeji).

Základní rozdíl mezi malou a velkou privatizací byl v tom, že v malé se formou aukcí prodávaly jednotlivé nemovitosti. Případně se dražilo právo nájmu. Ve velkém se prodávaly firmy, často průmyslové podniky, a předcházelo tomu vypracování privatizačního projektu.

V malé privatizaci se vydražilo celkem asi 23 tisíc provozoven. Souhrnný výnos dražeb pro stát byl na konci roku 1993 bezmála 32 miliardy korun.

Tak jako v případě Anny Wertheimové šlo obvykle o maloobchod, také restaurace, provozovny služeb, hotely či benzinové pumpy. Podnikatelské jednotky se dražily i se zásobami. Zájemci se mohli ještě před aukcí za poplatek na stav provozovny a výsledky inventur za 30 korun vstupného přijít podívat.

Systém byl takový, že kdokoliv, i laik, mohl kteroukoliv provozovnu do aukce navrhnout. Jestli je dražba skutečně možná, potom posuzovaly okresní privatizační komise. „Ty prověřovaly, zda tam není nějaký právní problém, třeba z hlediska restitucí, a také, zda ten prodej nepoškodí činnost toho původního státního podniku, kterého byla provozovna do té doby součástí,“ vysvětluje již citovaný Roman Češka.

Podnikatelka ze Zbraslavi Anna Wertheimová si sama ze svého okolí nevybavuje případ, že by někdo, tak jako ona, objekt vydražil a podnikal v něm do dnešních dnů. Cítí se být hrdá na to, že nakonec prokázala větší výdrž než většina jejích mužských kolegů, kteří rozjeli své prodejny na jiných místech Prahy.

Ale jsou i další podobné případy vytrvalců mimo hlavní město.

V malé privatizaci koupil se svými kolegy Josefem Vávrou a Rudolfem Šmejkalem humpolecký pivovar dnes už známý podnikatel Stanislav Bernard. Bylo to také v roce 1991. Během let ze zastaralého a prakticky zkrachovalého provozu dokázali vybudovat podnik, který je pod značkou Bernard dobře etablovaný po celé republice.

I Stanislav Bernard si vybavuje těžké začátky s bezesnými nocemi, když se zdevastovaný pivovar snažili znovu postavit na nohy a byli přitom zatížení vysokými půjčkami.

„Zůstatková cena byla 9,5 milionu korun a my to vydražili za 45 milionů, k tomu jsme ještě kupovali zásoby za 7,5 milionu. A já neměl peníze. 70 tisíc jsem si půjčil od kamaráda, zbytek bylo na úvěr,“ popisuje pivovarník trnité začátky.

Malou privatizaci znal Stanislav Bernard i z druhé strany. V rodné Opavě byl totiž svého času místopředsedou okresní privatizační komise a také někdy plnil roli licitátora. Poznal prý, že privatizace nepřitahovala jen lidi s počestnými úmysly, nýbrž občas i různé spekulanty a šmelináře, kteří hledali cesty, jak si co nejlevněji přihrát zajímavý majetek. Mezi sebou si v zákulisí aukčních sálů domlouvali i různé strategie.

Jak vzpomínají i další pamětníci, šlo často o lidi, kteří si přišli na velké peníze už za minulého režimu a malá privatizace pro ně představovala možnost, jak své úspory, pocházející z šedé či černé ekonomiky, legalizovat.

„Byly to spíš peníze se socialistického ‚podnikání‘, kdy různí zelináři a veksláci vydělávali peníze. Nebyly to klasicky špinavé peníze, ale byly to peníze, které nebyly vydělány poctivě,“ podotkl před lety duchovní otec Tomáš Ježek.

Přestože se tehdy objevovaly i názory, že by měl být původ peněz prověřován (tak jako to slýcháme dnes), prakticky se to jevilo jako neproveditelné.

Jedním z těch, kdo se malé privatizace účastnili, byl František Mrázek, později označovaný za krále podsvětí. „Za komunismu prodával bony, auta, elektroniku a jako invalidní důchodce patřil k vekslácké smetánce. A po listopadu 1989 ještě ‚povýšil‘: spojil se s italskými obchodníky a skupoval v malé privatizaci hotely a restaurace,“ napsal o Mrázkovi novinář Jaroslav Kmenta, který osudy tohoto bosse, v roce 2006 zastřeleného, popsal v knižní trilogii.

Že „Franta“ Mrázek v malé privatizaci hojně nakupoval, si vybavuje i jeho známý Čeněk Absolon, který si nechával říkat ekonom Jakešova režimu. „Já jsem se také při malé privatizaci zajímal o jeden obchoďák, ale motalo se kolem toho moc divných lidí. Nakonec jsem to vzdal a šel raději svou vlastní cestou,“ uvádí dnes Absolon.

Ty, kteří to s podnikáním mysleli poctivě, mohla malá privatizace časem katapultovat i do vyšších podnikatelských sfér.

To je třeba případ nynějšího předního českého miliardáře Vlastislava Břízy, který s dvěma syny vlastní holding Koh-i-noor.

S byznysem startoval ve velmi skromné podobě. „On to málokdo ví, ale já jsem s podnikáním začínal tak, že jsem v malé privatizaci vydražil půjčovnu loděk a pak také nějaké chaty na Lipně, “ řekl Bříza v roce 2018 Lidovým novinám.

To Anna Wertheimová ze Zbraslavi chce zůstat u toho, co má. Už ale také plánuje, jak podnikání pověsí na hřebík, zbraslavský obchod přenechá synovi Vladimírovi, který už teď je v něm klíčovou osobou.

Chtěla by mu ale i dále vypomáhat, do klasického důchodu se nechystá. Paní Anna věří, že obchod nesoucí její jméno zůstane v rukou rodiny i po další desetiletí. O dobrých vyhlídkách nepochybuje.

Čas pandemie covid-19 prý jasně ukázal, že podobné obchody mohou nadnárodním řetězcům dobře konkurovat.

„Řada lidí začala upřednostňovat menší provozovny před velkými supermarkety. Lidé hledají osobní přístup. My od počátku sázíme na rodinnou atmosféru a na poctivost,“ říká podnikatelka. Přednost vidí i v tom, že berou kvalitní zboží od menších českých firem. Loni udělali i velkou investici - během jediného letního týdne vyměnili prakticky celý interiér prodejny.

I po 30 letech si ale žena denně připomíná, jak to celé začalo. Ve své kanceláři má Anna Wertheimová na stěně pověšené zarámované licitátorské kladívko z památné první aukce.

„Když skončila, vtlačil mi je do ruky Tomáš Ježek. Řekl mi, jednou bude mít tohle malé kladívko větší hodnotu než ta prodejna,“ směje se první privatizátorka.

Mrzí ji, že se jí už nesplní přání, aby si s otcem privatizace Ježkem, který před třemi lety zemřel, zašla na oběd.