„Žena je hysterka.“ Češi se potýkají s mýty o násilí na ženách

To je jen začátek dlouhého facebookového příspěvku neziskové organizace Rosa.

Za posledních 20 let podle této organizace, která jako jediná v České republice vede svépomocí statistiky femicidy, zemřelo nejméně 195 žen rukou svého (ex)partnera. „V Česku se o termínu femicida zatím nemluví,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy spoluzakladatelka Rosy Zdena Prokopová. Socioterapeutka se svou kolegyní organizaci založila na začátku 90. let.

„Otevřely jsme vlastně organizaci, netuše, jak závažné téma otevíráme. Už tenkrát na to společnost neslyšela. Začátky byly děsné,“ popisuje Zdena Prokopová dobu, kdy téma násilí na ženách a domácího násilí představili české společnosti. Pracovali zadarmo, neexistovaly žádné fondy nebo příspěvky, o které by si mohli zažádat.

„Dnes už je pomoci samozřejmě více,“ srovnává se současnou situací zakladatelka organizace, ta nabízí ženám poradenství i útočiště v tzv. utajeném azylovém domě. Prokopová však dodává, že se musí potýkat s podobnými problémy jako před téměř třiceti lety, zejména s reakcemi společnosti. „Ať to jsou mýty, nebo že má společnost pocit, že je to věc rodiny, nebo že je žena hysterka, takové to ‚kdo ví, jak to bylo‘ nebo ‚proč vlastně neodejde, vždyť může odejít‘,“ popisuje častou zpětnou vazbu Čechů.

„Překvapuje mě to, u tohoto tématu bych čekal, že bude nekonfliktní, ale vyvolává takový odpor,“ souhlasí s často negativními reakcemi české společnosti Pavel Houdek, kriminolog a lektor sebeobrany, který se rovněž snaží o popularizaci celého tématu jako publicista. „Na internetu se setkávám s reakcemi typu: ‚No jo, ale co když chlap zabije chlapa nebo co když tohle a támhleto.‘ Sociální sítě jsou ale specifické prostředí, nebral bych to tolik vážně,“ dodává však Houdek.

Jde ale i o konkrétní problémy týkající se pomoci ženám v nouzi. Česká republika například trpí nedostatkem azylových domů, které by se specializovaly na násilí na ženách. „Rada Evropy doporučila až 1000 míst v bezpečných azylových domech a v České republice je jich 90,“ ilustruje situaci Zdena Prokopová.

V souvislosti s potíráním domácího násilí a násilí mimo jiné na ženách se už několik let mluví o ratifikaci Istanbulské úmluvy, kterou Rada Evropy představila v roce 2011 a o rok později přijalo Turecko jako první stát světa. Podle českých odpůrců dohody by úmluva ohrozila tzv. tradiční rodinu, podle jiných by šlo naopak o účinný nástroj k řešení palčivých problémů.

Seznam Zprávy se proto zeptaly vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, jak se na tuto otázku dívá z pohledu českého práva. „Myslím si, že v tomto ohledu naše legislativa nepokulhává. Nemáme žádnou mezeru, již by bylo potřeba v tomto směru vyplnit,“ uvedla Bradáčová.

„Osobně bych českou legislativu neměnila. Myslím si, že je správně nastavená, otázkou je ale její správná aplikace, a to zejména v době, která předchází fatálnímu následku v podobě trestného činu vraždy. Právě v tomto bodě je potřeba zvýšit osvětu. Velmi často totiž není ten útok na danou oběť jediný – je ovšem jediný, který je fatální. Předchází mu řada drobnějších ataků, už tam je ale potřeba poskytnout pomoc,“ rozvedla svou tezi vrchní státní zástupkyně v Praze.

Seznam Zprávám také Bradáčová řekla, že se pojem femicida se v českém právu neusadil. „V trestním právu obecně, v té jeho čisté podobě, se pojem femicida nepoužívá. To by byla otázka kriminologická a sociologická, ale trestní právo jako takové zná pojem vražda. A vražda je jen jedna – bez ohledu na to, kdo je obětí, jestli muž, žena či dítě,“ vysvětlila Bradáčová.

V případě vraždy rozlišuje česká legislativa dvě základní situace: úmyslné usmrcení a úmyslné usmrcení s rozmyslem. Dojde-li k vraždě v afektu, například při žárlivosti, je trestána o něco méně než vražda s rozmyslem. „Stále se ale pohybujeme v sazbě mezi 10 a 18 lety, pokud se k tomu nepřidá další skutečnost,“ uvedla odbornice.

Na dvě základní situace se váže řada přitěžujících okolností. Jednou z nich je třeba zvlášť trýznivý způsob usmrcení oběti, jímž se mnohdy právě ony vraždy v afektu vyznačují. „Tady se potom pohybujeme v té nejpřísnější sazbě trestu odnětí svobody, od 15 do 20 let. V případě, že se k tomu připojí nějaká další skutečnost, můžeme potom mluvit o výjimečném trestu, což je dlouhodobý trest až doživotí. K tomu základnímu úmyslu a motivu tedy přidáváme ještě další skutečnosti, které mohou trestní sazbu velmi podstatně zvýšit,“ vysvětlila Bradáčová.

Zásadní je podle Bradáčové ochrana obětí v případě, že trestný čin nebyl dokonán. A také těch, již patří do širší skupiny obětí trestného činu vraždy, třeba pozůstalých. „Podstatné je předcházení tohoto jevu, který velmi úzce souvisí s osobními vztahy,“ podotkla vrchní státní zástupkyně. „Velmi často pramení vraždy motivované emocemi a city právě ze žárlivosti nebo ze vztahů obou partnerů,“ dodala.

„Víme, že tam vystupují opakující se vzorce, a když je budeme brát v potaz, můžeme vraždám zabránit, ne možná všem, ale i kdyby polovině,“ souhlasí s důležitostí prevence Pavel Houdek. Naráží tím na to, na co se snaží upozorňovat i zahraniční neziskové organizace nebo novináři, kteří se tématem do hloubky zabývají - před vraždami často dochází k opakujícímu se chování oběti i pachatele.

Bradáčová Seznam Zprávám řekla, že ve věci zvyšování povědomí veřejnosti věří nejvíce neziskovým organizacím. „S nimi mám nejlepší zkušenosti. Co se týče politické sféry, tam se rozhoduje zejména o finančních prostředcích a legislativě. Pomoc státu by ale měla směřovat například směrem právě k té prevenci, vzdělávání a osvětě. Tam by měly být napnuty síly,“ uzavřela vrchní státní zástupkyně v Praze.