Zemřela Katherine Johnsonová, žena, která pomohla Americe do vesmíru

Chtěli po Katherine Johnsonové Měsíc, a ona jim ho dala. Byla jednou ze skupiny matematiček v NASA, na jejichž bezchybných manuálních výpočtech často stál úspěch celé mise.

Přesto jméno Katherine Johnsonové, která v divizi leteckého výzkumu NASA, z níž později vzrostl americký vesmírný program, celá desetiletí téměř nikdo neznal.

Katherine Johnsonová byla jednou ze stovky erudovaných žen, které se dostaly do NASA na post matematických pracovnic ještě před vznikem feministického hnutí ve Spojených státech. Získat práci pro ni bylo nelehké nejen kvůli pohlaví, ale i proto, že byla Afroameričanka.

Jednou z nejslavnějších žen tmavé pleti se stala až v pokročilém věku. Její příběh proslavil v roce 2016 film Hidden Figures podle stejnojmenné knižní předlohy Margot Lee Shetterlyové. Film natočil Taraji P. Henson s Katherine Johnsonovou jako ústřední postavou. Film v roce 2017 získal cenu Screen Actors Guild Award za vynikající herecké obsazení. Byl nominován na tři Oscary. Přestože ani jednu nominaci neproměnil, když si tehdy 98letá Johnsonová šla na pódium pro Academy Award, celý sál stál na nohou a věnoval jí nekončící potlesk.

Ženám pracujícím nejdříve ve federálním úřadu Spojených států na podporu leteckého výzkumu National Advisory Committee for Aeronautics (NACA), později v NASA, přezdívali „nejdůležitější počítače“, stejně jako se v 19. století pro profesionální písaře používalo označení „psací stroje“.

Práce Johnsonové zahrnovala výpočty trajektorií, startovacích oken a nouzových návratových cest pro lety do vesmíru v rámci programu Mercury, včetně výpočtů pro lety Alana Sheparda, prvního Američana ve vesmíru, nebo Johna Glenna, prvního člověka na oběžné dráze, a v rámci programu Apollo, včetně výpočtů pro let lunárního modulu na Měsíc. Její výpočty byly nezbytné pro program Space Shuttle. Pracovala také na plánech pro misi na Mars.

V roce 2015 jí Barack Obama udělil Prezidentskou medaili svobody se slovy: „Katherine G. Johnsonová odmítla být omezována očekáváním společnosti vzhledem k jejímu pohlaví i rase. Povedlo se jí rozšířit hranice lidského dosahu.“

NASA jí na počest v roce 2017 zasvětila budovu Computational Research Facility ve výzkumném středisku Langley.

„Pomohla našemu národu rozšířit hranice vesmíru,“ uvedl v pondělním prohlášení šéf NASA Jim Bridenstine, „když učinila obrovské kroky, které mimo jiné otevřely dveře univerzální lidské snaze prozkoumat vesmír i ženám a lidem jiné barvy pleti.“

Po několik let v polovině století byly ženy tmavé pleti pracující jako „počítače“ vystavovány segregaci. Pracovaly v separovaných kancelářích a jedly v jídelnách odděleně od bílých žen, které v NASA pracovaly na stejné pozici. Bílé ženy zase fungovaly odděleně od matematiků a agenturních inženýrů.

Práce týmu, ve kterém působila i Johnsonová, obnášela nesčetné výpočty prováděné hlavně ručně za pomoci posuvných pravítek, milimetrového papíru a kalkulaček.

„NASA byla velmi profesionální organizace,“ řekla Johnsonová v roce 2012 pro The Fayetteville Observer. „Nemám pocit méněcennosti, nikdy jsem ho neměla. Jsem stejně dobrá jako kdokoli jiný, ale taky nejsem o nic lepší.“

Až do konce svého života Johnsonová slávu za svůj podíl při vysílání astronautů do vesmíru a jejich bezpečných návratech zpět přijímala se vší skromností. „Dělala jsem jen svou práci,“ říkávala opakovaně.

Creola Katherine Colemanová se narodila v roce 1918 jako nejmladší ze čtyř dětí. Její matka byla učitelka, otec farmář. Už jako malá ráda počítala. A počítala vše, co se dalo – zásoby jídla v policích, počet kroků do kostela a – co ji jako malou tížilo nejvíce – počet hvězd na obloze.

„Nemohla jsem se dočkat, až se ve škole dostanu k algebře a geometrii,“ prozradila Johnsonová v roce 1999 agentuře AP. Černošským dětem ale městský segregační vzdělávací systém neumožňoval studovat déle než šest let. Rodina Colemanových se tak přestěhovala do Západní Virginie, kde mohla Katherine a její sourozenci navštěvovat střední školu a univerzitu.

Katherine promovala střední školu ve 14 letech. V juniorském navazujícím studiu absolvovala všechny kurzy matematiky, které univerzita nabízela. Její učitel William Waldron Schieffelin Claytor, třetí černoch, který získal doktorát z matematiky na americké univerzitě, pro ni vytvářel speciální kurzy.

„Byla bys dobrá výzkumná matematička. A na tuhle kariéru tě připravím,“ řekl tehdy sedmnáctileté Katherine. „A kde potom budu pracovat?“ ptala se mladá studentka. „To už je tvůj problém,“ zněla odpověď.

Díky rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států o povinnosti států přijmout postgraduální studenty černé pleti jí bylo umožněno i další studium. Jenomže se vdala a hned v letním semestru univerzitu ukončila kvůli těhotenství.

Nejstarší z polních center NASA, Langley, začalo v roce 1935 najímat bílé ženy s maturitou, aby ulehčilo únavnou práci s čísly svým inženýrům. Později byla práce umožněna i ženám tmavé pleti a Katherine se stala členkou poradního výboru NASA, kde sestavovala tabulky dat pro inženýry.

V té době už docházelo k částečnému slučování prostorů pro zaměstnance všech barev pleti. Toalety ale stále byly pro „barevné počítače“ zvlášť. Katherine si ale toto pravidla v samých začátcích nového zaměstnání neuvědomila a používala koupelny v zaměstnání spolu se svými bílými kolegyněmi. Dva týdny v zaměstnání jí stačily na to, aby se jako zástupkyně tmavé pleti dostala do divize Flight Research, kde pomáhala počítat aerodynamické síly letounů. Ukázala se být neocenitelným přínosem.

„Muži s vysokoškolským vzděláním z matematiky na všechnu geometrii zapomněli, ale já ne, já si ji stále pamatovala,“ řekla v rozhovoru pro Fayetteville. Jako nepostradatelný článek divize fungovala po zbytek kariéry.

S příchodem studené války se program NASA dostával pod velký tlak. Novým cílem bylo dostat člověka do vesmíru. „Naším cílem bylo zjistit, kam člověk po startu přistane. Úkolem byl výpočet nové trajektorie a startovacího okna,“ vysvětlila pro AP.

Její nová práce byla přísně tajná, vědělo o ní jen několik vybraných matematiků. „Byli jsme průkopníky vesmírné éry,“ říkávala a popsala i stavy, kdy únavou usínala za volantem. Práce ji ale zcela pohltila. „Milovala jsem ji každý den. Nebylo rána, kdybych se neprobudila nadšená, že jdu do práce.“ Láska k povolání jí pomohla překonat i smutek ze smrti manžela, kdy zůstala sama se třemi dospívajícími dcerami.

Stala se také jednou z prvních žen v USA, které byly považovány za autorky nebo spoluautorky několika desítek technických dokumentů. Podílela se také na posilování práv žen v rámci zaměstnání. Díky ní se mohly ženy účastnit vědeckých brífinků, které byly dříve určené pouze mužům.

Aktivní zůstala i po odchodu do důchodu, kdy se stala obhájkyní matematického vzdělávání a ve velkém navštěvovala školy a vzdělávací centra.

Její smrt oznámila v pondělí NASA. Zůstaly po ní dvě dcery, šest vnoučat, jedenáct pravnoučat. A nesmazatelná stopa v dějinách vesmírných úspěchů.