Článek
Jean-Paul Sartre o ní napsal, že její hlas má v sobě miliony básní. Juliette Gréco byla múzou poválečné pařížské bohémy - černě oděná, mladá, smyslná a provokující. „Královna existencionalistů“ tehdy ovládla Francii a šanson s úspěchem vyvezla i do světa.
A úspěch zažívala i v novém tisíciletí. Dál koncertovala, vydávala alba. V roce 2004 opět excelovala v pařížské Olympii a v dubnu 2012 jí ve vyprodaném hledišti divadla ve Stuttgartu tleskalo publikum vestoje.
Juliette Gréco se narodila 7. února 1927 v Montpellier na jihu Francie. Její otec byl policejní komisař a rodiče se záhy rozvedli. Juliette vyrůstala u prarodičů v Bordeaux až do roku 1933, kdy ji matka odvezla do Paříže. Od roku 1937 již desetiletá holčička tančila ve sboru pařížské opery.
Juliettina matka za války působila v odboji a v roce 1943 ji zatklo gestapo, společně s Juliette a její sestrou. Matku a sestru deportovali do Ravensbrücku, odkud se vrátily až po válce. Juliette propustili a ujala se jí přítelkyně její matky, herečka Helene Duková, přivedla ji ke zpěvu a k herectví.
Veřejný pěvecký debut si Juliette odbyla až v roce 1949 v klubu Le Boeuf sur le Toit: „Přede mnou v sále seděli všichni, kdo v té době v Paříži něco znamenali. Jean Cocteau, Darius Milhaud, Sartre, Simone de Beauvoirová, Francis Poulenc… Měla jsem strašnou trému,“ přiznala později.
V téže době prožila „zázrak lásky“ se slavným americkým trumpetistou Milesem Davisem, i když on neuměl francouzsky a ona anglicky.
Již její debutový singl Je suis comme je suis (1951) s Prévertovým textem sklidil ohromný ohlas. A v roce 1954 poprvé triumfovala v legendární Olympii.
Zažila i herecký úspěch ve snímku Orfeus Jeana Cocteaua z roku 1949. V 50. a počátku 60. let se dostala i do Hollywoodu, kde okouzlila mimo jiné mocného šéfa studia 20th Century Fox Darryla Zanucka.
Než se vrátila za svou hlavní láskou - šansonem - zpátky do Francie, pracovala mimo jiné s Johnem Hustonem nebo s Orsonem Wellesem. Celkem se objevila asi ve 20 filmech.
Další léta jí přinesla nové nahrávky, nespočet turné a koncertů, ale též ústupy ze slávy a několik comebacků. V prosinci 1975 oslnila „dáma v černém“ pražskou Lucernu, v roce 1981 na pódiu v Chile urazila Pinochetovu vojenskou diktaturu zpěvem zakázaných písní. Zpět do „světel ramp“ ji vrátila autobiografie Jujube (1982) a také úspěšné studiové album (1993) s brazilskými hvězdami Caetanem Velosem a Joaem Boskem.
Při svém posledním turné v roce 2015 oslavila přímo na scéně své 89. narozeniny. Vášeň, boj, láska a intenzivní smích - to byla slova, kterými sama Gréco popisovala svůj život.
Její rodina podle agentury AFP informovala, že zpěvačka zemřela v okruhu svých blízkých ve svém domě v Ramatuelle na jihovýchodě Francie.
