Článek
Ta zpráva je prostá a smutná. Ve věku 67 let zemřela módní kritička Františka Čížková. Oznámil to prostřednictvím Blesku, s nímž drobná dáma spojila své jméno po dlouhou dobu, její syn Martin. Podlehla zákeřné rakovině, s níž bojovala roky, a přesto do poslední chvíle pracovala. Nemilosrdně hodnotila outfity českých celebrit.
Pro mě je to oznámení zvláštně osobní, byť jsme se nikdy nesetkali, pokud tedy nepočítáme míjení se na ulici. Když před lety šéfredaktor Lidových novin po mně chtěl, abych začal psát módní sloupek, říkal jsem si, že to chce stejnou noblesu a nadhled, jaký má tato žena se zálibou ve výrazných špercích.
A také cit pro jazyk. S ním si neskutečně ráda hrála. Dokázala hodnotit modely, které vynesly české hvězdy a hvězdičky, za použití dokonale vybroušeného slovníku. „Rozbíjení monolitu černé“ za pomoci „hravého kontrapunktu“ budiž jen jedním z příkladů.
Nevyhýbala se archaičtějším slovním spojením i přechodníkům (i když to občas nevyšlo). Širokému obecenstvu představovala šíři pro mnohé neuchopitelných barev, ať už šlo o odstín cyklámen (taková sytě růžová typická pro brambořík), slézovou, lasturovou, champagne, královsky i námořnicky modrou (nejsou stejné, vážně). Poučovala o monofilu, šikmo střiženém hedvábí, hrubé přízi nebo moleskinu.
A trvala na dodržování předepsaných společenských norem. Lesklé obleky nesnášela, stejně jako barevné ponožky a okopané boty. Špatný střih dokázala poslat do pekel s grácií ovšem vyšperkovanou až sžírající ironií.
Dodnes nezapomenu na popisku pod fotografií jednoho dnes již bývalého poslance v nepadnoucím obleku. „Zbytnělé hýždě napínají látku k prasknutí,“ psala bez skrupulí. Neměla ráda ordinérnost (oblíbené spojení „plastickým chirurgem vylepšený hrudník“) a stádnost („uniforma missek“).
Nevadilo jí, když jí čtenáři odvážně „nakládali“ pod jejími články. Stála si za svým a věděla proč. V mnohém se s ní dalo souhlasit. Někdy ne. To když až příliš adorovala některé své oblíbence, ať už Simonu Krainovou nebo Andreu Verešovou. „Trpěla“ také (jako téměř všichni, kdo se v Česku módou zabývají) na Liběnu Rochovou a její kreace.
S touto „první dámou české módy“ mimochodem kdysi spolupracovala. To když se v 80. letech, aby jako samoživitelka uživila své tři děti, věnovala ateliérové pletáži. Ostatně život s ní zacházel mnohdy tvrdě. Vychovávali ji prarodiče, s exmanželem bojovala o děti. Dříve trpěla poruchou příjmu potravy.
Možná i právě proto si až do poslední chvíle ráda užívala života a uměla o tom psát svým fanouškům na sítě s velkou dávkou patosu, který k ní patřil.
