Článek
Její sametový hlas s pečlivou výslovností dokáže bezpečně rozpoznat přinejmenším každý obyvatel hlavního města. Každý den doprovází cestující linkou metra trasy B, pro kterou Eva Jurinová před lety namluvila veškerá hlášení linoucí se z reproduktorů.
3. ledna tento hlas navždycky utichl. Někdejší novinářka, moderátorka a pedagožka podlehla dlouhému boji s těžkou nemocí, bylo jí 67 let. Podle informací Seznam Zpráv se poslední rozloučení odehrálo v úzkém kruhu rodiny a blízkých přátel.
K těm počítala i mnohé ze svých žáků. Jurinová se léta věnovala práci s mladými televizními novináři. Pomáhala jim zvládnout stres před kamerou, radila, jak vystupovat. A především: jak mluvit, jak u toho správně dýchat, intonovat, kam klást důraz. I redakce Seznamu s Jurinovou úzce spolupracovala, když spouštěla projekt vlastní TV Seznam.
„Nerada vidím, když je někdo vhozen do vody. Učit se na divácích či posluchačích není dobré. Lidé potřebují seriózně a srozumitelně řečenou informaci, kulturu projevu,“ vysvětlovala před lety svou motivaci v Českém rozhlase. „Dnes je to nastaveno tak, že se moderátorem může stát každý. Hodně se tím sráží kredit profese… Ať moderují, ale musím jim to věřit. Že tématu rozumí, že vědí, o čem mluví a proč mi to říkají.“
Sama zažila „křest ohněm“ v polovině 70. let minulého století v ostravském studiu Československé televize, kam absolventka pražské žurnalistiky nastoupila po třech letech psaní pro závodní časopis ostravsko-karvinského revíru. Později zkusila tištěná média i rádio, moderovala třeba Radiofórum v Českém rozhlase.
Mezi veřejně známé osobnosti ji katapultovala v roce 1995 tehdy teprve rok stará komerční stanice. Televize Nova si ji vyhlídla jako moderátorku pro hlavní zpravodajskou relaci Televizní noviny. Černé krátké mikádo, rudá rtěnka, vážný pohled, zralost: Jurinová byla snadno rozpoznatelná. A díky už tehdy vytříbenému projevu rychle oblíbená. Spolu se svým moderátorským partnerem Zbyňkem Merunkou opakovaně bodovali v žebříčcích televizní popularity.
„U mě příchod na Novu proběhl jak z romantického slaďáku během pár dnů. V té době jsem byla na volné noze. Nečekaně zazvonil telefon a v něm věta: ‚Dobrý den, vážená paní Evo, nechtěla byste se stát moderátorkou našich Televizních novin? Hned pro vás pošleme vůz a prosíme o schůzku.‘ Vzala jsem si pár dnů na přemýšlení a zbytek už je zřejmý,“ svěřila se před dvěma lety bulvárnímu magazínu eXtra.cz. „Vzpomínám na tu dobu ráda proto, že všechno bylo nové. Nádherné studio v centru Prahy v historické budově Měšťanské besedy, nové formáty neotřelých pořadů, filmy, vztahy. Všichni jsme si vážili nové práce, panovalo tam nadšení a zdravé napětí, zda to vydržíme a uspějeme. Všechno šlo, nic nebyl problém.“
Jurinová, jak později připustila, pracovní výzvě obětovala rodinný život. Děti si přála, ale ve spojení s mužem, se kterým by to bylo „napořád“. A takového potkala až v 37 letech. „Když jsme o dítěti začali uvažovat, přišla nabídka z Novy na moderování hlavních večerních zpráv. A tehdy jsem se musela rozhodnout – buď dítě, nebo kariéra. Neuměla bych zvládnout všechno najednou… Dostala jsem příležitost vyzkoušet si, co umím, takže i když to zní tvrdě, v tomto okamžiku jsem dala přednost kariéře,“ uvedla pro magazín Ona Dnes.
S manželem uvažovali o adopci, ale: „Jsem nenapravitelná fatalistka, kdybych měla být matka, tak jsem. Do rozhodnutí jsem se nenutila, rozhodlo se to samo přirozenou cestou. Prostě někomu to vyjde, někomu ne.“
Na Nově působila do roku 1999, odcházela na vrcholu popularity. Zdálo se jí, že se točí v kruhu, z něhož toužila vystoupit, vadila jí ztráta soukromí. I když si z toho uměla dělat legraci. S touto historkou se Jurinová svěřila již citovanému bulvárnímu magazínu: „V době našeho největšího ‚věhlasu‘, kdy bych se nezapřela ani v blond paruce a tmavých brýlích, mě ochotně obsluhovala paní v lahůdkách. Několikrát přitom tak nějak laškovně opakovala, že mě zná. Pokaždé jsem se pousmála, a když už mi to bylo hloupé, řekla jsem s úsměvem při loučení stejně laškovně: ‚Děkuji, ano, jsem to já, z té Novy…‘ Ona na to: ‚Nenéé, já vás znám z metra!“
K nahrávání názvů stanic trasy B a pokynů, aby cestující ukončili výstup a nástup, protože se dveře zavírají, se dostala přes konkurz. „Přihlásila jsme se a konkurz vyhrála. Tehdy to byl velký šlágr, novináři se mnou dělali rozhovory i do Prague Postu a dokonce mě jedna rakouská poslankyně pozvala do parlamentu,“ vzpomínala s odstupem.
Po odchodu z Novy pracovala jako mluvčí motolské nemocnice. S tou se nerozešla v dobrém. Z kraje roku 2011 vrcholila lékařská krize a tuzemští lékaři sdružení kolem výzvy „Děkujeme, odcházíme“ hrozili odchodem za lepšími platy a podmínkami do zahraničí. Ve vypjaté situaci odletěl ředitel Motola Miloslav Ludvík na dovolenou do afrického Beninu. Jurinová, kterou konfrontovali novináři, označila nepřítomnost ředitele za manažerské pochybení. Podobně zřejmě vnímal její komentář sám Ludvík a Jurinovou vyhodil.
Krátce se vrátila k moderátorské práci v TV Metropol, neúspěšně se ucházela o post v Radě České televize, především se však soustředila na vlastní mediální agenturu Juri-styl-média, kterou spolu s manželem založili. Šlo v podstatě o vzdělávací agenturu specializující se na tréninky komunikačních dovedností. A totéž učila své studenty; působila jako lektorka na Českém manažerském institutu MBA-ESMA a na Vysoké škole cestovního ruchu.
V Sadské na Nymbursku, kde dlouhá léta žila, se pustila do komunální politiky. V roce 2014 kandidovala jako nestranička za sdružení Změna pro Sadskou a uspěla. Dva roky byla starostkou, na funkci se rozhodla rezignovat poté, co dospěla k závěru, že nechce ztrácet síly bojem „s fámami, drby a pomluvami“. Pokus uspět ve vyšších patrech politiky na kandidátce již zaniklé konzervativní strany Republika Jurinové nevyšel.
Eva Jurinová razila heslo, že se člověk má pouštět do toho, čeho se nejvíc bojí. Ostatně, jak se svěřila magazínu Ona Dnes, i proto po odchodu z Novy vzala právě nabídku z motolské nemocnice. „Když jsem odcházela z Novy, umíral mi tatínek. Ležel na Bulovce a jeho odchod, který nikdo nečekal, mě hodně sebral. Začala jsem se bát života, nemocničních prostředí, nemocí a všeho, co je kolem, a potřebovala jsem si na to prostředí rychle sáhnout, abych se nezbláznila. Proto jsem z mnoha nabídek volila právě tuto. Člověk by si měl sáhnout na to, čeho se bojí, a poprat se. Můj recept vyšel.“
